Zasloužené miliony pro Marii Terezii

08. března, 2020 RUBRIKA Kultura


imageMTRakouská herečka Stefanie Reinsperger (Marie Terezie) a český herec Vojta Kotek (František Štěpán) při představení druhé série seriálu o císařovně Marii Terezii. Foto: Wikipedia/Blanka Borová (Karolína Černá)

 

Rakousko, Maďarsko, Slovensko a Česko, jež bývaly součástí habsburské monarchie, se znovu spojily, aby vytvořily dílo o životě jediné společné panovnice ve svých dějinách. Historická filmová minisérie Marie Terezie natočená v letech 2017 a 2019 představuje po všech stránkách přelomové dílo. Oprávněně se tak stala středoevropským televizním fenoménem.

 

Koprodukční minisérie Marie Terezie vznikala tak trochu z povinnosti k 300. výročí narození této významné osobnosti. Proto asi málokdo očekával, že bude takovým hitem. První i druhý díl, které byly odvysílané na počátku roku 2018, sledovaly v Česku přes dva miliony lidí. Česká televize tak konkurenční stanice drtila podobně, jako když o Vánocích nasadí pohádky. Velký zájem vyvolala série i v Rakousku, Maďarsku a na Slovensku. Sledovanost druhé řady na počátku roku 2020 pak v tuzemské veřejnoprávní televizi dosahovala okolo 1,5 milionu diváků. Úspěch se opět dostavil i ve zbývajících zemích, i když i tam počet sledujících trochu klesl.

Na třetí sérii si budeme muset počkat (nebo ji rovnou oželet), protože Česká televize její natáčení z finančních důvodů odložila. Po průzkumu sociálních sítí lze dodat, že se tak děje k nelibosti velkého množství příznivců seriálu. Nutno podotknout, že jde o dosud největší koprodukční projekt naší veřejnoprávní televize. Ostatně jen rozpočet prvních dvou dílů se pohyboval okolo sto padesáti milionů korun. Dodejme, že dalšími partnery jsou rakouská ORF, slovenská RTVS, maďarská MTVA a rovněž mezinárodní distribuční společnost Beta Film.

 
Porozumění národů

Při takovýchto nákladech není divu, že byla režie svěřena zkušenému americkému režisérovi rumunského původu Robertu Dornhelmovi. Jeho podpis nese řada průměrných či nadprůměrných historických filmů a seriálů, jako jsou Deník Anne Frankové (2001), Spartakus (2004), Na Západ (2005), Desatero přikázání (2006), Vojna a mír (2007) a v poslední době především Hotel Sacher (2016). O scénář Marie Terezie se postarala Češka Mirka Zlatníková, kterou mohl tuzemský divák zaznamenat hlavně jako spoluautorku divácky oblíbeného a u „pokrokových“ aktivistů nenáviděného filmu Radka Bajgara Teorie tygra (2016). Mimo to se podílela na populárních televizních sériích Soukromé pasti a Nevinné lži a na seriálu Černé vdovy, na němž znovu spolupracovala s Radkem Bajgarem.

O hlavních představitelích toho bylo v českých médiích napsáno dost a dost, stejně jako o střídání v roli habsburské vladařky. Marie-Luise Stockinger a Steffi Reinsperger jsou skvělé divadelní herečky, jenže jejich výměnu (kvůli proměně vzhledu panovnice po řadě těhotenství pochopitelnou) ne každý skousl. Hodně se diskutovalo i o Vojtěchu Kotkovi coby Františku Štěpánovi, což byl manžel Marie Terezie. Jako představitel této mimořádně zajímavé osobnosti se spolu s nedávnou rolí ve filmu Vlastníci asi definitivně vymanil ze škatulky, do které spadl jako teenager v úspěšných komediích Snowborďáci a Rafťáci.

Jen pro přehled doplňme, že z českých herců si v koprodukčním projektu zahráli také Zuzana Stivínová, Lenka Vlasáková, Vladimír Javorský, Jiří Dvořák, Igor Bareš, David Švehlík nebo Karel Dobrý. Slovensko zastupovali Táňa Pauhofová, Zuzana Mauréry, Éva Vica Kerekes, Rebeka Poláková nebo Alexander Bárta. Z rakouských herců se vedle obou hlavních představitelek objevili Fritz Karl, Karl Markovics nebo Cornelius Obonya. Maďarsko reprezentovali Bálint Adorjáni, Ervin Nagy nebo Zoltán Rátóti.

O tomto babylonu se často psalo, že při „ostrých“ záběrech každý mluvil ve vlastním jazyce. Méně se však zdůrazňovalo, že se přitom podařilo eliminovat jednoho z hlavních zabijáků mezinárodních koprodukcí, tedy špatný dabing. Tvůrci tak naštěstí nenavázali na česko-polsko-ukrajinskou koprodukci Princip slasti, jež je učebnicovým příkladem toho, jak se to dělat nemá. V Marii Terezii se naopak povedlo poměrně přirozeně prolínat dabing se skutečnými hlasy herců tak, že to nervalo uši. Výraznou roli hrála také bohatá výprava v čele s nádhernými kostýmy slovenského výtvarníka Jána Kocmana. Třešničkou na dortu byly pečlivě vybírané dobové lokace, ať už šlo o zámky Valtice a Kroměříž, vídeňský Belveder, Maltézské náměstí na Malé Straně nebo vodní mlýn v moravské Slupi.

 
Více než jen zábava

Jiří Suchý jednou řekl: „Zatímco utopistický filmy nám líčej, jak to v budoucnosti vypadat nebude, historický filmy ukazujou, jak to nevypadalo v minulosti.“ Chtělo by se k tomu dodat, že ostatně žádný film neukazuje skutečnost, ale jen naši představu o ní. Přesto se v tomto citátu nachází kus hluboké pravdy, se kterou je třeba počítat a nechtít od umění nedosažitelnou absolutní historickou přesnost. A mít zároveň na paměti, že každý film vypráví v první řadě o době, kdy vznikl. Ještě před natáčením musí být zodpovězena důležitá otázka, zda jde pouze o zábavu, nebo i o něco navíc. Pokud má být totiž snímek alespoň zčásti poučný, je třeba si stanovit, co je v historické látce významné a přitom nadčasové. Stručně řečeno, pokud natočíte husitskou revoluci jako intelektuální spor mezi příznivci transsubstanciace a konsubstanciace, velký aplaus nečekejte.

Jak si na výše uvedené dilema odpověděli autoři minisérie Marie Terezie? Příběh první řady propojoval dobové reálie s romantickou dějovou linkou a v zásadě vyprávěl o zamilované dívce, která se snažila vybojovat vysněného partnera i zděděný trůn. Obojí pro ni bylo nové a v obou případech se snažila o jiný a rozumnější přístup než její rodiče. Zrcadlila se v něm doba nastupujícího osvícenství, ve kterém přirozenost, racionalita a víra v pokrok nahrazovaly pověry a nezměnitelnou tradici. Druhá série pak vyprávěla o letech, kdy si panovnice musela těžce vybojovaný trůn i manželství udržet. Příběh je již dospělejší a připomíná některé britské historické minisérie, které v celém žánru dlouhodobě určují trendy.

Ve druhé řadě se mnohem důkladněji pracuje se základním schématem celého díla, tedy prolínáním osobní a „pracovní“ roviny života panovnice. Její privátní problémy (nevěra manžela, důvěřování špatnému muži, vztah s tchyní) a potíže státu jsou nerozlučně spjaty, takže vyřešení osobních patálií znamená úspěch pro monarchii. Třetí série pak měla podobně popisovat období, kdy Marie Terezie ztratila milovaného Františka Štěpána a složitě spoluvládla se svým schopným, ale svérázným synem Josefem.

Nutno říci, že propojení osobních a státních záležitostí v příběhu funguje a nenásilně předává divákům informace o tehdejší době, které by asi jinak ignorovali. A z peripetií dávno mrtvých velikánů vykřesali jeho tvůrci nadčasový příklad ženy, jež i v těžkých časech zcela moderně skloubila rodinný a pracovní život. Udržela si manželství uzavřené z lásky a přes všechny chyby byla nakonec prospěšná celému okolí. A to v éře, která ženám ve vysokých pozicích nepřála. To však neznamená, že je film prodchnutý ideologií současného feminismu. Marie Terezie prosazovala svou vůli do značné míry ženskými zbraněmi, když vyvolávala v mužích ochranitelský pud. Šarm ovšem kombinovala s nečekanou rozhodností. Rozumně scénář pracoval i s motivem odporu proti církvi. Nebezpečný fanatický duchovní byl totiž půvabně zpacifikován svým nadřízeným, papežským nunciem v podání skvělého Igora Bareše.

Jak již bylo řečeno, od filmu nelze očekávat úplnou historickou přesnost. Leccos je poupravené a zpřeházené, aby se dosáhlo požadovaného efektu a síly příběhu. Co však očekávat lze, je neodolatelná chuť si po zhlédnutí dohledat bližší informace o tehdejší době a zajímavých osobnostech. A to není málo. Několik historických nepřesností přesto zamrzí (například princ Evžen Savojský nebyl ve skutečnosti takový intrikán) a minisérie má pár dalších problémů. Občas nesedí motivace postav, jindy se zase vyprávění zadrhne. Na některé slabší herecké výkony upozorňoval nejeden kritik. Přesto je možné bez obav prohlásit, že se jedná o kvalitní a záslužné dílo.

 


Obecně lze říci, že se v Česku točí málo pozoruhodných filmů z historického období před 19. stoletím. Po téměř dvacetiletém úhoru trvajícím od snímku V erbu lvice (1994) vznikly sice v krátkém sledu tři minisérie ze starších českých dějin – Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů (2013), Jan Hus (2015) a Hlas pro římského krále (2016) o Karlu IV., ale ty lze považovat za průměrné nebo jen lehce nadprůměrné. Plnily především zadání důstojné připomínky historických velikánů. Nepřidaly však nic moc navíc, když se jim nepodařilo nabídnout dnešnímu divákovi nějaké zajímavé poučení či nadčasové téma. Za posledního tři a půl roku pak stojí za zmínku jen artový Křižáček (2017) s Karlem Rodenem v hlavní roli. Tento film byl však určený hlavně pro náročnější publikum na festivalech. Mimo to se objevila jen zajímavá dokudramata. Jednalo se především o Poslední útěk Jeronýma Pražského (2018) s vynikajícím Ondřejem Vetchým v hlavní roli, navazující na o tři roky starší snímek Jan Hus – Cesta bez návratu s Vladimírem Javorským. Navzdory jejich určitým kvalitám si však širší divácká obec obou počinů prakticky nevšimla.


 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.