09. prosince, 2015 Kateřina Hamplová
Ostašovská lípa jako svědek pohnutých osudů. Foto: Wikimedia Commons/MartinVeselka
Od října do prosince 1945 byla realizována první etapa řízeného přesídlování zvaná „Akce Žukov“. Jednalo se téměř o 7 tisíc obyvatel německé národnosti označovaných jako antifašistická skupina I. Počet se však netýká obyvatel přesídlených mimo hlavní transporty, registrovaných v této skupině bylo totiž téměř 10 tisíc. Tento způsob přesídlení však nebyl tak úplně v zájmu republiky. V rámci dobrovolných odchodů Němců přicházelo poválečné Československo o vysoce specializované odborníky napříč všemi obory, což bylo pro některá průmyslová odvětví dokonce likvidační. Druhá etapa přesídlení se mohla týkat téměř 100 000 osob. Jednalo se o předválečné členy DSAP a KSČ, kteří splňovali podmínky antifašistického paragrafu stanovené ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. Část však volila přesun do americké okupační zóny Německa. Vláda později v roce 1946 dokonce osobám významným pro československý průmysl povolit přestěhování odmítala.
Pro odchod z Československa se rozhodly i německé rodiny z obce Ostašov. „Díky dřívější spolupráci se Spolkem přátel Ostašova a materiálům, které měl Spolek k dispozici, jsme narazili i na rok 1945 a zjistili jsme, že existovaly i tzv. dobrovolné odsuny, o kterých jsme předtím netušili. Ty spočívaly v tom, že uvědomělí „rudí Němci“ šli budovat NDR. Část z nich pocházela z Ostašova u Liberce (nyní je Ostašov součástí Liberce), jednalo se o zhruba 40 rodin.“ vysvětluje Petr Pimek, zakládající člen sdružení ARCHA 13.
Ostašovské rodiny opustily svůj domov na podzim roku 1945 a vydaly se na cestu vlakem, která jim zabrala celých 14 dnů. Dlouho nevěděly, kde by měl být jejich nový domov, umístěnku získaly až těsně před odjezdem. Byl pro ně vybrán Dechow, obec vzdálená asi 60 kilometrů od Hamburku a zhruba 600 metrů od hranice, která na dlouhá desetiletí rozdělila Německo na východní a západní část. Po příjezdu je však čekalo velké rozčarování. Dechow našly v naprosto žalostném stavu. Původní obyvatelé obce, kteří nechtěli zůstat pod sovětskou nadvládou a odešli do západní části Německa, vypálili své domy a otrávili studny.
To nebylo zdaleka jediné nepříjemné překvapení, které na Ostašovské čekalo. Z asi 40 kilometrů vzdáleného nádraží, kam rodiny „přesídlenců“ dorazily, měli převézt jejich majetek místní obyvatelé na svých povozech. Do cíle dorazila asi jen polovina z celého nákladu, o zbytek majetku byli přistěhovalci okradeni. Takto přišli především o uhlí, a teploty tou dobou už klesaly pod nulu.
Z celé vsi zbyl pouze jediný obyvatelný dům, ve kterém bylo možné společně přečkat zimu. I tak jej ale bylo nutné nejprve opravit, což nové dechowské obyvatele ještě více semklo. Naštěstí objevili i jeden opuštěný statek, v němž zbyla uskladněná řepa, jíž se pak rodiny živily celou zimu, kterou tak všichni přežili.
Rodiny začaly v novém místě hospodařit a jejich situace se pomalu zlepšovala. Většina z nich se však postupně rozhodla Dechow opustit. Někteří se přesunuli blíže k původní vlasti, když se odstěhovali do Drážďan. Dodnes – pro mnohé možná překvapivě – navštěvují svou původní českou vesnici a s novými obyvateli, žijícími v jejich původních domech, udržují přátelské vztahy. Dnes v Dechowě najdeme už pouze 2-3 rodiny z původních 40, které se sem v roce 1945 dobrovolně přestěhovaly z Československa.
Téma je pro přesídlené Němce a jejich rodiny stále velmi citlivé, proto se jeho popularizaci do jisté míry vyhýbají. Nicméně díky dlouholetým přátelským vztahům a udržování kontaktu lze výhledově předpokládat i detailnější rozpracování a rekonstrukci tohoto téměř zapomenutého příběhu.
Do opuštěného Ostašova se v roce 1945 nejprve přesunuly revoluční gardy a začalo rabování. Poté nastalo osídlování vylidněných Sudet a Ostašov v tomto procesu nebyl nikterak výjimečným. „Zajímavostí je, že sem bylo přesídleno i několik maďarských rodin odsunutých ze Slovenska. Mezi nimi i rodiče našeho současného primátora Tibora Bathyaniho, jehož prapředek hájil Liberec i v bitvě u Liberce v dubnu roku 1757. V té době mu to nevyšlo, tak snad jeho potomek bude v obhajování zájmů města nyní úspěšnější,“ popisuje Petr Pimek.
Co je ARCHA 13:
ARCHA 13 je společenstvím lidí, kteří by rádi zlepšili úroveň prezentace kulturně – historických památek, zapomenutých lokálních událostí a osudů na Liberecku. Upozorňují na potřebu pozvednout úroveň řemesel a podpořit kulturu v České republice obecně. Motivaci k založení ARCHY 13 doplňuje Petr Pimek: „Je velký rozdíl v přístupu k památkám na západ od našich hranic a nejen tím směrem. Archeolog je v našich krajích vnímán jako problém. Převážně ve stavebnictví je to tak doslova, je vnímán jako nutné zlo. A při tom jezdíme do světa obdivovat kdejakou zajímavost.“
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025