Středoevropské osudy zvonařského rodu Pernerů

11. února, 2015 RUBRIKA Historie


V raném středověku byly zvony odlévány v klášterních hutích, od 13. století pak tuto činnost přebírali kovoliječtí řemeslníci usazení ve městech. Výroba zvonů vyžaduje jak patřičnou řemeslnou zručnost, tak i nadání a zkušenost hned v několika uměleckých disciplínách. Detaily úspěšné výroby zvonů obsahovaly řadu tajemství, která se předávala z otce na syna. Málokdy zůstávaly tyto rodinné firmy po dlouhá staletí na jednom místě. Často se v souvislosti s dějinnými událostmi i rostoucím zájmem o zvony stěhovaly nebo větvily. Příkladem je dynastie Pernerů.

Ze své čtyřistaleté zvonařské historie žil a pracoval rod Pernerů téměř 250 let v Čechách. Od svých počátků v Jižních Tyrolích až do předloňského roku v Pasově odlévali zvony tisíc let starou technologií do ručně vyráběných sušených jílových forem. Speciální bronzovou slitinu – zvonovinu sestávající ze 78 % mědi a 22 % cínu – tavili v plamenné peci vytápěné smrkovým dřevem. Tento tradiční způsob výroby je velmi pracný a časově náročný. Ve spojení s typickým pernerovským tvarem – „žebrem“ – je však zárukou nejdokonalejší akustické i výtvarné kvality zvonů. O to smutnější je skutečnost, že se předloni rozhodla rodina Pernerů výrobu zastavit. Slavný zvonařský příběh tak zřejmě skončil. Co bylo na jeho počátku a co na jeho konci?

Příchod do Čech

První doložené zprávy o této rodině nacházíme v matrice farního kostela v Brixenu v Jižních Tyrolích. Zde se místnímu občanu a střihači suken Danielu Pernerovi narodil r. 1634 syn Jan Křtitel. Ten se stal pravděpodobně prvním zvonařem v rodině. Jeho syn, rovněž Jan došel přes Německo, Krušnohoří a Ostrov nad Ohří do Plzně, kde v roce 1701 v centru města otevřel první zvonařskou dílnu. Nejstarší dokumentované zvony (1703) z této dílny byly umístěny v kostele Sv. Jakuba v Ledcích. V Janově díle pak pokračovali jeho potomci, kteří vytvářeli zvony především pro kostely v západních Čechách. Zvony z Pernerovy dílny se vyznačovaly charakteristickým průřezem (oním výše zmíněným žebrem), ozdobnými reliéfy, nápisy i např. výtvarným provedením závěsných korun.

Pernerové vystřídali v Plzni postupně tři různá působiště, z nichž se zachoval dům U tří zvonků v Pražské ulici, kde je dnes cukrárna. Až do 1. světové války odlili velké množství zvonů, z nichž převážná většina byla zrekvírována pro vojenské účely. Rakouské úřady však zajistily fotografickou dokumentaci všech zabavených zvonů, takže máme dodnes o nich aspoň přehled. Ve výrobě zvonů se pak v Plzni mimo období světových válek pokračovalo až do r. 1948.

Pod Černou věží

V roce 1772 se vnuk prvního z plzeňských Pernerů, Josef Perner ml. usadil v Českých Budějovicích. Svatbou s neteří zemřelého budějovického mistra Antonína Pögla získal dům se zvonařskou dílnou v Kněžské ulici v bezprostřední blízkosti Černé věže a katedrály. Zvonařské mistrovství a vedení firmy pak přebírali členové rodu z otce na syna. V dílně v Kněžské ulici odlévali zvony až do r. 1929.

Postupně nabývalo budějovické zvonařství Pernerů převahu nad svou plzeňskou mateřskou dílnou v množství i závažnosti produkce, začátkem 20. století pak vybudoval Rudolf Perner na okraji města v Suchém Vrbném druhou, větší výrobnu zvonů. On a jeho syn téhož jména odlévali zvony nejen pro velké diecéze v Českých Budějovicích a dolnorakouském St. Pöltenu, ale též např. pro Nigérii a Angolu. V období 1. republiky vyrobili prakticky všechny důležité zvony pro plzeňské kostely, včetně 4 400 kg těžkého Sv. Bartoloměje, a řadu zvonů pro pražské kostely, mj. baziliku sv. Jiří na Hradě, Loretu, Strahovský klášter, Týnský chrám a funkcionalistický kostel sv. Václava ve Vršovicích. Bohužel všechny tyto plzeňské a pražské zvony, a nejen ony, podlehly vojenským rekvizicím za 2. světové války. Pro mimořádnou akustickou i výtvarnou hodnotu však zůstala ušetřena kolekce osmi velkých zvonů, tvořících i originální zvonohru, na Svaté Hoře u Příbrami. Ostatně vysoká muzikálnost byla tomuto rodu vždy vlastní. Svědčí o tom i fakt, že dvě dcery budějovických Pernerů byly učitelkami klavíru.

Nucený odchod z Čech, nový začátek v Pasově

Podnikatelská rodina Pernerů se vždy hlásila k německé národnosti, prakticky všichni zaměstnanci však byli Češi, což nebylo v Budějovicích samozřejmostí. Během války byla Pernerova dílna v Suchém Vrbném převedena na vojenskou výrobu a sám Rudolf Perner ml. byl vzhledem ke své národnosti v posledních týdnech války povolán do německé armády. Do Českých Budějovic se vrátil  v prvních květnových dnech roku 1945. Brzy byl zatčen českou revoluční gardou, celá rodina pak „odsunuta“ do Bavorska a na firmu uvalena národní správa. Po r. 1948 byla znárodněna a zařazena do národního podniku Zukov Praha.

Rodina Pernerů trávila první týdny v Bavorsku ve sběrném táboře v Ismaningu. Rudolf Perner ml. však nelenil a na pozemku bývalé cihelny v Pasově vybudoval novou slévárnu zvonů. V roce 1948 bylo odlito prvních 23 zvonů, a pak už jejich produkce neustále rostla, Rudolf Perner ml. odlil mj. pro pasovský dóm osmitunový Pummerin, který nazval podle legendárního zvonu svých rodných Budějovic. Za své zásluhy obdržel význačná vyznamenání: Spolkový záslužný kříž, Papežský řád a Zlatý mistrovský list.

Smíření s vlastí

Zatím poslední v řadě Rudolfů Pernerů (IV., nar. 1969) se začal výrobou zvonů zabývat ve svých 14 letech. Produkci firmy neustále rozšiřoval, takže se začátkem 21. století stala největší slévárnou zvonů v Německu. Pro pasovský dóm zhotovil další veliký zvon Misericordia, dále vyrobil zvony např. pro katedrálu Frauenkirche v Mnichově. Řadu zvonů dodali pasovští do všech světadílů, včetně exotických zakázek pro Indii či Nový Zéland. Po roce 1989 došlo k velkému návratu nových Pernerových zvonů do Čech a na Moravu. Prvním mistrovským dílem Rudolfa Pernera IV. byly zvony pro kostel sv. Vojtěcha v Č. Budějovicích z roku 1993, které opatřil českými i německými nápisy s tématem smíření. Celá řada zvonů pak následovala nejen do jižních Čech, například pro Prahu zhotovil dvě zvonkohry: na Vyšehradě a v Kobylisích. Z projektů realizovaných na Moravě je nutno zmínit především největší zvon odlitý v českých zemích po 2. světové válce pro katedrálu sv. Václava v Olomouci (hmotnost 4 800 kg) a kolekci zvonů pro poutní místa na Svatém kopečku a Hostýně.

Konec po 400 letech?

V létě 2013 jsem byl svědkem tradičního odlévání kolekce zvonů v Pernerově pasovské slévárně. Připravené formy jednotlivých zvonů byly zapěchovány v zemi pod plamennou pecí vytápěnou dřevem již řadu hodin. V okolí licího místa stála v čele se svým farářem řada věřících z obce, pro niž se zvony odlévaly. Rudolf Perner osobně jako zvonařský mistr se přesvědčil o správném stavu a teplotě zvonoviny. Než dal povel k odpichu pece, přítomný kněz se pomodlil za zdárné odlití zvonů jako nástroje a symbolu křesťanské víry. Tekutý kov pak byl vpuštěn do licích kanálků a z nich do vysušených zvonařských forem. Vše bylo pak ponecháno asi týden pomalému chladnutí. Teprve po vyjmutí vychladlých zvonů ze země se zjistilo, zda se odlily zdravé a s patřičnou kvalitou zvuku.

Jednalo se o derniéru, neboť již nějaký čas předtím se pan Perner rozhodl další odlévání zvonů v Pasově zastavit, především z důvodu klesající poptávky po nových zvonech. Navíc zmíněný tradiční způsob formování a odlévání zvonů již přestává být konkurenceschopný. Je tak bohužel pravděpodobné, že éra zvonařského rodu Pernerů se stává historií.

Jiří Fošum

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.