Zhořelec: vzpomínka na jedno město

21. října, 2018 RUBRIKA Zraněná města


ZHOR2Náměstí Horní trh (Obermarkt) v Görlitz, vpravo štíhlá věž kostela svaté Trojice, v pozadí radniční věž. Foto: Martin Veselka

 

Ve střední Evropě existuje hned několik měst, která po zlomových událostech 20. století zůstala rozdělena státní hranicí. Jedno z nich se nachází na polsko-německém pomezí a ve svém znaku má českého lva.

 

Vraťme se zhruba o deset let nazpět. Opakovaně jezdím přes Zhořelec, přes ten německý, Görlitz, na západním břehu Nisy, i ten polský, Zgorzelec, na břehu východním. Vystoupím-li na německém nádraží, kdysi význačném železničním uzlu otevřeném již roku 1847, odkud se cestovalo do Berlína, Drážďan, Vratislavi i Chotěbuzi či Žitavy a dále do Čech, projdu ztemnělým podchodem a halou. Vše je udržované, ale trýznivě liduprázdné. Na křídle automatických dveří visí cedulka, že kvůli vandalismu zčásti nefungují. Na stěně mezi vitrínkami různých místních spolků a organizací čtu plakát slibující řešení drogové závislosti mládeže. Na lavičce sedí několik místních sígrů, na druhé straně pár důchodců.

Bývá to o víkendu a skoro vždy mám hodinu času. Vydávám se tedy do historického jádra po Berliner Straße, kudy se prohání jen podzimní vítr a čas od času tramvaje. Některé domy a obchody někdejší rušné nádražní třídy jsou zchátralé a zabedněné, jinde funguje alespoň rychlé občerstvení s kebabem nebo pizzou. Blíže centru města sice budovy ožívají, avšak ani tady moc lidí nepotkávám. Začíná zde uchvacující a pestrý urbanistický soubor se čtyřmi tisícovkami památkově hodnotných objektů, filmaři oblíbený Görliwood, válkou ani komunistickým barbarstvím nijak zvlášť nepoškozený. Jde o unikát mezi srovnatelně velkými a významnými německými městy. Precizně opravený, ale svým způsobem bezútěšný.

Jezdívám i přes polská nádraží. Stanice Zgorzelec stojí odlehlá a nefunkční, byť obydlená, na jižním okraji města. Cestujícím slouží přístřešek a megalomansky zrekonstruovaná nástupiště oplývající klikatícími se přechody, zábradlíčky a betonem. Pěšky sem téměř nikdo nezavítá, blížící se spoj ohlašují parkovací manévry na nevelkém plácku před budovou a zvýšený automobilový provoz na úzké hrbolaté silničce v aleji, jediné spojnici města a světa, odkud sem svážejí nečetné pasažéry.

Většina cestujících z polského Zhořelce totiž nastupuje na stanici Zgorzelec Miasto, kterou tvoří dva perony v hlubokém zářezu, do něhož se sestupuje po schodišti a nad nímž trůní ohyzdný, dlouhá léta zpustlý brutalistní objekt někdejšího nádraží z roku 1975. Polské státní dráhy jej před lety prodaly, avšak plánovaná nákupní galerie a stanice v jednom dodnes nevznikly, a tak si cestující i nadále kupují jízdenky v provizorních buňkách či u průvodčího a čekají v posprejovaném přístřešku nebo pod oním betonovým kolosem s vytlučenými okny. Už poměrně dlouho se však odsud lze dostat pěknými, moderními vlaky nejen do polského Węglińce a dále do Vratislavi či Zelené Hory, ale i na druhý břeh Nisy, do Drážďan a Lužice. A právě od Lužice se odvíjejí počátky i éra největší slávy města.

 
Běžunčané

Osídlení nížinných území Lužice, na jejichž prahu Zhořelec leží, sahá hluboko do pravěku. Nejlépe lze okolní kraj přehlédnout z vulkanického vrchu Landeskrone (Zemská koruna, hornolužicky Sedło), který byl podle části historiků coby výrazná dominanta s hradištěm opevněným mocnými valy hlavním střediskem poněkud tajemného kmene Běžunčanů. Ten je v podobě Besunzane zmiňován v soupisu měst a míst na severní straně Dunaje, vyhotoveném takzvaným Bavorským geografem patrně v devátém století. Někteří autoři však jméno čtou jako Bzenčane, přičemž jej spojují s moravským Bzencem, nebo jako Bozenščané, což se zase váže k pozapomenutému hradišti Bozeň na Příbramsku. Jak ovšem napsal jazykovědec Kvido Hodura, „ve všech těchto výkladech je jistá jen nejistota“.

Pro umístění Běžunčanů právě na území Zhořelce však vypovídají jak archeologické nálezy z Landeskrone, kde kopal již v roce 1870 proslulý německý lékař a politik Rudolf Virchow, tak zmínka o tažení českého knížete Oldřicha. Ten se podle kronikáře Dětmara z Merserburku připojil k výpravě Jindřicha II. proti Boleslavu Chrabrému a cestou „dobyl veliký hrad Businc a zotročil tam přes tisíc zajatců, ženy a děti nepočítaje, načež hrad spálil a vrátil se coby vítěz“. A právě onen Businc většina historiků spojuje s kmenem Běžunčanů a především s dnešním jižním předměstím německého Zhořelce Biesnitz, které leží na úpatí Landeskrone. Jiný výklad konce tohoto záhadného kmene, o němž už žádné pozdější prameny nehovoří, předkládá Jasper von Richthofen ze zhořeleckého muzea. Běžunčané byli podle něj asimilováni větším lužickým kmenem Milčanů, jejichž osídlení sahalo i na české Frýdlantsko či Chrastavsko.

 
Rozkvět

Pokračování dějin Zhořelce i okolního kraje již známe díky řadě dochovaných dokumentů a úsilí badatelů mnohem lépe a jistěji. První zmínka je velice časná, villa Goreliz se uvádí již v roce 1071 v dokumentu císaře Jindřicha IV. Pro srovnání: nejbližší česká velká města Liberec a Ústí jsou prvně zmiňována teprve v letech 1352, respektive 1368. V roce 1131 nechává český kníže Soběslav I. na ostrožně nad Nisou, nejspíš v místech dnešního kostela sv. Petra a Pavla, založit hrad uváděný Kosmou jako Yzcorelik. Roku 1303 získává město do své kompetence trestní právo a tím i faktickou nezávislost. Na samém počátku vlády Karla IV. se stává členem obranného spolu zvaného Lužické šestiměstí, přičemž tato unie existuje – alespoň formálně – až do roku 1815. Týž panovník ustavuje v roce 1377 i Zhořelecké vévodství, které svěřuje svému v té době sedmiletému synovi Janu Zhořeleckému, po jehož smrti v březnu 1396 tento poněkud účelový útvar zaniká.

Během středověku díky své poloze na stezce Via regia, spojující západ a východ Evropy, Zhořelec nebývale vzkvétá. Stává se nejvýznamnějším obchodním střediskem mezi Erfurtem a Vratislaví, požívá řady výsad (mimo jiné právo nuceného skladu na rostlinu boryt barvířský, tehdy základní zdroj modré barvy v textilnictví) a v roce 1500 čítá mimořádných deset tisíc duší. Mezi nimi bychom našli řadu vynikajících osobností, jako byl kupříkladu Bartholomaeus Scultetus, zdejší rodák a radní, pozdní humanista, jenž byl zároveň uznávaným matematikem, astronomem a kartografem a v neposlední řadě zásadně přispěl k prosazení reformy gregoriánského kalendáře v českých zemích. Nebo Wendel Roskopf, významný stavitel a kameník, jenž za sebou zanechal kvalitní díla mimo jiné v Kutné Hoře, Táboře či slezské Vratislavi. Zdaleka nejproslulejší z nich byl ovšem švec, myslitel a mystik Jakob Böhme, světoznámá a stále inspirativní postava středověké filozofie.

V roce 1635 končí české období Zhořelce (českého lva má ovšem dodnes ve svém znaku) a ten přechází společně s celou Horní Lužicí pod vládu Saského kurfiřtství a roku 1815 po Vídeňském kongresu pro změnu pruského Slezska. Velmi brzy, už před polovinou 19. století, získává Zhořelec železniční spojení a prodělává výrazný rozmach, když se v průběhu pouhých osmdesáti let – do roku 1905 – zvyšuje počet jeho obyvatel osminásobně na bezmála 84 tisíc.

 
Rozdělení

Do dvacátého století tedy Zhořelec vstupuje šťastně. Fungují zde četné průmyslové podniky, z nichž zejména ty strojírenské, konkrétně výroba vagonů a turbín, existují dodnes. Rozvíjí se obchod a vzdělanost. Město je železničním uzlem a populárním výletním cílem, disponuje sítí zprvu koňských, později elektrických tramvají, ale i řadou prestižních a dodnes činných kulturních institucí. Počet obyvatel roste na 94 tisíc v roce 1939. O rok dříve místní hasičský sbor zachraňuje planoucí synagogu, jež se díky tomu stává jedinou dochovanou stavbou tohoto typu v Sasku.

To už ale pro Zhořelec nastávají zlé časy. Na pravém břehu Nisy jižně od města působí po celou dobu druhé světové války rozsáhlý zajatecký tábor Stalag VIII A, jímž prošlo přes sto tisíc vězněných vojáků především ze Sovětského svazu a Itálie. Na druhém konci města funguje v posledních dvou letech války KZ-Außenlager Görlitz, pobočný tábor koncentráku Gross-Rosen, v němž zahynulo na čtyři sta Židů ze střední a východní Evropy. Závěr války se nese ve znamení tuhých bojů na Lužické Nise, nicméně Zhořelce samotného se nijak dramaticky nedotkne. Jednotky SS sice likvidují všechny zdejší mosty přes řeku, škody na zástavbě se však dotknou asi jen osmdesáti domů.

Tíživější a spletitější situace nastává záhy po jejím skončení: Příliv uprchlíků a vystěhovalců především z území dnešního Polska způsobí, že i přes notný válečný úbytek během několika poválečných let vystoupá počet obyvatel na sto tisíc, nepočítaje v to východní břeh Nisy, jenž v roce 1945 připadl Polsku a čítal tehdy jen necelých devět tisíc lidí. Nová hranice mezi Polskem a Německem, vytyčená na řekách Nise a Odře, byla stvrzena až pět let po válce příznačně takzvanou Zhořeleckou smlouvou. Komunističtí premiéři Józef Cyrankiewicz a Otto Grotewohl ji podepsali v místním kulturním domě, někdejší monumentální klasicizující Oberlausitzer Ruhmeshalle, Hornolužické hale slávy. V ní se ještě nedlouho předtím skvěly hodnotné sbírky Kaiser-Friedrich-Museum, po válce dílem rozchvácené, dílem rozvezené.

Poměrně pozdní stvrzení hranice a její ještě mnohem pozdější uznání i ze strany zbytku Německa v roce 1990 budilo u obyvatel obou stran nejistotu, falešné obavy i naděje. Snad proto polské obyvatelstvo nejen Zgorzelce, ale celých takzvaných znovunabytých území (Ziemie Odzyskane) dlouho hledalo a mnohdy zjevně stále ještě hledá vztah ke svým novým domovům, městům a krajinám.

Navzdory proklamovanému socialistickému bratrství obou států se dosavadní jedno město od té chvíle rozvíjelo zcela odděleně. Ve Zgorzelci se kromě usedlíků z celého Polska včetně někdejších východních oblastí, nově zabraných Sovětským svazem, usadila po skončení řecké občanské války v roce 1948 velká skupina Řeků a Makedonců, především komunistických partyzánů a jejich rodin. Přestože se po pádu vojenské diktatury část z těchto původně čtrnácti tisíc uprchlíků vrátila do vlasti, zůstal Zgorzelec hlavním střediskem této komunity v Polsku a dodnes se zde koná festival řeckých písní. V Görlitz přibližně ve stejné době nejprve řádí NKVD, která odvleče několik stovek místních do sovětských lágrů na území NDR. Později přerůstá neutěšená hospodářská a politická situace v protest, jehož se v červnu 1953 údajně zúčastnilo neuvěřitelných třicet tisíc občanů města. Navzdory slibnému počátku byl sovětskými a německými bezpečnostními složkami utlumen.

V obou městech se po válce buduje a v obou zároveň chátrá historická zástavba v centru, ověnčeném zejména ve Zgorzelci mohutnými a bizarně vyhlížejícími panelovými sídlišti. I díky tomu se od roku 1946, kdy polské město čítalo jen pět tisíc lidí, počet obyvatel zvýšil na bezmála třicet šest tisíc na sklonku komunistické totality. V Görlitz je stav historické zástavby dokonce natolik tristní, že se v osmdesátých letech začíná uvažovat o plošných demolicích, jimž nakonec zabrání až převrat v roce 1989. Rypadla hnědouhelných povrchových dolů navíc pohlcují krajinu v těsném sousedství města včetně jeho části zvané Deutsch-Ossig.

 
Dialog?

Po změně politického režimu v roce 1989 se obě města musela vyrovnat s řadou problémů. Jen část z nich sice byla společná či provázaná, přesto poměrně brzy navázala dialog a v roce 1998 vyhlásila vznik Evropského města Görlitz/Zgorzelec. V německé části mezitím proběhlo několik správních reforem, zkrachovalo několik podniků, uzavřela se nedaleká elektrárna a uhelné doly, což mělo za následek šest tisíc propuštěných. Mimo to se město vlastně již od padesátých let postupně vylidňuje, což po roce 1989 nabralo prudký spád, když počet obyvatel klesl přibližně o dvacet tisíc. Zároveň se ovšem díky notné státní i evropské podpoře příkladně obnovila většina historicky cenné zástavby, otevřela se zde vysoká škola a z někdejších dolů vzniklo obrovské rekreační jezero. Navíc Görlitz postupně krom turistů a filmařů začíná lákat nové obyvatele, zejména seniory (ostatně již v 19. století proslulo jako příjemné bydliště na stáří), ale i cizince a mladé rodiny.

O nejnovějších dějinách a současné situaci polské části Zhořelce mi vyprávěl Łukasz Chwałko, zdejší rodák a intelektuál, který z vlastní iniciativy natočil dosud jediný polský dokumentární film o Jakobu Böhmem a následně vytvořil i jeho německou a českou verzi. Zgorzelec sice nepostihl tak silný demografický propad jako Görlitz, přesto zde od roku 1989 ubylo přibližně pět tisíc obyvatel a zejména ti mladší a perspektivnější se hromadně stěhují za prací do zahraničí nebo větších polských měst, hlavně Vratislavi. Po prvotním boomu se v posledních letech zhoršuje i dostupnost obchodů a služeb – obchodní zóna na východním okraji města přetáhla z centra ty nejlukrativnější. Zázemí pro veřejnou dopravu je také tristní, neboť se zlikvidovalo autobusové a de facto i obě vlaková nádraží.

Kromě toho uzavřeli několik škol a nabídka zdejších kulturních institucí, omezených vlastně jen na kulturní dům, knihovnu a muzeum, kolísá mezi jarmareční laciností a hrstkou kvalitnějších a zajímavějších akcí, kam ovšem dochází stále tatáž hrstka místních obyvatel. Pojí se to nepochybně s chladným vztahem většiny místních k dějinám města, až do roku 1945 německým. V poslední době sice přibývá nadšenců, kteří se jejich zkoumání a popularizaci věnují, nejde však o výsledek institucionálního působení, natož nějaké širší strategie, nýbrž o individuální zájem jednotlivců. Není tedy divu, že se ve zgorzeleckých školách o historii regionu a místních osobnostech žáci nedozvědí prakticky nic.

Łukasz Chwałko vzpomíná, že jméno Jakob Böhme zaslechl jen na jakémsi poznávacím výletě. Během práce na filmu se potýkal se zoufalým nedostatkem relevantních pramenů. I proto jej překvapilo, že na zgorzeleckou premiéru jeho filmu přišlo téměř dvě stě lidí, tedy více než dvojnásobek toho, co bylo zdejší kino schopno pojmout. Domnívá se, že značná část místních na tom byla podobně jako on. Věděli tedy, že Böhme existoval, avšak jejich eventuální zájem nebylo zgorzelecké prostředí s to uspokojit. Rozpačité jsou stále i vztahy k sesterskému městu Görlitz – mezi oběma částmi sice probíhá čilá nákupní a pracovní turistika, avšak k reálné, dobrovolné, neformální a upřímné družbě prakticky nedochází. Řada Poláků, kteří v Görlitz pracují, tam vzhledem k nabídce cenově dostupných atraktivních bytů nakonec i přesídlila, přesto žijí spíše vedle Němců než s nimi. Navíc si často ani neuvědomují, že by to mohlo být jinak. I sám Łukasz přiznává, že různorodost společnosti a kontaktů v jejím rámci docenil až díky studiu v zahraničí a že sousedy z Görlitz, s nimiž se posléze mnohdy spřátelil, zprvu vyhledával pouze kvůli svému filmu o Böhmem.

Úroveň života v obou městech nepochybně vzrostla co do formy (tím se ovšem Zhořelec nijak neliší od jiných srovnatelně situovaných míst střední Evropy), pokud však jde o jeho obsah, bude hodně záležet, zda se polskému Zgorzelci podaří včas zastavit sestup na periferii a zvrátit jej podobně, jako se to během posledních let snad daří německému Görlitz.

Na to myslím, když se po Berliner Straße vydávám v pěkném prázdninovém dni k nádraží. Na ulici je rušno, lidé jdou z práce, někteří již na procházku, jiní na tramvaj, další sedí na zahrádce kavárny. Jsou mezi nimi Němci i Poláci, kterých v Görlitz pracuje i žije čím dál víc, ale také cizinci, patrně částečně imigranti, teprve nedávno přibyvší do Německa, a zčásti domácí i zahraniční turisté. Zkrátka letní idyla, která nikterak nepotvrzuje výše popsané problémy. Nebo na ně dává jen zapomenout? Přejme Zhořelci, aby bylo pravdou to první a aby se postupně vrátil k éře prosperity. K éře, kdy byl jedním městem. A mimochodem: babí léto 2018 se nese ve znamení nákladné rekonstrukce stanice Zgorzelec včetně příjezdové cesty a po městě se vyrojily předvolební billboardy, které coby hlavní slib hlásají, že s nádražím Zgorzelec Miasto už se konečně začne také něco dít.

P. S. Tento text připisuji památce M. B. († 13. 9. 2018), bez níž bych Zhořelec nikdy nepoznal a tolikrát nenavštívil.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.