18. února, 2017 Tomáš Fošum
Podle volebních výsledků je Mirek Topolánek nejúspěšnějším lídrem v historii české pravice. Foto: Wikimedia Commons/Hynek Moravec
Miroslav Kalousek zvedl prapor sjednocení pravice s tím, že se jedná o její jedinou šanci jak zvítězit v letošních sněmovních volbách. Pokud se pravicové síly nesjednotí, budou jednotlivé strany podle šéfa TOP 09 po volbách soutěžit, kdo se stane juniorním partnerem ve vládě oligarchy Andreje Babiše.
Kalouskova iniciativa z konce minulého roku měla dvě fáze. Nejprve vybídl k jednotnému postupu jak ODS, tak KDU-ČSL. Šéf lidovců Pavel Bělobrádek návrh okamžitě odmítl se zdůvodněním, že voliči a členové KDU-ČSL mají se svým někdejším předsedou Kalouskem dodnes problém. Lídr ODS Petr Fiala ale tento nápad hned nezavrhl. Proto o pár týdnů později šéf TOP 09 občanským demokratům nabídl, aby šli do voleb společně, a to i bez lidovců. Nakonec však byl odmítnut i podruhé.
První varianta zahrnující KDU-ČSL příliš smyslu nedávala, neboť lidovci díky své středové pozici střídavě spolupracují s demokratickou levicí i pravicí. Mnozí jejich tradiční voliči z venkova by proto nemuseli hlasovat pro kandidátku, na níž by byli pravičáci a městští liberálové z ODS a TOP 09. Daleko větší smysl proto má pro KDU-ČSL plánovaná aliance se Starosty a nezávislými (STAN), neboť se obracejí prakticky na stejné voliče.
Zatímco snaha zapojit do sjednocování pravice i lidovce působila až moc rozkročeným dojmem, druhá Kalouskova nabídka adresovaná už jen občanským demokratům byla namístě. Obě strany více spojuje, než rozděluje. Podobně jako lidovci a Starostové i TOP 09 a ODS spolu bojují o stejné voliče. Navíc obě strany od pádu své společné vlády v roce 2013 chřadnou.
Kromě strachu straníků o místa na kandidátkách právě vzpomínky na společné vládnutí bližší spolupráci ODS a TOP 09 brání asi nejvíce. Kdysi v pravé části politického spektra dominantní ODS nemůže Kalouskovi zapomenout, že po nečekaném úspěchu TOPky ve volbách v roce 2010 šel coby koaliční partner občanským demokratům po krku.
Odskákal si to například ministr obrany Alexandr Vondra, nepřímo namočený do korupční kauzy ProMoPro, kterou Kalousek jako ministr financí pomocí Finančního analytického útvaru značně rozdmýchával. Na druhou stranu Vondra předtím zase dával silácky najevo, jak v rámci svého resortu na Kalouska, jehož někdejší působení na obraně je dodnes opředeno temnými legendami, něco najde. Zkrátka ODS a TOP 09 si nemají co vyčítat. Boj o pozici jedničky na pravici ani jedna strana nevedla v rukavičkách.
Je tak ironií osudu, že v roce 2009 Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg zakládali TOP 09 v souladu s tehdejším předsedou ODS Mirkem Topolánkem. Kamarádi Kalousek a Topolánek plánovali, že obě strany budou koexistovat podobně jako německá koalice CDU-CSU, přičemž cílem TOP 09 bylo pochytat středopravicové voliče, kteří měli s ODS z nějakého důvodu problém. Jenže tento plán nevyšel, protože v rámci ODS – stejně jako letos – převážil záměr kandidovat samostatně. Navíc občanští demokraté pár měsíců před volbami nahradili Topolánka Petrem Nečasem, jenž si s Kalouskem ani zdaleka tak nerozuměl, načež mezi sebou obě strany začaly tvrdě soupeřit.
Často se zdůrazňuje, že ODS se od proevropské TOP 09 odlišuje euroskepticismem, což prý brání jejich užší spolupráci. Do určité míry jde o nafouknutou bublinu, neboť na jedné straně ani Miroslava Kalouska nelze považovat za nějakého „hurá Evropana“, který by tlačil na další prohlubování evropské integrace bez rozmyslu, a na stranu druhou špičky ODS oficiálně tvrdí, že Unii opouštět nechtějí. Ostatně sám Kalousek v jednom novinovém rozhovoru občanským demokratům v rámci politických námluv vzkázal: my chceme euro, vy ne, ale v rámci kompromisu se shodneme, že Evropská unie potřebuje reformu, tak se pojďme na nějakém jejím návrhu dohodnout.
Nelze ovšem zastírat, že v ODS stále částečně přežívá odkaz jejího zakladatele Václava Klause. Ten prospěšnost členství v Unii vždy zpochybňoval, byť nikdy zcela jednoznačně neřekl, že bychom do EU neměli vstupovat, respektive že bychom z ní měli dnes vystoupit. To Václav Klaus junior, jehož pozice v ODS sílí, je mnohem přímější než otec. Podle Klause mladšího bychom měli z Unie „vypadnout“, dokud je čas. Lidé typu Václavů Klausů se radují z každého neúspěchu EU, tleskají tudíž brexitu i novému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, jenž očekává její další rozpad.
V ODS se vedle euroskepticismu setkáváme i s dalším Klausovým dědictvím, a sice sektářským vnímáním pravice, kdy pravicové je to, co si myslí Václav Klaus senior. Pravičákem tedy nikdy nemůže být například zastánce Evropské unie, „pravdoláskař“ (někdo, kdo má rád Václava Havla) nebo člověk s ekologickým cítěním. Klausovu školu má evidentně například současná první místopředsedkyně ODS Alexandra Udženija, jež nepovažuje TOP 09 za pravicovou stranu, protože v krajských volbách kandidovala v Jihomoravském kraji společně s hnutím Žít Brno. Taková hrůza!
Předseda Petr Fiala by zase nemohl v rakouských volbách podporovat „levicového kandidáta“ Alexandra Van der Bellena, a hlasoval by nejspíše pro „mnohem více přijatelného“ Norberta Hofera. Tedy pro člověka, který dělal ideologa rakouským Svobodným už za Jörga Haidera a jehož strana nedávno navázala oficiální družbu se stranou Vladimira Putina Jednotné Rusko. Fiala asi zapomněl na své billboardy s heslem „Patříme na Západ, ne na Východ!“.
Pokud by mělo v ODS převážit výše popsané „klausovské“ vidění světa, pak by ovšem případné spojenectví s TOP 09 nefungovalo. Občanští demokraté by si ale v tom případě měli uvědomit, že se už jen sotva mohou znovu stát třicetiprocentní stranou. V dobách své největší slávy totiž dokázali oslovovat jak konzervativní, tak liberální, proevropské voliče. Vlastně těch proevropských voličů měla strana vždy nejvíce ze všech. Platilo to jak za předsednictví ještě zdaleka ne tak vyhraněného Václava Klause v 90. letech, tak především za Mirka Topolánka, který v roce 2006 přivedl stranu k rekordnímu volebnímu zisku pětatřiceti procent hlasů.
Topolánkovi se tehdy povedlo pravici de facto sjednotit, když se žádný další pravicový subjekt, nepočítáme-li středové lidovce, do Sněmovny nedostal. Navzdory suverénnímu vítězství tak ODS neměla vhodné partnery pro sestavení většinové středopravicové vlády. I to vlastně vedlo k myšlence na vznik TOP 09, která by s občanskými demokraty kooperovala.
Topolánek se v čele strany řídil heslem „tvrdé jádro, měkký obal“, což vyústilo v návrat části „pravdoláskařských“ voličů, kteří na začátku 90. let volili ODS jako hlavní reformní sílu v zemi a zanevřeli na ni po vyhrocení vztahů mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem. Mirek Topolánek chápal, že aby jeho strana vládla, potřebuje i Havlovy městské liberály, s nimiž se jasně shoduje v nejdůležitějších věcech typu prozápadní zahraniční politiky.
„Pravdoláskařský“ tábor se v posledních letech hlavně kvůli osobě bývalého Havlova spolupracovníka Karla Schwarzenberga přimkl k TOP 09. I proto by spojení sil ODS s TOP 09 ve snaze navázat na dřívější úspěchy pravice opírající se o liberální i konzervativní voliče dávalo smysl. Dříve, když ODS byla velkou stranou a potřebovala především potenciálního koaličního partnera, by sjednocování pravice představovalo zbytečný krok. Jenže dnes obě strany skomírají, v preferencích málokdy překročí hranici deseti procent. Obě navíc působí v očích voličů opotřebovaně.
Vytvoření nového pravicového projektu, jenž by umožnil přitáhnout na kandidátky i zajímavé osobnosti zvenčí, by bylo šancí na nový začátek. I s ohledem na volební systém zvýhodňující větší strany by se jednotný postup vyplatil. Kdyby totiž společná kandidátka získala například šestnáct procent, brala by více mandátů, než když občanští demokraté a TOPka získají po osmi procentech.
Miroslav Kalousek má navíc pravdu, že se nenacházíme v normální situaci. Andrej Babiš coby premiér dostane příležitost posunout svůj již nastartovaný oligarchický projekt zvaný Česká republika na podstatně vyšší úroveň. Momentálně to vypadá tak, že mu bude ve volbách stačit být první na pásce a vybírat si z menších stran ty mocensky nejvíce lačné a zároveň nejvíce ohebné. Babiš může vládnout s kýmkoliv, nějaké zdůvodnění si vždycky najde.
Jestliže by se Babiš opravdu stal ministerským předsedou, je v zájmu české liberální demokracie, aby demokratická opozice byla ve Sněmovně co nejsilnější. Jako budoucí hráz proti oligarchovi, s nímž momentálně sedí ve vládě, se snaží prezentovat ČSSD v čele s premiérem Bohuslavem Sobotkou. Jenže v případě pravděpodobné volební porážky sociální demokraté svého předsedu svrhnou a do čela se postaví nejspíše někdo, kdo se v zájmu „stability“ s Babišem rád domluví. Navíc Sobotka je známý svými názorovými a programovými veletoči a spoléhat na něj moc nelze. I kdyby se však sociální demokracie vzchopila, sama na Babišovo pseudohnutí ANO stačit nebude.
Proto by vedle demokratické levice a středové aliance kolem lidovců a Starostů měla být ve Sněmovně výrazně zastoupena i demokratická pravice. Společný projekt ODS a TOP 09 posílený o výrazné osobnosti a vybavený propracovaným, dobře prezentovaným programem by její šance na úspěch podstatně zvýšil. Místo toho se zřejmě opět staneme svědky boje o prvenství na pravici. Tentokrát se však bohužel zřejmě nebude hrát o titul, ale o záchranu.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025