18. října, 2020 Jan Holovský
Český Krumlov. Foto (oříznuto): Tomáš Fošum
Seznam památek UNESCO (Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu) vznikl v roce 1972 na základě Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a sdružuje celosvětově jedinečné pamětihodnosti. Aktuálně je jich 1121 (ve 167 státech), z čehož 869 představuje kulturní dědictví, 213 přírodní dědictví a 39 smíšené kulturní i přírodní dědictví. Každý stát nominuje památky, které jsou pod jeho nejvyšší ochranou, přičemž si od zápisu vedle prestiže slibuje také zvýšení turistického ruchu.
Když byly v roce 2019 na seznam zařazeny Národní hřebčín Kladruby nad Labem a ve spolupráci s Německem i Hornická krajina Erzgebirge/Krušnohoří, zvýšil se počet českých památek kulturního dědictví UNESCO na čtrnáct, což nás v rámci podobně velkých a lidnatých zemí řadí mezi evropskou, a tím i světovou špičku. Už předtím uspěla v roce 1992 historická centra Prahy, Českého Krumlova a Telče následovaná po dvou letech geniálním Santiniho poutním kostelem svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.
Na jejich úspěch navázaly historické centrum Kutné Hory s chrámem svaté Barbory a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci (1995), Lednicko-valtický areál (1996), zámek se zahradami v Kroměříži (1998), vesnická památková rezervace v Holašovicích (1998), zámek v Litomyšli (1999), Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci (2000), Vila Tugendghat v Brně (2001), židovská čtvrť s bazilikou svatého Prokopa v Třebíči (2003) a později i zámek Třebíč (2018).
Pozornému čtenáři neunikne, že právě třebíčské zápisy ohraničují dlouhých patnáct let, kdy UNESCO neposvětilo jedinou českou kulturní památku, což bylo dáno mimo jiné politickými důvody. Výbor totiž raději upřednostňoval památky z jiných, méně zastoupených kontinentů. I proto nyní řada nominací probíhá ve spolupráci s dalšími zeměmi, aby se zvýšily šance i vliv na jejich schválení. Bohužel však kvůli tomu narůstá náročnost celého procesu.
Že si Česko se čtrnácti kulturními památkami nevede vůbec špatně, ukazuje srovnání s dalšími státy. Kolébka Západu Řecko s větší rozlohou než my a mnohonásobně staršími dějinami civilizace má šestnáct zapsaných pamětihodností, stejně jako Portugalsko oplývající rovněž mimořádně dlouhou a bohatou historií. Belgie a Nizozemí, které jsou sice výrazně menší než Česko, ale v obou zemích žije více lidí, zapsaly dvanáct, respektive sedm kulturních památek. V porovnání s ČR polovičním a trochu méně lidnatém Švýcarsku se jich vyskytuje devět.
Česko je v tomto směru na podobné úrovni jako úspěšné skandinávské země, neboť o hodně větší a podobně lidnaté Švédsko má zapsáno třináct památek (a jednu kombinovanou s přírodním dědictvím), velké Norsko s oproti ČR poloviční populaci jich má sedm a stejně je na tom Dánsko (včetně Grónska). Pro zajímavost dodejme, že v přepočtu na rozlohu má nyní Česko více památek než kulturní gigant Itálie, jež jich v absolutních číslech vykazuje nejvíce na světě, a to padesát. To je pro naši zemi, která historicky patřila jen málokdy mezi hlavní centra světového dění, značný úspěch. Svou roli samozřejmě sehrálo i relativně menší poškození jejího území během druhé světové války.
Pokud se na kulturní památky UNESCO podíváme z hlediska střední Evropy, je Česká republika v tomto regionu nejúspěšnější. V přepočtu na rozlohu za ní následují Německo a Rakousko, v přepočtu na počet obyvatel pak Slovensko a Rakousko. Maďarsko má podle obou kritérií velký odstup a Německo paradoxně výrazně ztrácí pozice v přepočtu na obyvatele.
Suverénně nejméně zapsaných kulturních památek však má podle obou přepočtů Polsko. Jeho nynější území ostatně patřilo za druhé světové války mezi nejvíce zničené. Stačí se jen podívat, co zbylo z kdysi půvabného historického města Malbork. Zachoval se „jen“ stejnojmenný křižácký hrad, který byl mezi světové kulturní dědictví UNESCO zařazen v roce 1997. A například u Německa se zase můžeme zamyslet nad tím, zda by dnes nebýt války mezi tyto zapsané památky nepatřila kdysi nádherná historická centra Frankfurtu nad Mohanem a Norimberku, z nichž nezůstal kámen na kameni.
Vrátíme-li se do Česka, seznam čtrnácti zapsaných kulturních památek rozhodně nemusí být konečný. V tomto roce měla velkou šanci mezinárodní kandidatura měst západočeského lázeňského trojúhelníku, jimiž jsou Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. O nominaci usilují spolu se třemi německými lázeňskými sídly (Baden-Baden, Bad Ems a Bad Kissingen), belgickým Spa, francouzským Vichy, italským Montecatini Terme, rakouským Baden u Vídně a City of Bath z Anglie. Rozhodnutí však zatím na neurčito oddálila pandemie nemoci covid-19.
Dalším horkým kandidátem je město Žatec a jeho regionální chmelařská tradice. V roce 2018 bylo ČR doporučeno rozšířit nominační dokumentace o příklady pěstování chmele na Žatecku, přičemž původně měla být znovu předložena v roce 2021. Jenže i v tomto případě kříží české plány koronavirus.
Tuzemských zájemců existuje ale více. Na takzvaném indikativním (předběžném) seznamu českých položek navrhovaných pro zápis do světového dědictví UNESCO je nyní patnáct aspirantů v oblasti kulturního dědictví a dva další v oblasti dědictví přírodního. Mezi ty slibnější patří třeboňské rybníkářství anebo přeshraniční památky Velké Moravy zahrnující lokality Mikulčice, Pohansko u Břeclavi, Staré Město u Uherského Hradiště a slovenské Kopčany.
Dalšími aspiranty jsou ruční papírna ve Velkých Losinách, horský hotel a vysílač na Ještědu, některé významné pražské stavby, o něž by se rozšířilo již zapsané historické centrum města (Müllerova vila, Břevnovský klášter nebo letohrádek Hvězda), renesanční domy ve Slavonicích, Lázně Luhačovice, industriální soubory v Ostravě, pevnost Terezín, Betlém v Novém lese u Kuksu nebo hrad Karlštejn. Ve hře zůstává ještě snaha o společné zapsání architektury Jože Plečnika v Praze (kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech) a slovinské Lublani, avšak Slovinci se na počátku roku 2018 rozhodli jen pro národní nominaci. Je tak možné, že Plečnikův unikátní pražský kostel bude součástí zmíněného úsilí o rozšíření již zapsaného historického jádra Prahy.
Zatímco kulturní dědictví UNESCO je v České republice zastoupeno mimořádně silně, přírodní dědictví nemáme jako jediný středoevropský stát zaregistrováno žádné. To ovšem neznamená, že by naše země neměla z tohoto hlediska co nabídnout. Na indikativním seznamu položek navrhovaných pro zápis do světového dědictví UNESCO se nacházejí dvě přírodní památky – Skalní města v Českém ráji a Jizerskohorské bučiny.
Druhá zmíněná lokalita, u níž se předpokládá vyšší pravděpodobnost úspěchu, se navrhuje jako rozšíření již existující mezinárodní položky Staré bukové lesy a bukové pralesy Karpat a dalších oblastí Evropy. Tvoří ji nyní sedmdesát osm oddělených přírodních oblastí na území dvanácti evropských zemí. O výsledku by se mělo rozhodnout v nejbližších letech a šance se podle dostupných informací odhadují asi „padesát na padesát“.
Vedle toho byl v roce 2001 vytvořen také nový seznam UNESCO nazvaný Mistrovská díla ústního nehmotného dědictví lidstva. Figuruje v něm 549 položek ze 127 zemí světa. V tomto směru náleží Česká republika spíše ke světovému průměru, což lze mimo jiné přičíst společenským otřesům 20. století, během nichž bohužel leccos cenného zaniklo. Zapsáno je celkem šest položek: lidový tanec Verbuňk (2005), masopustní průvody s maskami na Hlinecku (2010), lidová slavnost Jízda králů (2011), spolu se Slovenskem loutkářství (2016) a s řadou dalších zemí sokolnictví (2010) a modrotisk (2018). Právě modrotisk je výraznou středoevropskou tradicí, protože ho Česko sdílí se Slovenskem, Maďarskem, Rakouskem a Německem.
Pro porovnání: Slovensko a Rakousko mají na listině nehmotného dědictví celkově sedm položek, Maďarsko šest, Německo čtyři a Polsko jednu. Ze srovnatelně lidnatých států mimo střední Evropu lze zmínit například Belgii s třinácti zápisy nebo Portugalsko a Řecko s osmi. Co se týče výhledů do budoucna, plánuje se nominace vamberecké krajky z Královehradeckého kraje a slavnostních hodů v Uherském Hradišti. Druhý pokus se chystá v případě tradiční krkonošské výroby vánočních ozdob z dutých skleněných perliček v Poniklé na Semilsku, která v roce 2018 neuspěla. Jedno je jisté, bez ohledu na to, zda výše uvedené památky, místa nebo tradice cennou značku UNESCO získají, se za nimi vyplatí vypravit.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025