Příliš snadno promarněná mise

27. května, 2015 RUBRIKA Historie


 

„Poslali mě do Prahy s dlouhodobým úkolem – pomáhat střežit jejich nezávislost a podporovat západní demokracii“, zapsal si idealisticky americký diplomat Spencer Taggard, když v únoru 1946 nastoupil svou novou misi v Československu.

 

Tento uhlazený obdivovatel Tomáše G. Masaryka mluvící plynnou češtinou měl za hlavní úkol čelit místním sovětským zpravodajcům. Jeho nadřízený velvyslanec Steinhard byl o poznání větší pragmatik. Poskytnutí půjčky USA poválečné Praze striktně vázal na odškodnění aktiv Američanů zkonfiskovaných znárodněním. Navíc často před úkolem bránit jedinou, byť stále více okleštěnou, demokracii ve střední Evropě, upřednostňoval svou soukromou právnickou praxi. Když se v půlce února 1948 po tříměsíční nepřítomnosti vracel z New Yorku do Prahy, stal se pouze nechtěným statistou komunistického převzetí moci, kterému měl za úkol aktivně bránit.

 
Očima pražských Američanů

Historik Igor Lukeš ve své monografii „Československo nad propastí – selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-48“ sleduje velké okamžiky naší poválečné historie očima několika Američanů v Praze a je to nový a poutavý pohled. Jejich pobyt v Praze rozhodně nebyl nudnou úředničinou, už jen kvůli životu na vysoké noze a obecné oblibě mezi českou nekomunistickou politickou a kulturní elitou. S ní se američtí diplomaté a zpravodajci často a rádi stýkali na bohatě zásobených večírcích, zatímco jejich protivníci z komunisty již ovládaných (a Sověty fakticky řízených) zpravodajských služeb kolem nich usilovně spřádali síť svých informátorů a připravovali se k ovládnutí celého bezpečnostního aparátu. Pro většinu amerických diplomatů a špionů pak bylo skutečným šokem, když jejich česká bublina v únoru 1948 splaskla a téměř všichni jejich dobří známí skončili ve vězení nebo v exilu.

Igor Lukeš umně zasazuje množství zajímavých dobových příběhů z archivních fondů a vzpomínek do kontextu velkých českých dějin, kdy se Praha, byť opět velmi nakrátko, stala jedním z hřišť světové politiky. Kromě zajímavé mikroperspektivy diplomatů a špionů největší světové velmoci Lukeš vyvrací i stále rozšířené mýty o rozdělení Evropy a „přenechání“ Československa Sovětům na konferenci v Jaltě. Ty komunistická propaganda záměrně v poválečné Praze šířila, aby čelila poklesu popularity Rudé armády, která se i u nás dopouštěla rabování a násilností.

Historie let 1945-48 je v Lukešově podání variantní a byť existovaly velmi silné příčiny tohoto vývoje, autor ukazuje, že se české poválečné dějiny vůbec nemusely odvíjet tak špatně, „jak to nakonec dopadlo“. Na pozadí názorů a aktivit několika klíčových osob americké mise rozkresluje všechny důležité výhybky vývoje, které zemi směřovaly stále více do sovětské mocenské zóny. Počínaje Benešovou smlouvou o přátelství z prosince 1943, přes Košický vládní program, komunisty vedenou a propagandisticky skvěle využitou pozemkovou reformu a znárodnění většiny průmyslu, odmítnutí Marschallova plánu v roce 1947 a stále přetrvávající obavu o uhájení odsunu Němců, jehož hlavním podporovatelem a garantem byla Moskva. Igor Lukeš popisuje, že Američané sice dost lehkovážně zahodili šanci osvobodit Prahu a přenechali ji Rudé armádě, nicméně Československo do února 1948 rozhodně neodepisovali jako sovětský satelit a naopak se mu snažili pomoct. Prezident Beneš z amerických depeší vystupuje coby místy aktivní ochránce pluralismu, což Američany a mnohé nekomunisty podporovalo v jejich pevné víře, že populární otec národa komunistické nebezpečí navzdory řadě politických ústupků a vlastních mrtvic zvládne.

 
Život v bublině a víra v Beneše

Úvodní citát dobře ilustruje, že Američané zde měli jasnou „mission“, byť ne všichni jí věnovali veškerou svou energii a čas. Československo na konci roku 1947 rozhodně nepovažovali za „ztracený případ“.

Blížící se pohromu nerozpoznali asi i proto, že žili a pracovali v bublině demokratické politické a kulturní smetánky a byli zcela bez kontaktů (a informátorů) v KSČ a odborech, s nimiž se kromě oficiálních příležitostí nestýkali. Jejich selhání nespočívá ani tak v tom, že stejně jako Edvard Beneš a mnozí demokraté uvěřili rétorice komunistů o „specifické cestě k socialismu v Československu“, ale spíše v tom, že příliš dlouho věřili ve vliv fyzicky upadajícího Beneše a neorganizovaných demokratů čelit komunistům a pozdě rozpoznali svůj omyl.

Když se nakonec snažili budovat agentskou síť, která měla v očekávaném ozbrojeném konfliktu se Sovětským svazem sehrát aktivní roli, dělali to pod nepřetržitým dohledem československé bezpečnosti, často navíc diletantským způsobem. Díky osobní odvaze některých amerických diplomatů a zpravodajců se podařilo několika demokratům po únoru 1948 za dramatických okolností utéct za hranice, mnohem více jich však skončilo ve vězení nebo na popravišti právě kvůli kontaktům s Američany.

Československá lekce roku 1948 tak byla pro západní spojence jednoznačný milník, po kterém se rozhodli tvrdě proti hrozbě z východu postupovat.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.