Prezident, který zapálil svíci a způsobil požár

10. února, 2014 RUBRIKA Česko


Zeman1

Před rokem si většina voličů vybrala za prezidenta Miloše Zemana. Svým způsobem lze Zemanovo vítězství označit za překvapivou zprávu o naší společnosti. Voličská většina se totiž rozhodla pro několikrát usvědčeného lháře, do sebe zahleděného mluvku opakujícího pořád dokola ty samé „vtipy“, libujícího si v znevažování inteligence svých oponentů a novinářů.

Z jistého úhlu pohledu však měl Zemanův triumf svou logiku. První dva roky po listopadu 1989 byl vůdčí postavou politického života Václav Havel, po volebním vítězství v roce 1992 do roku 1996 třímal otěže tehdejší premiér Václav Klaus. Nejpozději od voleb v roce 1996 se o vůdcovské postavení přihlásil Miloš Zeman. No, a přesně v tomto pořadí „obsadili“ i Pražský hrad. Člověk se jen děsí, aby podle této logiky se na nás z Hradčan časem nedíval Andrej Babiš. Nemusí tam být ani zvolen, třeba si sídlo českých králů rovnou koupí…

Opoziční bourák

Po listopadu 1989 se Miloš Zeman pár let hledal, než mu došlo, že bez strany sám nic nezmůže. V tu chvíli již bylo napravo obsazeno, takže se tehdejší obdivovatel Margaret Thatcherové přeorientoval nalevo. Jeho vstup a následné ovládnutí sociální demokracie lze hodnotit pozitivně. V první polovině 90. let totiž zcela ovládl prostor předseda ODS Václav Klaus. Slabý či příliš slušný vůdce opozice by se proti němu tehdy neprosadil. Musel přijít výborný a neomalený řečník, stejně sečtělý, sebestředný a suverénní jako Klaus. Miloš Zeman tuhle roli zvládl levou zadní, když se ale nezalekl užívat nevábných prostředků jako například očerňování politických soupeřů bez důkazů. Shromáždil za sebou „poražené“ prvních let transformace a vytvořil silnou opoziční stranu, která sice útočila na vládní politiku, ale polistopadový režim brala za svůj a na rozdíl od komunistické strany podporovala vstup země do EU a s výhradami i do NATO. Pro parlamentní demokracii je žádoucí, když k silné vládě existuje přijatelná alternativa. Toto plus nelze Zemanovi upřít.

V roce 1998 vyhrála ČSSD jasně volby, ale nepodařilo se jí přirozenou cestou sehnat partnery pro koaliční vládu, což nebyla jen její vina. Vznikla opoziční smlouva s ODS, jejíž zápory byly popsány už tisíckrát. Vzniklo tu prostředí, jež parlamentní demokracii příliš nesvědčilo. Premiér Zeman se navíc zapletl do několika podivných skandálů. Zmiňme třeba tlak na ředitele státního zámku Štiřín, aby vytvořil kompromitující materiály na exministra zahraničí Zieleniece, nebo veřejně ohlášený záměr zničit týdeník Respekt prostřednictvím hromadné žaloby ministrů Zemanovy vlády. Už jen tyto dva namátkou vybrané opozičněsmluvní „hříchy“ spolehlivě diskvalifikovaly Miloše Zemana jako vhodného kandidáta na hlavu státu.

Koukejte mě zvolit, hlupáci

Po čtyřech letech v čele menšinové vlády se Miloš Zeman takticky stáhl a vsadil na prezidentské volby na začátku roku 2003. Zemanova první prezidentská anabáze plně odhalila jeho slabiny a poprvé notně nabourala jeho často předkládaný obraz geniálního stratéga. Zeman se celý podzim 2002 tvářil jako spokojený důchodce, kterého vlastní strana nutí ke kandidatuře na Hrad. Mezitím neustále zpochybňoval kvality svého nástupce v čele ČSSD i vlády Vladimíra Špidly. „Vládnout se musí umět“, vzkazoval z Vysočiny. Přes všechny urážky a posměšky, které svým předpokládaným volitelům v předchozích měsících adresoval, ho ani ve snu nenapadlo, že ho v tajné volbě zaříznou. Jakoby slábla jeho sociální inteligence, pokud ji vůbec někdy měl. S „lidem“ pracovat umí, s konkrétními lidmi už je to horší.

Miloš Nemilosrdný po deseti letech

Deset let čekal na svou šanci, kterou mu poskytlo až zavedení přímé volby prezidenta. Ve stranické politice už se vzhledem k svému prohlubujícímu „jájínkovství“ uplatnit nemohl. Parodii na stranu (SPOZ), která si dala jeho jméno do názvu, nemá cenu brát vážně. V loňské prezidentské kampani proto vsadil na to, že jej řada lidí uznává coby významnou osobnost. Vždyť mluví spatra, šermováním citáty dokládá svou sečtělost a moudrost, nelibuje si v luxusu a rád si přihne. Navíc prosazuje, aby vládli odborníci, a ne ti neschopní politikové… Nemá cenu vyvracet příznivcům třetího českého prezidenta jejich iluze, na druhou stranu jim nelze zamlčet, že jejich oblíbenec má vlastnosti, které jeho, dejme tomu, kladné stránky přebíjejí.

Například o mstivosti Miloše Zemana by se dala napsat tlustá kniha. V živé paměti dosud zůstává seznam sociálnědemokratických zrádců, jejž sestavoval po neúspěšné prezidentské volbě v roce 2003. Ještě v roce 2012 Zemanovi nepřišlo hloupé vyprávět, jak se Pavel Dostál na smrtelné posteli před ním dušoval, že ho tenkrát volil. O Zemanově zvláštní nemilosrdnosti svědčí i jeho neutuchající potřeba se vymezovat vůči již zesnulému Václavu Havlovi. S oblibou opakuje, že coby prezident plní svůj slib, že na rozdíl od Havla nebude dávat milost otcovrahovi (narážka na kauzu Odložil) nebo známému cyklistovi, který při nehodě zavinil smrt tří lidí. Je to o to trapnější, že onen známý cyklista již zemřel.

K Zemanovým „přátelům“ v politice patří většinou jen odborníci-kývači (uveďme např. Jiřího Rusnoka), kteří nezpochybňují velikost „titána“ z Vysočiny, nebo lidé, které Zeman dočasně potřebuje, aby je pak odkopl. Příkladem za všechny může být Miroslav Šlouf. Příznačné bylo, jak se po katastrofálním výsledků SPOZ v podzimních volbách Zeman od svých „apoštolů“ distancoval, načež jim doporučil, aby vypustili slovo „Zemanovci“ ze svého názvu. Rázem to byl jen jejich neúspěch, ačkoli prezident figuroval na jejich předvolebních plakátech a dělal straně nepřiznanou kampaň prostřednictvím prezidentských návštěv krajů.

Do Zemanova portrétu jakožto pomstychtivého muže zdánlivě nezapadá přerod jeho rivality s Václavem Klausem v jakési zvláštní politické (ne)přátelství. Ještě na přelomu let 1996 /1997 se oba muži upřímně neměli rádi. V létě 1998 už však byli spojenci a dodnes o sobě mluví s uznáním. Lze to vysvětlit tehdejším společným zájmem, jímž bylo umenšení vlivu prezidenta Václava Havla. Ten pro Klause vždy představoval větší nebezpečí než Zeman, který se nejprve s Havlem a politiky kolem něj pokoušel pragmaticky spojit vůči Klausovi, aby si nakonec vyhodnotil, že i pro něj znamená Václav Havel toho nejnebezpečnějšího nepřítele.

Dodnes trvající spojenectví Klaus-Zeman vyplývá i z oboustranné touhy po uznání. Když je coby velké státníky neuznávají druzí, tak se alespoň uznávají sami navzájem ve stylu „jo, to tenkrát ještě měla politika úroveň, když my dva věční rivalové jsme sváděli dech beroucí souboje“.

Antikomunistův konec

Změna postoje ke Klausovi nebyla jeho prvním kotrmelcem. Již dříve pozoruhodně měnil názor na komunisty. V roce 1968 dokázal současně být členem KSČ a do studentského časopisu napsat článek srovnávající komunismus s fašismem. Za normalizace coby vyloučený člen KSČ se nezaprodal a ještě před listopadem 1989 vstoupil do povědomí veřejnosti svým vůči komunistickému režimu kritickým článkem v Technickém magazínu. Během revoluce se proslavil plamennými proslovy na adresu komunistů, aby s nimi o pár let později chtěl spolupracovat.

V knižním rozhovoru z roku 1995 tvrdil, že antikomunistou přestal být v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu, neboť do mrtvol se prý nekope. V jeho okolí se začali pohybovat normalizační komunisté typu Miroslava Šloufa a Zdeňka Zbytka. Jestliže ještě coby předseda ČSSD si od KSČM držel jistý odstup a spolupráci na vládní úrovni odmítal, dnes je mu evidentně KSČM na politické scéně nejbližší. Jak jinak vysvětlit, že jeho kroky v prezidentské funkci komunisté většinou hlasitě chválí? Dovedl by si někdo v polovině 90. let představit, že bude Miloš Zeman dnes veřejně hlásat své sympatie k Haló novinám? Tedy k deníku navazujícímu na tradici Rudého Práva, které Zeman před listopadem žaloval?! Na proklamovaného ctitele Kennedyho, Masaryka či Churchilla docela silná káva. Ostatně zmíněná jména Zemanových oblíbených státníků poněkud neladí s jeho pečlivě utvářenou image levicového prezidenta. Mimochodem – u levicového politika by člověk očekával soucit a solidaritu, a to i s „chudými duchem“. Zemanovo pohrdání rozličnými kategoriemi (podle něj) neúspěšných lidí s tím moc neštymuje.

Co bude dál?

Během prvního roku v prezidentské funkci se Zemanovi povedlo pořádně rozkývat politickou scénu, až sám po té šikmé ploše sjel a trochu si „natloukl“. Rusnokova nelegitimní vláda, kterou najmenoval proti vůli parlamentu, vzbuzovala pouze smích, anebo odpor. Prezident neprotlačil vlastní stranu do parlamentu, a zatím se mu nedaří ovládnout sociální demokracii. Musí se tedy rychle poohlédnout po novém spojenci, přičemž sázka na Andreje Babiše se jeví dost riziková. Za Babišem, jenž zatím neudělal žádnou velkou politickou chybu, stojí velké podnikatelské impérium zahrnující i média. Nahrává mu vláda s oslabenou ČSSD, na kterou může ledacos svádět, a pokud udrží pohromadě svou stranu slepenou z rozličných osobností, může v příštích volbách výrazně uspět. Vůči Zemanovi se zatím choval neutrálně, neboť potřeboval, aby ho jmenoval ministrem. Jenže teď se karta obrací. Jakmile Babiš zjistí, že Zemanova podpora u veřejnosti prudce klesá, nebude mít problém proti oslabenému soupeři vystartovat. Je tak zvyklý z byznysu.

Miloš Zeman se zdá být momentálně osamocený. Nestojí za ním žádná vlivná strana, příliš respektu nevzbuzují jeho hradní spolupracovníci. Jeho roční působení ve funkci působí dost tristně. Se svými pravomocemi nakládá hodně svérázně, takže svůj vliv sice rozšířil, ale jeho obraz v očích veřejnosti notně utrpěl, a to nejen kvůli různým podivným nemocem a zraněním. Když už vyrazí do ciziny, nezřídka se to neobejde bez ostudy způsobené jeho třeskutým humorem. Nejhorší pro politika je, když se stává směšným.

Zeman samozřejmě není odepsaný. Nyní, když mu nezbylo než jmenovat vládu vzešlou z voleb, se stáhne a bude zase čekat na podobnou příležitost, jakou mu poskytl pád Nečasovy vlády. Na základě zkušeností s českou politikou posledních let se dá očekávat, že se prezident dočká. Jenže pokud se chce zapsat do dějin jako solidní hlava státu, nesmí hrát jen sám na sebe. Muž, jehož oblíbeným mottem je „lepší než proklínat tmu je zapálit alespoň jednu svíčku“, by si příště měl dát pozor, až zase začne škrtat sirkami. Ten letní požár s Rusnokovou vládou za to fakt nestál.

Tomáš Fošum

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.