Stesk po včerejších novinách a čekání na mediální kvas

27. května, 2015 RUBRIKA Česko


TrafikaBřevnovská trafika čeká už přes rok na svého majitele. Foto: Tomáš Fošum

 

Během Sametové revoluce se ráno před trafikami vytvářely dříve nevídané fronty. Zase bylo co číst. Tehdy se začala psát zhruba 20 let trvající zlatá éra českých papírových novin. Ty dnes na zašlou slávu už jen vzpomínají. Tuzemský mediální svět prochází zemětřesením. Teď jde o to, co povstane na jeho troskách.

 

Pád papírových novin samozřejmě nepřišel z čistého nebe, dlouho se na něj „zadělávalo“. S klesajícím prodejem způsobeným útěkem čtenářů na web vydavatelství ekonomicky slábla, což se nemohlo neprojevit na kvalitě. A pak přišel rok 2013 a nástup Andreje Babiše, který odstartoval oligarchizaci českých médií. Za jejího průkopníka sice bývá někdy považován Zdeněk Bakala, ale ten si kupoval Respekt i Economii v jiné době. Nejspíše u něj nebylo primární snahou zajistit si mediální krytí. Média si pořizoval spíše z prestižních důvodů, podobně jako když začal financovat Knihovnu Václava Havla. To samé však určitě nejde říct třeba o Danielu Křetínském, jenž sám prohlásil, že si českou pobočku Ringieru pořídil jako bezpečnostní aktivum. Podobnou motivaci neskrývá ani Marek Dospiva ze skupiny Penta, která se motá kolem vydavatelství VLTAVA-LABE-PRESS.

 
Hozená rukavice nezávislým novinářům

Babiš tím, že si koupil vydavatelství Mafra, zasadil zdejšímu mediálnímu světu těžkou ránu. Nejde jen o to, že ochromil kontrolní roli dříve významných deníků a jednoho z nejnavštěvovanějších internetových serverů. Jeho vstup na nepřátelské území donutil mnoho novinářů řešit zásadní otázku, jak mají svobodně psát o mocném podnikateli a politikovi, jenž je současně jejich chlebodárcem. Tahle otázka nemá z hlediska profesní cti jiné řešení než dát výpověď. Což je v době, kdy ze známých důvodů počet placených žurnalistických míst rychle ubývá, do značné míry existenční záležitost.

Pro ty, kteří „drží pozice“, ještě lze mít jakési pochopení – kdo z nás občas nedělá ošklivé kompromisy se svým svědomím. Obtížně se však chápou novinářská esa, která do MF DNES a Lidových novin nastoupila už za Babišova vlastnictví. Za všechny jmenujme Petra Kamberského, Jaroslava Plesla a Jana Macháčka. Nemá cenu spekulovat, co přesně je k jejich kroku vedlo, každopádně ještě před jejich babišovským „coming outem“ už bylo z jejich článků patrné, kam míří. Nejviditelněji pak u Jaroslava Plesla, jenž ještě jako šéfredaktor konkurenčního Týdne Babišova média otevřeně vychvaloval.

Speciální kapitolou je Sabina Slonková, která šla na vlastní přání dělat Babišovi šéfredaktorku do MF DNES, aby se s ním po pár měsících rozkmotřila, a dnes na něj útočí. Vede při tom nejapné řeči, že ideálním šéfredaktorem Babišových novin by byl Pavel Šafr, jenž si na rozdíl od ní s oligarchou nikdy nezadal.

Z obliga nejsou ani respektovaní publicisté, kteří do Mladé fronty i Lidovek stále píší, jako by se v nich nic nezměnilo. I když napíší zajímavý článek o domácí resp. zahraniční politice, nebo dokonce ostře zkritizují Babiše, liberální demokracii neslouží. Svým dobrým jménem totiž pomáhají legitimizovat Andreje Babiše jakožto vlastníka médií.

V této souvislosti stojí za zmínku případ politologa Stanislava Balíka. Ten před nedávným sjezdem ANO napsal o tomto hnutí kritický komentář do Lidových novin. Článek rozezlil majitele listu a šéfa ANO v jedné osobě, takže jeho druhý deník, MF DNES, posléze odmítl Balíkovi otisknout domluvený článek na podobné téma. Brněnský politolog si to nenechal pro sebe a poskytl odmítnutý text internetovému deníku Echo24. Potud vše v pořádku. Jenže Balík publikuje v Babišových novinách i nadále. Proč proboha?

 
Babišova chapadla a příliš mnoho informací

Kontrolní roli médií oslabuje Andrej Babiš různými způsoby. Kromě toho, že část papírových i elektronických médií vlastní, může na další tituly „dosáhnout“ přes zadávání inzerce – ať už jako majitel Agrofertu nebo jako mocný ministr financí, jenž má vliv na státem ovládané podniky typu ČEZu. Navíc tu začíná fungovat něco jako „koncert velmocí“, během nějž vznikají různé podivné mediální aliance podnikatelských skupin, jako když například Křetínského Blesk, nejčtenější deník u nás, podmazává Babišovi (a jeho „sexy blondýnce“) více než jím vlastněná média. Ten, aby svůj mediální „zásah“ dovedl k dokonalosti, útočí na veřejnoprávní televizi skrze svůj holding Agrofert, jenž si u Rady České televize stěžuje na pořad Reportéři ČT.

Babiš samozřejmě všechna média pod palcem nemá. Z papírových titulů se vůči němu v poslední době dost vymezují třeba týdeníky Euro a Týden, na ruku mu nejdou ani Hospodářské noviny, Právo nebo Reflex. Zapomenout nelze na měsíčník Reportér a týdeník Echo 24, za nimiž stojí bývalí redaktoři MF DNES a Lidovek. Kromě tištěných médií samozřejmě existuje i řada zajímavých internetových zpravodajských a publicistických stránek, ať už například zpravodajský web Aktuálně.cz, stránky Miroslava Motejlka nebo Události Bohumila Doležala. Rozhodně tedy je co číst, nicméně přihlédneme-li k nákladu resp. návštěvnosti uvedených titulů, jejich palebná síla vesměs není příliš velká. K většině lidí se zde uveřejněné zprávy a komentáře často nedostanou, protože se ztratí v oceánu informací, jenž nás obklopuje.

Tím se dostáváme k roztříštěnosti mediální krajiny, která snižuje možnost účinné kontroly nejen oligarchů a k níž lvím dílem přispěl rozvoj internetu. Ten nám samozřejmě značně ulehčuje život, a platí to i v oblasti získávání informací. Můžeme si na webu číst zahraniční noviny, sledovat cizí televize, uzpůsobit si svůj twitterový účet jako zpravodajskou agenturu atd. Internet navíc demokratizoval žurnalistiku. Každý si může založit zpravodajský web, psát blog atd. Tato demokratizace má ovšem své nepřehlédnutelné stinné stránky. Názor respektovaného novináře či odborníka dostává stejný prostor jako názor „všeználka“, propagandisty nebo psychopata.

 
Noční můra novinařiny

Ukázkovým příkladem jsou Parlamentní listy. Zde se například k válce na Ukrajině vyjadřují nejen lidé, co se v situaci vyznají, ale i naprosí laici. Názor obskurní straničky váží na Parlamentních listech stejně jako postoj zavedené partaje. Sebepodivnější petice stojí za publikaci. Zároveň jsou zde převyprávěny, občas svérázným způsobem, články a pořady z jiných médií. Nový spoluvlastník Listů, miliardář a senátor Ivo Valenta o nich prohlásil, že jsou „takový Facebook“. To je bohužel poměrně přesné. Nic proti Facebooku, ale jako hlavní zdroj informací by sloužit neměl. Pokud by Parlamentní listy představovaly budoucnost novinařiny, tak to můžeme zabalit. Někdo by mohl nad jedním podivným portálem mávnout rukou. Tady je ale třeba si uvědomit, že Parlamentní listy vykazují několik set tisíc reálných uživatelů měsíčně.

Skomírá klasická žurnalistika, kdy tým profesionálů pečlivě vybírá pro čtenáře ty nejdůležitější události. Papírové deníky ještě do určité míry udávají mediální agendu, která se pak rozebírá v elektronických médiích, ale už se tu ztrácí něco, co bývalo nazýváno mediálním mainstreamem. Ten už dnes existuje pouze jako imaginární strašák, s nímž různí poloblázni na webu rádi polemizují. Krásně je to vidět třeba na zmiňovaném ukrajinském tématu, kde onen mytický hlavní proud údajně zamlčuje informace o řádění „banderovců“ a „amerických imperialistů“. Hájkovu Protiproudu a dalším výtečníkům pak nezbývá než vše uvést na pravou míru. A nemálo lidí jim to bohužel baští…
V naší dnešní situaci se znásobuje důležitost role veřejnoprávních médií. Člověk k nim může mít tisíce výtek, ale když sleduje v České televizi publicistické pořady jako Události, komentáře, Hyde Park ČT24 nebo Otázky Václava Moravce, vesměs vidí moderátory, kteří se snaží odvést profesionální výkon. To samé platí i pro Český rozhlas. Samozřejmě že veřejnoprávní média jsou do značné míry svázaná zákonem požadovanou „vyvážeností“. Proto se občas stane, že zde na dané téma diskutuje člověk, kterému nejde o to dobrat se pravdy. V takových případech však není moderátor bezmocný a má šanci takového jedince v dobrém slova smyslu rozebrat. Řekl bych, že se to často daří.

 
Sen o přetížených e-shopech

Sečteno podtrženo, situace v českých médiích je neveselá, byť není beznadějná. Staré, dobré noviny jsou bohužel na ústupu. Nejde o nějaké staromilské vyznávání šustění papíru, člověk může číst deníky a týdeníky elektronicky. Jde o to, že se mění pojetí zpravodajství od kvality ke kvantitě. Mění se tak i čtenářské návyky. Lidé už moc nechtějí číst delší články, které umožnují danou problematiku rozebrat. Na soustředěné čtení vlastně už nemáme čas. Místo toho neustále klikáme na zpravodajské weby či sociální sítě, jestli se něco neděje. V konečném důsledku čteme spoustu banalit, jimiž si zahlcujeme mozek. Za obsah platit většinou nechceme, čímž jsme oslabené zavedené tituly nepřímo vydali do rukou oligarchů, kteří si kupují média jen proto, aby si pojistili své nemediální zájmy.

Tahle oligarchizace však má i své pozitivní dopady, neboť otevřela cestu k novým novinářským projektům. Díky Babišovi vznikl názorový týdeník a web Echo24, které stojí za to číst. Ocenění si zaslouží i výše zmíněný Reportér. K příjemnému oživení mediální scény vedl vznik internetové televize DVTV, kde nejsou moderátoři Daniela Drtinová a Martin Veselovský omezováni podmínkou bájné vyváženosti, a mohou tak dělat rozhovory podle svého gusta. Pokud se povede těmto novým projektům přežít, může to nastartovat nový kvas, který českou mediální scénu ozdraví a zoligarchizovaná média časem pošle na smetiště dějin. Mají to v rukou nejen novináři, ale hlavně „spotřebitelé“, kteří se zase musí znovu naučit za kvalitní zpravodajství a publicistiku platit. Fronty se už před trafikami asi vytvářet nezačnou, tak snad alespoň vznikne přetlak na mediálních e-shopech.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.