Rok s Visegrádem: lekce z demokracie

23. října, 2018 RUBRIKA Střední Evropa


OrbanViktor Orbán (vlevo) má evidentně důvod k úsměvu. Foto: Wikimedia Commons/European people’s party

 

Visegrádská terapie. I tak lze nazvat roční program V4 in Europe, který byl v rámci Visegrádské školy politických studií loni otevřen na Evropské diplomatické akademii v Polsku. Všichni jeho účastníci včetně autora těchto řádků dostali příležitost se hlouběji seznámit se spoluprací kvarteta středoevropských zemí, s jejími přednostmi, slabinami i možnostmi.

 

Během programu jsme mimo jiné absolvovali přednášky expertů a lidí z praxe. Ve Štrasburku jsme například měli možnost potkat jednotlivé představitele Evropského dvora pro lidská práva či stálého zástupce České republiky při Radě Evropy Emila Ruffera. Výsledkem ročního úsilí byly pak semináře na školách, během kterých jsme studentům představili náš projekt, popsali vznik a fungování visegrádské čtyřky (V4) a promluvili o důležitosti spolupráce jak  mezi touto skupinou států, tak na úrovni celé EU.

V rámci programu se sešla skupina vybraných studentů, expertů na zahraniční politiku a zaměstnanců evropských institucí a různých výzkumných center. Všechny spojovalo to, že pocházejí ze zemí Visegrádu. Prožili jsme spolu zajímavý rok plný politických zvratů a změn v našich státech. Sdíleli jsme obavy z některých kroků, které naše vlády (zejména maďarská a polská) během tohoto období podnikaly. Pojem visegrádská terapie se tak zrodil v průběhu našeho pravidelného setkávání.

 
Demokracie za okny

Většina akcí se konala v Polsku, ale začínali jsme ve Štrasburku, kam jsme se na začátku listopadu sjeli z celé Evropy na Světové demokratické fórum. Jeho tématem byl zejména populismus. Bylo přínosné sledovat názory mladých lidí  prakticky z celého světa, jak na tento jev nahlížejí. Nejzajímavější mi přišla diskuze týkající se nárůstu populismu v zemích mimo Evropu, která potvrdila, že jde o celosvětový fenomén a styl politiků se napříč kontinenty příliš neliší. Ukázalo to především vystoupení šéfa turecké opozice Kemala Kılıçdaroğla z Republikánské lidové strany (CHP). Jím popisovaná rétorika představitelů tureckého vládního tábora silně připomínala některé výroky evropských populistů.

Mimochodem, v době, kdy se v budově Evropského parlamentu zmíněná konference konala, probíhaly venku velké protesty požadující propuštění kurdských aktivistů vězněných v Turecku. Zatímco jsme v kantýně čekali na skvělé tříchodové obědové menu, pod našimi okny držely protestní hladovku desítky lidí s transparenty. Skutečné demokratické fórum bylo v tu chvíli spíše tam…

 
Dvě tváře Polska

Do Varšavy jsme přijeli 11. listopadu, tedy zrovna na polský Den nezávislosti. Po týdnu ve Francii nemohl být kontrast větší. Ve varšavských ulicích se pohybovaly desítky tisíc lidí, řada z nich s pochodněmi a světlicemi. Prodírali jsme se davem, ve kterém bylo mnoho rodin s dětmi, ale také zahalených fotbalových hooligans a extrémistů. Zpočátku to celé vypadalo jako celkem normální oslava státního svátku, než tuto představu narušil plakát s nápisem „Bílé Polsko, naše Polsko“.

Jedno varšavské ráno mě zase probudil podivný zvuk přicházející zvenčí. Záhy jsem zjistil, že pod okny stojí skupinka zhruba dvaceti Poláků. Muž v čele průvodu nesl velký kříž, ostatní v rukou drželi polské vlajky a transparenty. Za chvíli se ozval amplion, načež jsem pochopil, že se skupinka modlí za zachování konzervativních hodnot a křesťanského rázu své země.

Pak jsme ale měli příležitost poznat i jinou tvář Polska. Na debatách s bývalým diplomatem, při představení inovativních projektů, které mnohdy překračovaly hranice Evropy, či při expertních debatách o současných výzvách EU. Naše lekce zaměřující se na evropský právní systém a fungování Unie byly výborné, a to jak svým obsahem, tak svým přesahem do současných problémů našich států. Spousta mladých nadšených a vzdělaných lidí, které jsme ve Varšavě potkali, dávala naději, že tento problematický region, jak je často na Západě Visegrád chápán, má i svůj nepochybný potenciál.

 
Krakovská příprava

Na začátku ledna jsme se sešli v polském Krakově. Teploty přes noc klesaly hluboko pod bod mrazu. Jedno jsme ale okamžitě ocenili my všichni, co už jsme zde někdy byli. Městu se totiž zcela vyhnul v tomto období obvyklý smogový mrak. Hlavní bod krakovského programu představovala mezinárodní bezpečnostní konference na Jagellonské univerzitě. Tématem byla zejména důležitost EU a NATO v rámci bezpečnostní struktury v Evropě. Panelisty byli vojenští i nevojenští pracovníci aliance, další odborníci na bezpečnost a v neposlední řadě také vybraní účastníci našeho programu.

Po konferenci jsme v Krakově ještě absolvovali lekce, jak správně připravit výše zmíněná setkání na školách, která nás v závěrečné fázi projektu čekala. V rámci příprav jsme se bavili o současné generaci studentů, zkoušeli nové metody výuky a snažili se připravit prezentaci atraktivní pro mladé publikum. Během následujících měsíců nás pak čekal výjezd do škol v našich zemích. Záměrně jsme vybrali školy, kde evropská témata tolik nerezonují. Nejsou v hlavních městech a aktivně se neúčastní programů regionálních Eurocenter. Hovořili jsme zde o V4 a pak zejména o tom, jak se našich životů bezprostředně týká evropská integrace.

 
Češi nepropadli

Výsledek nás v mnohém překvapil, a sice zejména tím, že Česko nevyšlo z porovnání s Maďarskem, Polskem a Slovenskem úplně špatně. Zaznamenalo sice zřejmě nejnižší znalost o V4, ale zároveň vykázalo celkem vysoké povědomí o evropských reáliích. Nejhůře si vedlo Maďarsko, kde se euromýty a různé hoaxy objevovaly nejvíce (mimochodem, zrovna v té době prosazovala vláda Viktora Orbána nový balíček zákonů proti nevládním organizacím a jejich financování ze zahraničí nazvaný Stop Soros). Nejlépe dopadlo Polsko. Tamní studenti o Visegrádu slyšeli a často dokonce dokázali uvést podrobnosti. Zároveň si uvědomovali důležitosti Unie, což bezpochyby souviselo s vysokou podporou členství v EU v Polsku (přes 70 procent respondentů v dubnovém výzkumu Eurobarometru).

Každý z nás připravil svůj program trochu jinak a přizpůsobil ho situaci ve své zemi, takže výsledky nejsou úplně srovnatelné. Ostatně hlavním cílem nebylo naše čtyři státy poměřovat, ale otevřít mezi žáky diskuzi a také ukázat visegrádskou skupinu jako společenství zemí, které mají obrovský potenciál a mohly by ho dohromady daleko více využívat. Není náhoda, že tyto státy lákají čím dál tím více západních investorů. Jedná se totiž o oblasti hospodářsky, společensky a mnohdy i infrastrukturně vyspělé, které si ale zároveň stále zachovávají atmosféru neobjevených zemí. Druhou stranou mince je krátkozraký přístup některých visegrádských politiků, z nějž plyne celkové nepochopení komplexnosti evropské politiky. Zhoršuje se tak vnímání Visegrádu jako celku ze strany Západu.

Závěrečná evaluace našeho programu se konala v červnu ve Varšavě. Sestavili jsme zde šablony lekcí, které lze v jednotlivých zemích využívat k výuce o V4 a EU. Téma, jež je jinak některými učiteli obávané a mnohdy v osnovách přeskakované, lze představit zábavnější a interaktivní formou. Už jen kvůli tomuto výstupu měl program smysl. Nám účastníkům pak přinesl mimo jiné síť cenných kontaktů, nové informace, možnost podělit se o něco z odborné látky se studenty a vidět Visegrád zase z trochu jiné perspektivy. Účast v tomto nebo podobném programu bych všem určitě doporučil.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.