21. prosince, 2019 Jan Gregor
Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička. Foto: Facebook/Starici.OldTimers
Film Staříci režisérů Martina Duška a Ondřeje Provazníka se může zdát jako další z početné linie snímků reflektujících naše vyrovnávání s komunistickou minulostí. Vypráví příběh dvou zestárlých politických vězňů, kteří se rozhodnou vzít spravedlnost do vlastních rukou a vydají se zabít svého prokurátorského trýznitele. Autorům je ale cizí vyprávění postavené na tezovitých konfliktech, které se často objevuje třeba v tragikomediích dua Jan Hřebejk – Petr Jarchovský, a politicko-společenskou situaci glosují spíš jen mimochodem a v náznacích. Staříci jsou mnohem spíš univerzálně srozumitelným příběhem o pomstě a mužském přátelství až za hrob.
Snímek vychází z reálného příběhu válečného hrdiny Pravomila Raichla, který v roce 2002 plánoval atentát na sadistického prokurátora z padesátých let Karla Vaše. V den akce ovšem jeho srdce nevydrželo vypětí a jednaosmdesátiletý odbojář dostal infarkt. Tato informace není spoilerem, protože Dušek s Provazníkem se ve svém scénáři Raichlovým osudem pouze inspirovali, i když třeba filmovému Vlastimilu Reinerovi (Jiří Schmitzer) při příletu do vlasti stejně jako Raichlovi celníci zabaví winchestrovku. Na rozdíl od Raichla je ovšem Reiner upoután na invalidní vozík, což samozřejmě jeho plány podstatně ztěžuje. Svůj reálný předobraz v osobnosti generála Miroslava Káchy má i postava Reinerova parťáka Tondy (Ladislav Mrkvička), který se za zpola groteskních a zpola dramatických okolností zmocní téměř nepojízdné dodávky svého syna, naloží svého psa a vydá se se starým kamarádem na cestu, ze které možná není návratu.
Tónem vyprávění se Staříci v první půlce vyznačují podobným mixem ironie a empatie ke svým hrdinům, jaký najdeme i v dokumentárních počinech režisérské dvojice Dušek – Provazník, například v Poustevně, Das Ist Paradies a Ženách SHR. Na nepravděpodobnou odyseu dvou zaťatých důchodců nahlížejí mladí filmaři zpočátku bez zlehčování, ale s úsměvným nadhledem. Tato road movie ale nemá za úkol hladit po duši. Kamera často a nesentimentálním způsobem zabírá tváře a těla hrdinů, kteří jsou na pokraji svých fyzických sil. A poslední půlhodina divákovi možná svou nenápadně stupňovanou intenzitou, v českém filmu ne moc často vídanou, vyrazí dech.
Story o osobní vendetě je režírovaná suverénním stylem. Při druhém zhlédnutí je nutné obdivovat sevřenost a úspornost fatalistického vyprávění, které připomíná třeba tvorbu Clinta Eastwooda.
Pokud jde o diagnózu současného Česka, šetří Staříci slovy a soustředí se spíše na obrazy. Reinerovy vzpomínky na komunistický lágr s poznámkou, že největší zvěrstva, co ve válce i v odboji zažil, prováděli Češi Čechům, je pak výjimkou potvrzující pravidlo. Estetickou kulisou putování našich hrdinů jsou Sudety – zanedbaná centra maloměst a paneláková sídliště svítící kýčovitě barevným zateplením. Odporná polystyrenová fasáda hraje ústřední roli v možná nejlepší scéně filmu. Naši hrdinové se vnutí na návštěvu starého selského statku, který obýval jejich kumpán z války a kde si Reiner po komunistickém puči ukryl zbraň. Tragikomická etuda, jež následuje, vystihuje ve zkratce paradoxy tematiky takzvaného vyrovnávání se s minulostí jakoby mimochodem a přitom tak přesně a úderně, až to bolí.
Staříci mají dvojí smůlu. Objevili se v roce, ve kterém musí soutěžit s Marhoulovým Nabarveným ptáčetem, s nímž se co do výpravnosti a celkových ambicí nemohou rovnat. A pak se poměrně nepochopitelně nedostali do hlavní soutěže karlovarského filmového festivalu, kam by svou kvalitou bez problémů zapadli. Film se tak poprvé promítal ve Varech mimo jakoukoli soutěžní sekci. Každopádně jde o snímek v mnoha ohledech mimořádný a ve výročních soutěžích si zaslouží uspět.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024