Tvrdý spánek tatranských pravicových tygrů

28. února, 2016 RUBRIKA Téma


RadoRadoslav Procházka má coby zkušený politik děti rád. Foto: Facebook/#SIEŤ

 

Na začátku března budou na Slovensku řádné parlamentní volby. Zdá se však, že se spíše než do historie zapíšou do učebnic politologie jako příklad depolitizace politiky par excellence. Není tomu ani dvacet let, co celé Slovensko před volbami čekal zápas o příslušnost k demokratickému světu a transatlantickému civilizačnímu okruhu. Volit tehdy přišlo téměř 85 % voličů a vytvořily se podmínky pro následnou vládu pravice. Dnes je vše jinak.

 
Kampaň jenom pro stránky učebnic

A to se ještě před rokem zdálo, že Slovensko čeká tvrdý volební boj. Před loňským létem zaplavily zemi billboardy kdysi silných stran, ke kterým se následně přidal vládní Smer. Marketéři tomu říkají „imidžová“ kampaň. Nakonec se však ukázalo, že to bude asi jediná skutečná kampaň, která Slovensko před volbami čeká. Politickému diskursu dominuje premiér Robert Fico a určuje témata, o kterých se bude mluvit.

Spíše než reálným politickým bojem jsou letošní volby matérii pro politology. Kromě depolitizace, o níž ještě bude řeč, vidíme i evropeizaci voleb. Fico využil migrační krizi, vzepřel se povinným evropským kvótám na přerozdělení uprchlíků a dokonce podal žalobu namítající neplatnost příslušného rozhodnutí. Co na tom, že původně potichu přijal od Rakouska část uprchlíků a umístil je do tábora nedaleko Bratislavy. Když se věc provalila a místní začali protestovat, argumentoval jeho ministr vnitra finančními prostředky, které Vídeň za jednoho uprchlíka Bratislavě zaplatí. Nic nebylo platné místní referendum, jež uprchlíky téměř jednohlasně odmítlo. Nezabránilo to Ficovi stylizovat se do role ochránce bezpečnosti Slovenska. Téma bylo nastoleno a chtě nechtě se ho musela chytnout i pravice.

 
Obamovská záře nad Slovenskem

A zde se dostáváme k vlastně největšímu problému letošních slovenských voleb. Kromě olepení Slovenska billboardy toho pravice totiž zatím moc nepředvedla. Rozdrobené strany s podporou mezi 5–10 % se jednou chytly migračního tématu, jindy se zase nechaly vtáhnout do slovních přestřelek inscenovaných Ficem. Podle průzkumů veřejného mínění, kde se podpora Smeru pohybuje stabilně od 35 % výš, má totiž premiér své jisté. A dlouho se zdálo, že k dalším čtyřem letům u moci nepotřebuje vlastně ani politický program a že mu postačí pět nicneříkajících odrážek na stranické stránce. Až v reakci na kritiku komentátorů zvolala vládní strana programový sjezd. Pouhých 21 dnů (!) před volbami.

Pravice jenom přihlíží a jedinou alternativou, kterou nabízí, je Slovensko bez Fica. Jak ale taková země má vypadat, se dozví volič jenom stěží. Platí to především pro program kdysi hybné síly Dzurindových vlád, SDKÚ-DS. Strana, která vypudila všechny populární politiky a těší se „podpoře“ závratných 1,5 % občanů, totiž vyprodukovala dvě stránky s návrhem patnácti opatření. Na hlubokou analýzu asi nezůstali lidi.

Ostatní pravicové strany si sice daly s programem více práce, ale moc platné jim to asi nebude. Za delší či kratší počet let své existence totiž narazily na různé skleněné stropy svých preferencí. KDH bude asi vždy už jenom konzervativní stranou hájící především křesťanské ideály. Lídr strany OĽaNO Igor Matovič ztělesňuje slovenský populismus, přičemž je pro zemi paradoxně přínosem. Radši ani nemysleme na to, co by se stalo, kdyby jeho roli přebral „hnědý“ Kotleba. Sloboda a solidarita, pokus Richarda Sulíka o slovenskou AfD, se již na vládě jednou podílela. Jak se však zdá, někdejší výkon jejího šéfa ve funkci předsedy slovenského parlamentu byl dostatečným varováním pro většinu voličů. A pak jsou tu maďarské strany, které ještě stále tříští hlasy maďarských voličů na půl. Úspěšnější bude asi Bugárův Most-Híd, který má možná i nějaké ambice zbavit se nálepky strany budované čistě na etnickém základě. Tento vláček je však již o pár stanic dál, než když ho Béla Bugár viděl naposled. Svou šanci stát se skutečným celoslovenským lídrem nevyužil v politické krizi horkého léta 2005, kdy místo aby pomohl uklidnit napjatou situaci ve vládní koalici, odjel na dovolenou, a po svém návratu vytáhl maďarskou kartu.

V roli hlavní alternativy k Ficovi tak mají větší šanci uspět nováčci. Jsou, tedy spíše byli, dva. A jak to tak bývá, jsou ze stejného těsta, tedy ze stejné mateřské strany. Bývalé hvězdy Křesťansko-demokratického hnutí, Daniel Lipšic a Radoslav Procházka. První si založil stranu NOVA (Nová väčšina) již dlouho před volbami. Došel mu však dech a teď se poslušně spojil s Matovičem.

Spektakulární výbuch novy se na slovenské politické scéně nekonal a role hlavní alternativy vůči Ficovi spadla do klína dalšímu nováčkovi, straně #Sieť. Ano, straně s hashtagem. A s Radoslavem Procházkou, třetím z předloňských prezidentských voleb, v čele. Mnozí si v povolební, možná až obamovské euforii přáli, aby po úspěchu Andreje Kisky právě Procházka stanul v čele slovenské pravice a postavil se Ficovi čelem. Na Slovensku měly začít podle některých nové časy, svitla prý nová naděje. Problémem však je, že ta naděje nesvítí zatím nijak zářivě. Již před druhým kolem prezidentské volby Procházka ukázal, že do státnických bot úplně ještě nedorostl. S vyjádřením, jestli podpoří Fica, nebo Kisku, dlouho váhal, a když pak konečně něco řekl, bylo to už všem jedno. A v nemastném neslaném stylu pokračoval.

Kdo by čekal od Procházky smršť pravicových návrhů a poctivou opoziční práci, byl by zklamán. Za celé dva roky byl asi jeho největším mediálním „úspěchem“ skandál okolo nahrávek jeho telefonátů s Igorem Matovičem, na nichž se mimo jiné bavili o placení za inzerci v Matovičových novinách v hotovosti bez dokladu. Procházka sice zveřejnění nahrávek zázračným způsobem ustál, ale jeho podpora zamrzla mezi 10 až 15 %. I když budeme počítat s tradičním výskokem nejsilnější pravicové strany v den voleb (SDKÚ-DS několikrát za sebou ve volbách dostala o několik procent více hlasů, než jí přisuzovaly průzkumy), na sestavení vlády to téměř určitě nebude stačit.

 
Hashtag voleb 2016? #Čekáme.

A to je možná dobře. Když se podíváme na program #Sietě, na nějaké velké reformy to úplně nevypadá. Ano, program strany je delší než dvě strany A4 u SDKÚ-DS. Obsahuje tři zóny (bílou, modrou a červenou, kde se asi jen inspirovali?) a návrhy deseti prioritních opatření označených hezky světově anglickými symboly čísel. Nebo hashtagy, závisí na úhlu pohledu. Hezký marketing. Vše zastřešené heslem „Udělejme si dobrý stát“.

Otázkou však zůstává, do jaké míry třeba taková zákonná záruka místa ve školce pro děti od tří let či snaha o dosažení čtyřpětinového podílu slovenských potravin v obchodech patří do pravicové agendy. A snížit odvody živnostníkům chce i kdysi tvrdě nacionalistická Slovenská národní strana. Ta má dnes nové vedení, třetí místo v průzkumech veřejného mínění (občas dokonce druhé) a víceméně jistou nabídkou povolební spolupráce od Smeru, pokud tedy Fico zase nesestaví většinovou jednobarevnou vládu.

Na druhou stranu ke cti #Sieti slouží, že alespoň pojmenovává největší problémy současného Slovenska – zdravotnictví a školství. A že prvním bodem jejího programu je kromě konsolidace veřejných financí i „očista veřejného prostoru“. Zákaz schránkových firem, hospodárné nakládání s veřejnými financemi, to vše dnes Slovensku zoufale chybí s ohledem na Ficovu nepřehlednou síť kamarádů a kamarádíčků.

Slovensko skutečně potřebuje především změnu společenského klimatu. Ekonomika se z krize rychle zotavila, nezaměstnanost začíná klesat a díky přísnému evropskému dozoru se eliminovaly největší excesy. Na budoucího premiéra jsou však kladeny větší požadavky než pokládání věnců k hrobům padlých vojáků a psaní novoročních projevů. Předseda vlády by měl jako skutečná hlava výkonné moci zemi vést. Co stačilo k vítězství Kiskovi, Procházkovi stačit nebude.

Proto volby 2016 budou vlastně jenom přestávkou mezi druhou a třetí třetinou vládnutí Roberta Fica. Ale přestávkou velice důležitou, protože v roce 2020 se může hrát úplně jiný zápas. Procházka se totiž stal lídrem pravice zejména proto, že nikdo jiný není k mání. Poctivou opoziční prací po volbách 2016 má šanci dokázat, že je více než jen obamovským marketingovým produktem anebo produktem oligarchů. Pokud se mu to povede, čeká nás po roce 2020 úplně jiné Slovensko. Do té doby nám nezbývá než čekat. Tedy pokud bude mít s ohledem na odliv mozků do zahraničí a negativní demografický vývoj vůbec ještě kdo čekat.

PS: Že vám v článku chybí zmínka o stávce zdravotních sester a učitelů? Tady ji máte, ale do článku nepatří. Slovenská pravicová opozice totiž ani jednu z nich nedokázala zatím v kampani pořádně využít. A těch pár jednotek procent, které obě stávky vezmou Ficovi z volebního výsledku, ve finále větší roli hrát nemusí. I sestrám a učitelům tedy nezbývá než čekat na lepší časy.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.