27. září, 2017 Tomáš Fošum
Zdroj: Pixabay/kellepics
Při vzniku tohoto čísla jsme zase jednou narazili na dosud nevyřešený spor o přechylování cizích ženských příjmení. Nejde přitom o úplně triviální záležitost, neboť se zde sváří prznění češtiny s przněním jmen konkrétních osob. Na jednu stranu se většina cizinek zkrátka nejmenuje „ová“, na stranu druhou český jazyk stojí na skloňování a všichni si dokážeme představit nějakou hrůznou variantu typu „Navrátilová porazila Graf“. Autor těchto řádků, vlažný příznivce nepřechylování, se nakonec rozhodl pro kompromis. Příjmení, která se v češtině všeobecně vžila, budeme přechylovat (ta Merkelová může vážně za všechno). Ostatní příjmení, pokud to neohrozí obecnou srozumitelnost textu, budeme psát v originálním znění.
Kompromis je to možná neslaný nemastný, ale existují i horší věci, například dělat kompromisy v zásadních otázkách. Pokud opustíme oblast pravopisu, tak je pro náš časopis nepřekročitelnou linií liberální demokracie. Zní to samozřejmě poněkud kýčovitě, ale v současnosti jde o hlavní téma české politiky. Reálně totiž hrozí, že se po říjnových volbách v Poslanecké sněmovně zformuje oligarchicko-extremistická většina. Postačí, když Babišovo ANO získá mezi 20 a 30 procenty, komunisté zůstanou na svém obvyklém zisku kolem 13 procent a strana Tomia Okamury přeleze pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do sněmovny.
Za takto rozdaných karet by se demokratické strany nejspíše staly terčem vydírání Andreje Babiše: Buď se mnou uděláte koalici, nebo se dohodnu s rudými a hnědými na podpoře menšinové vlády ANO. Pokud podobná „nabídka“ přijde, ocitnou se demokraté před zdánlivou Sofiinou volbou. Jenže ta má jednoduché řešení: Babišovu nabídku spolupráce odmítnout a odejít do opozice. V opačném případě bude oslabování demokratických uskupení i nadále pokračovat. Pokud česká společnost za něco stojí, dokáže si s případným premiérem Babišem opírajícím se o Tomia Okamuru a Vojtěcha Filipa z KSČM poradit. Záležet bude na tom, zda se lidé probudí.
V této souvislosti je znepokojující, jak často všude kolem zaznívá, „nemám koho volit“. Tak zle ale přece ještě není. Pořád je možné vybírat si mezi několika celkem standardními stranami, jež mají reálnou šanci se do parlamentu dostat. Jejich členové nejsou zpravidla andělé, ale ti se zřídkakdy vyskytují i mezi voliči. Do urny vhozený volební lístek není milostným dopisem zaslaným vybrané straně, ale právě výše zmíněným typem kompromisu, který není hanbou uzavřít. Člověk musí jen spočítat plusy a minusy a podle výsledku se rozhodnout.
Plusy a minusy počítáme i my v Demokratickém středu. Zatím nám, co se týče financí, vycházejí záporné hodnoty. Stojí za tím především dvě rozhodnutí. Tím prvním bylo financovat chod časopisu z vlastních zdrojů a nestavět jeho existenci převážně na grantech. Dále jsme se rozhodli rozdávat většinu výtisků zdarma. Po nějaké době pak dáváme na naši internetovou stránku volně k dispozici i jednotlivé články. Cíl je jasný: při našich omezených finančních možnostech chceme dostat časopis k co nejvíce čtenářům, doufajíce, že se jim bude líbit a předplatí si ho. K tomu nedochází každý den, ale stává se to. Pokud by se vám tedy toto číslo, mimochodem již dvacáté, líbilo a chtěli jste nás podpořit předplatným, není nic jednoduššího než to provést přes platební bránu na našem webu nebo nám poslat e-mail. Všem, kdo to alespoň zváží, předem děkujeme.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025