27. prosince, 2018 Tomáš Fošum
Předáci Občanské platformy Grzegorz Schetyna (vlevo) a Rafał Trzaskowski. Foto: Wikimedia Commons/EPP
Hlavní zprávu letošních voleb, v nichž se vybírala obecní a vojvodská (krajská) zastupitelstva, představuje skutečnost, že národněkonzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) zůstává nejsilnější formací na polské politické scéně. Navíc v porovnání s minulými regionálními volbami zaznamenala celostátně lepší výsledek (34 procent hlasů oproti 27 procentům v roce 2014). Ačkoliv se proto tvářila jako vítěz, do velkých oslav se její vedení nepouštělo. Čekalo totiž přinejmenším zopakování výsledku z posledních parlamentních voleb (38 procent). Na náladě předákům PiS nepřidal ani neúspěch ve velkých městech, kde posty primátorů získali opoziční nebo nezávislí kandidáti.
Za normální situace by o čtyři procentní body horší výsledek nemusel předsedovi PiS Jarosławu Kaczyńskému způsobovat vrásky na čele. Jenže Právo a spravedlnost se v běžných podmínkách nenachází. Jak ukázalo vyjednávání o koalicích v jednotlivých vojvodstvích po letošních volbách, Kaczyńského formace vede válku proti všem. Žádná z celostátně působících stran s ním nechce spolupracovat. PiS tak vládne pouze tam, kde má samo většinu. Výjimku představuje Dolní Slezsko, kde se s ním spojilo sdružení nezávislých kandidující pod značkou Bezpartyjni Samorządowcy.
Právo a spravedlnost získalo před třemi lety většinu křesel v parlamentu díky souhře okolností. Občanská platforma (PO) nebo Svaz demokratické levice (SDL) v minulosti vyhrávaly volby s výsledkem přes 40 procent hlasů, ale na sestavení většinového kabinetu jim to přesto nestačilo. Straně Jarosława Kaczyńského v roce 2015 navzdory nižšímu zisku nahrála skutečnost, že se do Sejmu těsně nedostala Sjednocená levice, jejíž hlasy tak propadly. Lze předpokládat, že si opoziční strany na podobná selhání příště dají pozor, a tak ani obhájení minulého výsledku PiS (38 procent) už na samostatné vládnutí nebude dostatečné.
Je proto s podivem, s jakou bohorovností Právo a spravedlnost vládne. Dělá si přitom nepřátele jak doma, tak v zahraničí. Zpacifikování Ústavního soudu, jehož rozhodnutí předtím vláda i prezident ignorovali, a takzvaná soudní reforma vyvolaly ve velkých městech masové protesty. Kvůli snaze přistřihnout křídla nezávislé justici se polská vláda ocitla v Evropské unii v oslí lavici. Bouři vyvolala i novela, která zaváděla až tři roky vězení pro ty, kdo by spojovali Polsko s holocaustem (šlo především o nešťastné vyjádření „polské koncentrační tábory“). Na základě tlaku Spojených států vláda tuto zákonnou předlohu nakonec změnila. Do konfliktu se nedávno dostala s USA i kvůli úvahám o takzvané dekoncentraci a repolonizaci médií, které cílí na zahraniční vlastníky některých vůči kabinetu PiS kritických titulů. Podobné roztržky se dějí navzdory tomu, že Amerika prezidenta Donalda Trumpa představuje v zahraničněpolitických koncepcích PiS hlavního spojence.
Znepokojivý na vládnutí Kaczyńského strany navíc není pouze obsah prováděných změn, ale i způsob, jakým je v parlamentu občas prosazuje. Výjimkou nejsou nečekaná noční hlasování a rychlé novelizace zákonů, jež pak během pár měsíců doznávají dalších a dalších změn.
Válka na několika frontách najednou se nedá z dlouhodobého hlediska vyhrát. I přesto ale může PiS v parlamentních volbách příští rok uspět. Pokud se tak stane, bude se jednat spíše o selhání opozice než o nějaký mistrovský tah Práva a spravedlnosti typu programu 500 plus, jenž podporuje rodiny s dětmi nezanedbatelnými částkami. Jestliže by totiž opoziční strany vytvořily dva silné bloky – středopravicový (liberální) a levicový – do jejichž čela by se postavili výrazní lídři, bude to mít PiS s obhajobou parlamentní většiny hodně těžké.
K jisté formě opoziční spolupráce již dochází ve středopravicovém táboře, když Občanská platforma a Moderní strana (Nowoczesna) vytvořily v letošních volbách takzvanou Občanskou koalici (KO). Samostatně kandidovala Polská lidová strana (PSL), která bojuje s PiS o venkovský elektorát. Právě proto vedla formace Jarosława Kaczyńského proti lidovcům ostrou kampaň. Kdyby letos propadli, jejich šance na udržení se v parlamentu by se výrazně snížila. Dvojciferný výsledek z regionálních voleb (12 procent) jim ale dává značnou naději. Lidovci asi do žádné předvolební koalice nevstoupí (i když pro květnové volby do Evropského parlamentu to nevylučují), ale jsou připraveni s Občanskou koalicí spolupracovat, což se ukázalo při povolebním vyjednávání v jednotlivých vojvodstvích.
Do koalic zde s Občanskou koalicí vstupoval také postkomunistický Svaz demokratické levice (SDL). Ten kdysi dominoval polské politice, ale nyní – po již zmíněném selhání Sjednocené levice, jejíž byl hlavní součástí – zůstává za branami Sejmu. Nicméně výsledek regionálních voleb (7 procent) napovídá, že by pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu mohl za rok překonat. Byť mu zřejmě stejně jako minule pár procentních bodů odebere strana Společně (Razem) cílící hlavně na takzvanou novou levici, která zatím při samostatné kandidatuře šanci na dosažení parlamentních křesel nejspíš nemá. I když se i na levici vedou debaty o společném postupu, zatím se žádný hmatatelný výsledek nerýsuje. Do toho chystá nový subjekt populární exstarosta města Słupsk Robert Biedroń, což může vést k dalšímu tříštění sil.
Jiný postup zvolila přední osobnost levicového tábora Barbara Nowacka, která před letošními volbami se svým sdružením Polská iniciativa vstoupila do Občanské koalice. Dala tím najevo, že jednak příliš nevěří ve spolupráci levicových subjektů, jednak považuje boj za liberální demokracii za důležitější než ideologické rozdíly. Právě Občanská koalice, která v podzimních volbách získala 27 procent hlasů, bude zřejmě nejvýznamnějším vyzyvatelem PiS a její lídr bude vážným uchazečem o premiérský post. Zatím není jasné, kdo by to měl být. Největší šance má asi předseda Občanské platformy Grzegorz Schetyna, jenž ovšem postrádá charisma a zřejmě i politický talent svého předchůdce Donalda Tuska. Ten sice v posledních měsících dává jasně najevo, že po skončení svého působení v čele Evropské rady chystá návrat do polské politiky, ale jeho ambice budou spíše směřovat k prezidentským volbám v roce 2020. Z politiků mladší generace se jako potenciálně vhodný kandidát jeví Rafał Trzaskowski, jenž byl ale letos hned v prvním kole zvolen varšavským primátorem a jen sotva svou funkci po pár měsících opustí.
Zajímavé také bude, na koho vsadí mocný šéf PiS Jarosław Kaczyński. Ten už se do premiérské nebo prezidentské funkce nehrne, vyhovuje mu řídit zemi ze stranické kanceláře ve Varšavě. Před třemi roky ukázal na Beatu Szydło, kterou ovšem po dvou letech v premiérském křesle vystřídal Mateusz Morawiecki. Bývalý ředitel banky se špičkovým vzděláním měl být lákadlem pro středové voliče. Syn známého disidenta a současného poslance Kornela Morawieckého je ale mužem několika tváří. V evropských salonech dokáže hrát roli konsenzuálního politika, aby pak před domácím publikem neférově zaútočil na nezávislá média. Stále zůstává Kaczyńského favoritem, což se ale může rychle změnit. Premiér je odkázaný na předsedovu libovůli, v samotné straně nemá jako nováček žádné výraznější zázemí.
Pro PiS bude důležité, jak si povede hnutí hudebníka Pawła Kukize, které se pro Kaczyńského stranu momentálně rýsuje jako jediný potenciální koaliční partner. Po úspěchu v minulých volbách ale tento nesourodý subjekt slábne a jeho poslanecký klub se postupně rozpadá. Navíc má Jarosław Kaczyński v živé paměti, jak v roce 2007 předčasně skončila jeho koaliční vláda s populistickou Sebeobranou a Ligou polských rodin. PiS se proto Kukizův elektorát bezpochyby pokusí převzít. To se mu může povést, ale ne zcela. Do hry taky možná vstoupí nějaká narychlo založená protestní strana. Přitom, jak ukazuje nedávný případ z regionálních voleb, může rozhodovat doslova každý hlas. Ve Slezském vojvodství se na spolupráci domluvily Občanská koalice, lidová strana a Svaz demokratické levice, přičemž měly v zastupitelstvu (takzvaný sejmik) nejtěsnější většinu. O tu však záhy přišly, když se jeden jejich zástupce nečekaně přidal k PiS. S podobnými překvapeními musejí počítat všichni.
Rok před rozhodujícím kláním je jisté jen jedno: následující měsíce na polské politické scéně nebudou rozhodně klidné. Právo a spravedlnost několikrát překročilo hranici, která dělí liberální demokracii od režimů s autoritářskými tendencemi. V případě volební porážky jeho představitelům včetně prezidenta Andrzeje Dudy hrozí, že kvůli nerespektování ústavy stanou před soudem. To by silně rozdělenou polskou společnost přivedlo bezpochyby do varu.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025