Staré dějiny v novém filmovém kabátě

29. září, 2016 RUBRIKA Kultura


velehradBazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě. Foto: Wikimedia Commons/Paveln4

 

Po roce 1989 projevovali čeští filmaři pramalý zájem o starší dějiny. V poslední době však došlo ke změně díky filmům a seriálům natočeným Českou televizí, které se zaměřily na Cyrila a Metoděje, Jana Husa a Karla IV. Výsledný dojem však vzbuzuje spíše rozpaky.

 

Film o slovanských věrozvěstech znamenal před třemi lety první porevoluční pokus o filmové převyprávění tradičního českého historického příběhu. Do té doby jako by se chtěl nový stát jen vymezovat vůči předcházejícím padesáti letům nesvobody, proti nimž postavil výlučně staré dobré časy krátkého meziválečného období. Starší dějiny se ocitly mimo zájem českých filmařů, ačkoliv třeba u knížek tomu bylo jinak.

 
Nezajímavé dějiny?

Nový pohled na 20. století byl nedávno komplexně zpracován ve skvělém seriálu České století. Je to v obrovském kontrastu se zpracováním dějin před rokem 1914. Po roce 1989 se o tuto dobu filmaři prakticky nezajímali, a až letos jsme tak mohli zhlédnout televizní film Zločin v Polné o tzv. hilsneriádě na přelomu 19. a 20. století. Okrajově lze zmínit rovněž loňský film o Antonínu Dvořákovi Americké dopisy nebo sedm let starou a trochu zmatenou adaptaci románu Vladimíra Körnera Post Bellum o následcích prusko-rakouské války v roce 1866.

Nějakou zásadnější revizi náhledu na dějiny v nich však nenajdeme, spíše uchopují nepříliš akcentovaná historická témata. O starších českých dějinách z doby před 19. stoletím pak múzy mlčely úplně. Pár filmů z onoho dlouhého období sice vzniklo, ale vážně lze brát snad jenom film V erbu lvice z roku 1994, natočený o méně známé světici Zdislavě z Lemberka. V audiovizuální době se tedy divák musel spokojit buď s dokumenty (viz populární dokumentární seriály Z rodu Přemyslovců a Z rodu Lucemburků z roku 1994, respektive 1997) nebo s lepšími kousky kinematografie doby minulé. Děti na tom byly o poznání lépe, Česká televize pro ně totiž vytvořila kreslený seriál Dějiny udatného českého národa.

 
Slušný průměr u věrozvěstů

Po dlouhých letech čekání tak konečně přišel rok 2013 a s ním čtyřdílný televizní seriál Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, o něco později vyslaný ve zkrácené verzi do kin. Režisér Petr Nikolaev byl ve zvláštní situaci. Měl natočit u příležitosti 1050. výročí příchodu obou světců na Velkou Moravu dokumentární drama o jejich životě, což je v nábožensky vlažném Česku nepříliš atraktivní téma. Byla to však látka nezpracovaná, navíc o době, o které zase tolik nevíme, a tedy s prostorem pro vlastní originální imaginaci. A jaký byl výsledek? Inu, docela bezkrevný.

Rutinní, trochu kýčovitá režie připomněla předchozí státní zakázku režiséra, film Lidice. Hlavní problém však tkvěl v popisném pojetí příběhu, jemuž scházela gradace. Scénář Miroslava Oščatky totiž až příliš vycházel z legendy o životě světců, takže měl znaky jejich oficiální hagiografie. A ta je v principu dost naivní. Průšvih to ale nebyl. Seriál měl dobrou výpravu, natáčelo se ostatně na řadě míst Evropy. Povedlo se též obsazení hlavních rolí v čele se skvělým Romanem Zachem, jen jim scénář nedával možnost mluvit přirozeně. Milé, i když nepříliš využité, byly i drobnosti typu mapy míst, kde se film odehrával. Krátké bitevní sekvence pak byly zpracovány s citem a povedla se i hudba Jiřího Chlumeckého, na které spolupracoval s proslulým Jiřím Pavlicou. Celkově vzato to byl slušný průměr.

 
Upálení v rytmu kytary

O dva roky později nastalo výročí 600 let od upálení Jana Husa, na což Česká televize reagovala prestižním projektem stejnojmenné třídílné minisérie v režii matadora Jiřího Svobody. Ten měl od počátku těžkou pozici. Jednak šlo o téma, které je v české filmové historii silně zastoupeno jako součást husitské trilogie Otakara Vávry z 50. let. Dále vyvolalo rozpaky obsazení hlavní role Matějem Hádkem a k důvěře nepřispělo ani přidělení hudební složky Michaelu Kocábovi.

Po premiéře se ukázalo, že tyto předsudky nebyly daleko od pravdy. Navíc scénář spisovatelky Evy Kantůrkové zbytečně podrobně řeší Husovy názory, ale děj většinou přešlapuje na místě. Po osudovosti, naléhavosti a srozumitelnosti Vávrova díla ani památky. Co je platné, že Hádek nehraje špatně a zdatně ho doplňují Vladimír Javorský, Milan Kňažko nebo fantastický Zikmund Michala Dlouhého. Typologicky se Hádek na roli prostě nehodí a nedá se mu v ní věřit. Jaký kontrast oproti Husovi Petra Štěpánka!

Tento castingový přehmat se snad ještě dá pochopit, ale to se vůbec nedá říct o Kocábově hudbě. Jak mohla produkce schválit doslova příšerný soundtrack? Skřehotavé výkřiky „Domine!“ se zde pojí s nesmyslným využitím hudby (ta např. dramaticky začíná uprostřed scény a pak zase rychle skončí, zatímco scéna pokračuje). Třešničkou na dortu je znějící elektrická kytara při samotném upálení. Nic proti moderním hudebním prvkům v historických filmech, ale takhle skutečně ne.

Mezi klady série naopak patří dobrá gradace závěrečného dílu, zajímavě zpracované charaktery některých postav (Václav IV., Zikmund, Štěpán z Pálče), promyšlené symboly (koupel ve vodě) a slušná výprava, která oproti Vávrovi šikovně vsadila na skutečné lokace. Z průměru to však film nevytáhlo. Nicméně celkově byl Jan Hus u diváků výrazně úspěšnější než Cyril s Metodějem a jeho spádu dost prospěl následný režisérský sestřih do jednoho filmu.

 
Když se i historik ztrácí

Zatím posledním jubilejním filmem je Hlas pro římského krále k 700. výročí narození Karla IV., který tematizuje Karlovo mládí a cestu k moci. Film potvrdil stoupající tendenci v oblibě historické látky, s více než milionem diváků se stal 15. května tohoto roku zdaleka nejúspěšnějším pořadem nedělního večera. Kvalita ale tak oslnivá nebyla. Filmu lze vytknout hlavně nepřehlednost a nezvládnuté skoky v čase, protože zjistit „Kdo? Kde? Kdy?“ dá zabrat i profesionálnímu historikovi. Asi to chtělo spíš seriál.

Film také po vzoru svého předchůdce dojíždí na nezvládnutý casting hlavní role, protože Kryštof Hádek se do role Otce vlasti hodí zhruba stejně jako jeho bratr na kostnickou hranici. Dává tak alespoň vyniknout skvěle obsazenému Stanislavu Majerovi alias Janu Lucemburskému. Podobně nevhodně je zvolená i chraplavá bruneta Tereza Voříšková do role roztomilé blondýnky Blanky z Valois.

Lze kritizovat i ne úplně zvládnutou výpravu s vojsky o několika jezdcích a také dialogy, které vysvětlují komplikované historické události, ačkoliv lidé by se tak nebavili v žádné době. Zajímavou polistopadovou novinkou je v díle tohoto druhu nahota a trochu explicitnější násilí, evidentní inspirace historickými seriály HBO. Mimochodem, není to zas tak samoúčelné, jak ví každý, kdo někdy četl hlavní předlohu filmu, vlastní životopis Karla IV. Vita Caroli.

Nejpřitažlivější na celém díle je hlavně poslední část, protože komplot otce a syna Lucemburských kvůli zisku římské kultury pro Karla představuje celkem lahůdku. Kdyby byl takto pojat celý film, šla by jeho kvalita nahoru. Nemělo by rovněž zapadnout, že se jedná o první seriózní pokus o zpracování života Karla IV., protože starší film Slasti Otce vlasti, který se věnuje podobnému tématu, je hlavně provokativní komedie. A pak již zbývá jen muzikál Noc na Karlštejně.

 
Nic nového pod sluncem

Můžeme tedy při zpětném pohledu na všechna tři díla vysledovat nějaké společné trendy a odkaz naší doby? Něco by se našlo. Například snaha o historicky věrné pojetí látky, které by setřáslo staré ideologické nánosy. To ovšem přešlo až v nulovou dějovost velké části stopáže a malou věrohodnost dialogů. U všech je také vidět snaha o moderní vizuál a evropský rozměr příběhu.

Filmy však mají společné především to, že po (částečném) akceptování dekonstrukce českého národního mýtu a jeho socialistických nánosů nenabídly žádné nové atraktivní téma. Postavy jsou tak významné samy o sobě, ale běžný divák se moc nedozví, proč by ho měly zajímat ještě dnes. Největší úspěch Cyrila a Metoděje tak je, že Moravané rozuměli křesťanské mši a získali vlastní písmo. Nedozvíte se ale, proč by se mělo křesťanství tak oslavovat a proč chválit nové písmo, když u nás bylo rychle nahrazeno latinkou.

Jan Hus zase ve filmu kritizuje stav církve na začátku 15. století a řeší teologické problémy. Za svou, dnes těžko pochopitelnou, pravdu sice položí život, ale co to znamená pro sekulárního člověka 21. století? Karel IV. se stane ve 14. století dobrým králem, ale opět: „Co my dnes s tím?“. Abych nebyl příliš příkrý, není to jen problém českých filmařů, ale velké části postmoderního kulturního života Západu. Jenže bez velkých jímavých příběhů nevzniknou velká díla.

 
A co bratr Žižka?

Absence pokusu o vyzdvihnutí nových témat české historie je o to tíživější, že Češi měli vždy k historii bližší vztah, než bylo na Západě zvykem. Vyzdvihování vlastních dějin sice tvořilo součást národního obrození všech evropských národů, ale jak říká historik Jiří Rak, v Čechách měl historismus díky absenci vlastního státu, národnostnímu konfliktu s Němci a drsnému 20. století obzvláště tuhý kořínek. Z toho ostatně čerpá i fenomén českých filmových pohádek, ne náhodou se odehrávajících v kulisách skutečných historických epoch, náš specifický turismus po historických místech atd. Po odsunu Němců a odmítnutí marxistických dějin však dnes nemáme nosné téma, které by rezonovalo celou společností. A tato tři díla zatím svěží vítr nepřinesla. Přitom potenciál tu je.

Uvidíme, co na to další připravované historické filmy. Je trochu pikantní, že nejočekávanější historický snímek, film zručného řemeslníka Petra Jákla o Janu Žižkovi, má být natočen za soukromé a navíc mezinárodní peníze. Jenže pokud chce jeho film uspět, musí v dějinách husitství, donedávna úhelného kamene české historie, najít univerzálně srozumitelné téma. Budu mu držet palce.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.