Protipolská operace – první sovětská genocida

13. června, 2017 RUBRIKA Historie


StalinStalin v osudovém roce 1937. Foto: Wikimedia Commons

 

O Katyni či deportacích na Sibiř z roku 1940 slyšeli v Polsku všichni. Málokdo však ví, že nejrozsáhlejší zločiny motivované Stalinovou protipolskou obsesí se uskutečnily ještě před vypuknutím druhé světové války a vstupem Rudé armády na polská území. Pravda o těchto událostech, zahrabaná hluboko v sovětských archívech, vystupuje na povrch teprve v posledních letech.

 

Protipolská operace, ve starší literatuře uváděná jako polská operace, byla z hlediska rozsahu druhou největší částí takzvaného Velkého teroru. Probíhala od července 1937 do listopadu 1938 na území celého Sovětského svazu. Formálně vzato byla akce provedena na základě tajného rozkazu číslo 00485 z 11. srpna 1937, jejž vydal šéf NKVD Nikolaj Ježov plnící tak příkaz Politbyra Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Jejím výsledkem byl patnáct měsíců trvající masakr, jehož se sovětští činitelé dopustili na obyvatelstvu polského původu, a zmařili tak podle mých odhadů zhruba 200 tisíc lidských životů (jiní historici uvádějí spíše 100-120 tisíc, pozn. red.).

Poněvadž značnou část obětí tvořili muži v produktivním věku, lze říci, že jejich vyvražděním uskutečnil Stalin konečné řešení polské otázky na území, které ovládal. Po skončení protipolské operace zůstaly v sovětském Bělorusku a na Ukrajině už pouze nevelké zbytky autochtonního polského obyvatelstva a na území Ruska jen nepatrný zlomek kdysi početné a významné komunity polských emigrantů.

 

Cesta ke genocidě

Protipolská hysterie od vzniku Sovětského svazu postupně sílila a byla do jisté míry pokračováním tendencí přítomných už v dobách carského Ruska. Zároveň byla součástí mechanismu, který radikalizoval sovětskou moc a přivedl ji k sérii genocid, k nimž došlo v letech 1937–1938 a které americký historik Robert Conquest souhrnně označil jako Velký teror. Lze říci, že podobně jako Třetí říše dozrávala ke genocidě, jíž se dopustila na Židech, musel si i Sovětský svaz nejprve vypracovat příslušnou ideologii a praxi, aby mohl Velký teror, jehož významnou součástí byl také masakr Poláků, realizovat. Připomeňme, že Velký teror proběhl několik let před holocaustem.

Začátkem dvacátých let 20. století, po skončení polsko-bolševické války, považovali Sověti Poláky za krajně podezřelé cizince. Postupně se tento obraz zhoršoval a čteme-li sovětské dokumenty ze třicátých let, neubráníme se dojmu, že se veškeré polské obyvatelstvo spiklo a usilovalo o likvidaci Sovětského svazu…

Komunistický mocenský aparát založený na násilí si podobně jako každý byrokratický režim musel vypracovat zvláštní doktrínu, jež by pseudologickým způsobem tuto polskou hrozbu prezentovala a zároveň navrhla metody jejího potírání. Tyto metody se postupně zostřily až do podoby genocidy. Během svého několikaletého bádání v archivech jsem zjistil, že se koncepční rámec vytvořený za účelem pronásledování Poláků, s nímž se v definitivní podobě setkáváme ve výše zmíněném rozkazu číslo 00485 ze srpna 1937, zrodil již v roce 1933.

V lednu 1933 byl totiž v Moskvě spolu s dalšími zadržen Fjodor Michailovič Konar-Polaščuk, vysoce postavený úředník sovětského zemědělského komisariátu (ekvivalent ministerstva, pozn. red.). Měl se stát ústřední postavou monstrprocesu, v němž sovětská moc hodlala poukázat na skutečné viníky takzvaného Velkého hladomoru, který v té době zuřil na Ukrajině. K tomuto procesu nakonec vůbec nedošlo. Konar-Polaščuk a jeho soudruzi byli zastřeleni v březnu 1933 v rámci běžného soudního řízení. Ještě před popravou ovšem Konar-Polaščuk stačil přiznat, že je polským špiónem a také členem polskou rozvědkou zřízené Ukrajinské vojenské organizace.

Protože však otevřený boj s „ukrajinským nacionalismem“ byl záležitostí politicky ožehavou, vyšetřovatelé se rozhodli vymyslet nějakou jinou nepřátelskou organizaci, která měla mít polský ráz. Tak dospěli ke vzniku koncepce spiklenecké Polské vojenské organizace (Polska Organizacja Wojskowa), zkráceně POW. Její jméno odkazovalo k organizaci, jež v dobách první světové války skutečně existovala a jejíž vznik inicioval sám Józef Piłsudski. Toto historické ukotvení zmíněné koncepce skýtalo Sovětům nedozírné možnosti – každý člověk podezřelý z účasti v POW byl automaticky obviněn ze spolupráce s polskými silami a z boje proti Sovětskému svazu již během války bolševiků s Polskem v letech 1919–1920.

Třebaže si vyšetřovatelé zpočátku patrně ani neuvědomovali, jak obrovský narativní potenciál má jejich koncepce POW, přinutili Konara-Polaščuka k přiznání, že byl členem i této organizace, a také vyjmenovat další osoby, které k ní náležely. Konar-Polaščuk jich uvedl celou řadu a jako vůdce POW označil na Ukrajině žijícího komunistu polského původu Bolesława Skarbka-Szackého. To spustilo lavinu protipolské špionážní hysterie. Skarbek-Szacki i jiní lidé, které Konar zmínil, byli od srpna 1933 postupně zatýkáni a nuceni k tomu, aby přiznali své členství v organizaci POW a vyjmenovali další spolupracovníky.

Začátkem roku 1934 se na Ukrajině konal první proces se členy „ukrajinského centra POW“. Z několika desítek obžalovaných si pár lidí vyslechlo rozsudek smrti, většina zbývajících dostala mnohaleté tresty v lágrech. Později se konala podobná vyšetřování i v Rusku, na Sibiři, v Bělorusku, a z center se postupně rozšiřovala do regionů. Polská vojenská organizace, která ve skutečnosti vůbec neexistovala, se stala jedním z hlavních nepřátel Sovětského svazu. Její členy tedy bylo nutné vypátrat a zlikvidovat. A členem POW mohl být každý Polák. Dokonce i kdyby jím nebyl, byl to minimálně člen „společenské základny POW“, tedy národnostně identifikované skupiny lidí, jež organizaci umožňovala – alespoň podle názoru vyšetřovatelů – fungovat tím, že jí poskytovala zázemí. Komunisté postupně dospěli k přesvědčení, že – aby vůbec sovětský režim přežil – je nezbytně nutné zničit i tuto základnu.

Likvidace této „společenské základny“ měla zprvu podobu deportací. Sověti si tyto praktiky ostatně už dobře vyzkoušeli na Kavkazu, v Turkmenistánu, ale také na západě země, kde v letech 1929–1930 nechali deportovat autochtonní obyvatelstvo pohraničního pásu území, zejména Poláky, aby učinili přítrž pašování a zabezpečili se před pátou kolonou. Jakmile se objevila nová záminka založená na údajném působení POW, započaly v roce 1934 deportace s novou silou. Svého vrcholu dosáhly v roce 1936, kdy bylo z území Ukrajiny a Běloruska nuceně vysídleno na sedmdesát tisíc Poláků, a to především do Kazachstánu.

 

Masakr Poláků

V polovině roku 1936 se Josif Vissarionovič Stalin rozhodl vyměnit šéfa NKVD – Genricha Jagodu nahradil Nikolaj Ježov. Nový šéf bezpečnostních služeb vzápětí zahájil horlivé pronásledování jak všech skutečných, tak – a to především – i všech imaginárních nepřátel komunistického zřízení. Od začátku kladl zvláštní důraz na boj proti Polákům. Začal tím, že od nich očistil řady armády a bezpečnostních služeb. Na podzim 1936 byli zatčeni poslední čekisté polského původu, kteří ve službách této organizace ještě přetrvávali. Patřil k nim také Ignacy Sosnowski-Dobrzyński, bývalý člen skutečné POW, jenž v roce 1920 přeběhl na sovětskou stranu a posléze se účastnil spektakulárních operací sovětské rozvědky.

Všichni zadržení se pod vlivem mučení přiznali k účasti v organizaci POW. Díky tomu mohl Ježov na přelomu února a března prezentovat na plénu ÚV VKS(b), které se stalo počátkem vrcholného období Velkého teroru, koncepci velkolepého špionážního spiknutí, jež pod vedením Poláků usilovalo o likvidaci celého komunistického státu. Na Stalina udělaly všechny tyto smyšlenky patrně hluboký dojem, neboť následně zařadil Poláky k cílovým skupinám nepřátel lidu, které se rozhodl jednoduše fyzicky zlikvidovat.

Genocida se připravovala od března do července 1937. Zdá se, že definitivní koncepce masových poprav zastřelením bez jakéhokoli soudu vykrystalizovala na přelomu května a června 1937. Tehdy členové sovětské oligarchie dospěli k tomu, že dříve využívané metody vraždění prostřednictvím individuálního určování obětí nejsou dostatečně účinné (Stalin nejdříve vytvářel seznamy lidí určených k likvidaci osobně, později si na pomoc přizval spolupracovníky – v období Velkého teroru bylo takto zlikvidováno zhruba 30 tisíc lidí). Koncem června vymysleli metodu, jak vražedné zvláštní operace provádět.

Třetího července se začaly organizovat takzvané trojky, jež měly rozhodovat o tom, kdo bude popraven. Pátého července vznikly předběžné verze operačních rozkazů, jejichž provedení později dostala za úkol místní velitelství NKVD. A konečně 16. července se konala proslulá moskevská konference NKVD, při níž se šéfové regionálních oddělení této organizace dověděli o plánovaných masových vraždách a obdrželi instrukce, jak se na ně připravit. Třicátého července pak byl vydán rozkaz číslo 00447 „týkající se postihování někdejších kulaků, zločinců a jiných protisovětských živlů“ a 11. srpna rozkaz číslo 00485 „týkající se likvidace polských diverzních a špionážních skupin a organizace POW“. Masakr mohl začít.

V oborové literatuře se pro genocidu spuštěnou rozkazem číslo 00447 ujalo označení kulacká operace a pro vraždění Poláků podnícené rozkazem číslo 00485 označení polská operace. Přestože šlo o součásti stejného vyvražďovacího procesu, dost se od sebe odlišovaly. Kulacká operace měla stanoven počet osob k vyvraždění a o tom, kdo konkrétně měl být zastřelen, rozhodovaly místní „trojky“. Poláci byli naproti tomu vražděni metodou, již nazývám „fotoalbumová“ – seznamy potenciálních obětí s krátkým popisem každé z nich se posílaly do Moskvy, kde o jejich osudu rozhodoval šéf NKVD Nikolaj Ježov a šéf sovětské prokuratury Andrej Vyšinskij. Jestliže byl tedy počet kulaků určených k zastřelení předem omezen (třebaže se tato kvóta průběžně zvyšovala), Poláky bylo možné vraždit bez jakýchkoli omezení. K realizaci akce se přistoupilo bez otálení – první oběti byly zavražděny hned druhý den po rozeslání rozkazů.

Masové operace Velkého teroru měly původně trvat tři měsíce. Tato lhůta však byla několikrát prodloužena. Také jejich dopad se postupně rozšiřoval i na jiné národnostní skupiny – zejména Estonce, Lotyše a Němce. Na základě zveřejněných dokumentů NKVD lze s poměrně velkou přesností usuzovat, že během období Velkého teroru bylo zastřeleno asi 200 tisíc ze zhruba milionu Poláků žijících na území Sovětského svazu. Oběti zemřely ranou z pistole do týla a následně byly pohřbeny do hromadných hrobů, na které lze narazit prakticky v každém větším postsovětském městě.

Záviděníhodné nebyly ani osudy přeživších. Zabavili jim majetek, deportovali je, jejich děti byly posílány do koncentračních táborů a později do dětských domovů, kde se dbalo o jejich „odnárodnění“. Poláci jako národnostní skupina se stali oficiálními „nepřáteli lidu“, což je na dlouhá desetiletí odsoudilo do role páriů sovětské společnosti a zablokovalo jim to možnosti osobního rozvoje i profesní kariéry.

Velký teror a genocidu Poláků zastavil až nástupce Nikolaje Ježova na pozici šéfa NKVD Lavrentij Berija. Dne 26. listopadu 1938 vydal rozkaz číslo 00726, v němž s okamžitou platností nařídil „zvláštní operace“ přerušit a předat zbývající zadržené, kteří ještě setrvávali ve věznicích, k běžnému soudnímu řízení. Berija rovněž zahájil stíhání vrahů z období Velkého teroru, v důsledku čehož byla většina z nich v letech 1939–1940 popravena. Šestého února 1940 byl zastřelen i Nikolaj Ježov, jenž se přiznal mimo jiné k tomu, že byl polským špiónem.

 

Z polštiny přeložil Martin Veselka.

Článek byl podpořen v rámci projektů Česko-polského fóra z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR a vznikl ve spolupráci s Polským institutem v Praze.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.