28. září, 2021 Antonín Berdych
Svým někdejším volebním heslem „Dálnice, dálnice, dálnice“ se
hnutí ANO zase tolik neřídí. Foto: Vlada.cz
První menšinový kabinet premiéra Andreje Babiše (ANO) vládl od prosince 2017 bez důvěry Poslanecké sněmovny. Jeho druhý kabinet jmenoval prezident Miloš Zeman v červnu 2018, tedy až osm měsíců po říjnových volbách. Zde je pro spravedlnost nutno podotknout, že opožděný start by byl velkou komplikací pro jakoukoliv vládu. Každý kabinet totiž bývá nejsilnější ihned po volbách, jeho akceschopnost v průběhu času viditelně klesá. V tomto měla tedy druhá Babišova vláda značnou nevýhodu.
Formálně byla složena též jako menšinová, když ji vedle Babišova hnutí ANO tvořili také ministři za ČSSD. Nicméně v parlamentu se opírala o hlasy KSČM, což se nezměnilo ani poté, co komunisté v dubnu 2021 dohodu o toleranci vypověděli. Působení Babišova kabinetu ve sněmovně tak v praxi nenaráželo na problémy klasických menšinových vlád; často měl navíc v záloze hlasy hnutí SPD vedeného Tomiem Okamurou. Premiér Babiš tak mohl v parlamentu prosazovat své zájmy pomocí různých neformálních koalic. Často ani nepotřeboval hlasy svého oficiálního koaličního partnera, tedy ČSSD. Jeho nominálně menšinová vláda se v Poslanecké sněmovně těšila tak pevnému postavení, jaké jsme v dolní komoře neviděli od konce devadesátých let.
Vnější stabilita ale nevedla ke stabilitě vnitřní. Na patnácti vládních postech se celkově vystřídalo sedmadvacet osob, aniž by tento personální kolotoč doprovázela jakákoliv formální koaliční krize. Touto bilancí je naopak možné Babišovu druhou vládu zařadit mezi ty nejslabší. Časté střídání stráží bylo nejmarkantnější na resortu zdravotnictví: odvolaného ministra Adama Vojtěcha nahradili postupně tři další lidé, aby se na své místo v létě 2021 opět vrátil. Pět nominací na jediné ministerstvo, navíc během zásadní pandemické krize, je jasným svědectvím o selhání předsedy vlády.
Stejně tak kriticky je nutné vidět výsledek fungování Babišovy většiny v Poslanecké sněmovně. Navzdory pevnému bloku ANO, ČSSD, KSČM a SPD nezvládala prosazovat potřebné kroky v adekvátním čase. Končící poslanci nestihli ve svém funkčním období projednat zhruba tisíc bodů, což je pravděpodobně smutný rekord dolní komory. A nejde přitom o formality, mnoho důležitých vládních předloh bylo předloženo pozdě nebo schválně brzděno. Po rozpuštění sněmovny tyto návrhy spadnou pod stůl. Tuto neschopnost nelze svádět pouze na pandemii nemoci covid-19. Na vině je především pomalost jednotlivých resortů a špatné řízení dolní komory jako takové.
Důležitější než formální procesy jsou ovšem praktické výsledky. Prosadila vláda své priority tak, jak je lidem a poslancům ve svém programovém prohlášení slíbila? Je obtížné tento výsledek kvantifikovat, nicméně jedná se o zhruba polovinu bodů. A není zásadním překvapením, že jde o tu z hlediska práce jednodušší a z hlediska výdajů dražší část.
Nejrůznější slevy, finanční transfery a zvyšování platů a dávek vláda realizovat dokázala. Výdaje státu rostly nejdramatičtěji za mnoho let, platy ve veřejné sféře daleko předstihly mzdy v soukromém sektoru. Záleží na úhlu pohledu, které navýšení bylo užitečné a potřebné, a které naopak zbytečně velkorysé. Například růst platů učitelů měl všeobecnou podporu, zatímco dotace na jízdné byly bezesporu čistě populistickým krokem. Podstatné je, že kvůli svému postupu vláda utratila veškeré výnosy z ekonomického růstu do roku 2020 a po pandemickém hospodářském propadu se státní rozpočet začal volným pádem přesouvat na úroveň středomořských ekonomik.
Velkou většinu kroků, jež vyžadovaly koncepční uvažování, jednání a strategický přístup, vláda nezvládla. Zejména jde o funkční důchodovou reformu, reformu sociální péče a zásadní změny v justici, jež byly ve vládním prohlášení uvedeny. Další nutné kroky pak vláda raději ani neslibovala. Významný posun nastal v oblasti digitalizace, konkrétně jde o nově zavedenou bankovní digitální identitu použitelnou v jednání s firmami i veřejnou správou. Tu však vládě a poslancům doslova vnutil soukromý sektor, který předtím dlouho čekal, zda se stát své role ujme.
Jednu z priorit představovaly výstavba infrastruktury a celkové zlepšení situace ve stavebnictví. Jde o spojité nádoby – rostoucí administrativní náročnost stavebních procesů komplikuje život nejenom lidem a firmám, ale veřejné správě jako celku. A zodpovědnost nese vláda, respektive vládní většina ve sněmovně. Andrej Babiš sliboval nejenom masivní investice, ale i řešení problému jako takového. A jaký je výsledek?
V roce 2014, tedy před nástupem hnutí ANO na ministerstvo pro místní rozvoj, trvalo stavební řízení u nás průměrně 120 dní. Dnes to podle Světové banky činí 246 dní. Praktičtější ukázku nárůstu byrokracie si lze představit jen těžko. Zcela nových dálnic přibylo mezi lety 2018–2021 zhruba 110 km, což je o polovinu méně než v prvních letech po roce 2000. A tuto chybu nelze svádět na minulé vlády, protože také resort dopravy drží ANO už od roku 2014.
Potřebná legislativa byla přijata. Zákon o liniových stavbách ovšem schválil parlament až na konci září 2020, novelu stavebního zákona dokonce až v květnu 2021. Ta je navíc předmětem zásadní kritiky, neboť vytváří nový stavební superúřad, o jehož efektivitě lze už dopředu pochybovat.
Souhrnně můžeme působení Babišovy vlády popsat jako sociálně štědré období, v němž administrativa roste a ekonomika je podle zástupců zaměstnavatelů zpomalována četnými způsoby. Stát na řadu svých úkolů rezignoval a Česko v mnoha oblastech spíše stagnovalo.
Vláda Andreje Babiše se ovšem musela především potýkat s pandemií nemoci covid-19. Není nutné popisovat každý krok, který učinila. A brzy budou zapomenuta i jména postav, jež se koronavirovou krizí musely zabývat: čtyři ministři zdravotnictví, tři hlavní hygieničky nebo nespočet dalších jmenovaných a odvolaných náměstků, zmocněnců, expertů a datových vědců.
Nebylo by spravedlivé vyčítat vládě úplně všechno, co se nepovedlo. Například šlo o nedostatek ochranných prostředků nebo o počáteční zaváhání při objednávce vakcín. Podobné nejisté kroky dělaly vlády i v jiných zemích a vůbec není jasné, že by jakákoliv jiná česká vláda postupovala lépe. Domácím specifikem byly jen některé jevy. Za prvé neuvěřitelný chaos, který panoval mezi resorty, různými týmy a štáby. Zmatky doprovázela opakovaná arogance v přístupu úřadů, a to jak vůči lidem, tak vůči právnímu prostředí.
Dalším jevem byly extrémně podezřelé nákupy na úrovni vlády i celé veřejné správy. Nouzový stav, strach lidí a potřeba urychleně konat za jakoukoliv cenu, to vše je podhoubí pro vrcholně netransparentní a nelegální transakce. I když se na veřejnost dostala jen malá část problematických kauz, zpětně bude období pandemie pravděpodobně vyhodnoceno jako doba, kdy bylo možné skutečně vše.
Nejtragičtějším postojem vlády byla ovšem její absolutní ochota podřídit boj s pandemií vlastním politickým cílům. Na jejím počátku, na jaře 2020, pomohla tvrdá opatření a nemoc Česko příliš nezasáhla. Když se však začala na konci léta vracet, obávala se vláda reakce lidí před krajskými volbami a odkládala nutná opatření až příliš dlouho. Následné vlny „uvolňování“ a „zpřísňování“ spojené s chaosem, nelogičnostmi a sérií skandálů pak rozložily ochotu lidí brát opatření vážně.
Výsledkem bylo zhruba čtyřicet tisíc úmrtí nad průměrnou statistickou úrovní, přičemž třicet tisíc z nich zemřelo přímo s nemocí covid-19. Česká republika se tak zařadila mezi nejhůře zasažené země světa. Nelze se vymlouvat ani na geografické podmínky, ani vinit zdravotnický systém. Ten je naopak v Česku silný a relativně efektivní, právě díky němu se podařilo zachránit mnoho životů. I tak byla cena za chaos a cynismus vlády nesmírně vysoká.
Bude-li se hledat odkaz, který Andrej Babiš, jeho ministři i další politici vládních stran za sebou zanechali, můžeme si vzpomenout na následující scénu z letošní předvolební kampaně. Moment, kdy premiér kráčel po bílých křížích namalovaných protestujícími na zemi před jeho cukrárnou v Průhonicích, byl vskutku tragicky symbolický.
Hlavní oporou Babišovy vlády byla jeho vazba na prezidenta Miloše Zemana. V prezidentské volbě v roce 2018 vyslovil šéf hnutí ANO hlavě státu plnou podporu, na oplátku na Hradě získal zcela otevřené dveře. Právě s pomocí Miloše Zemana mohl premiér lépe pracovat s KSČM a SPD, prezident navíc podporoval podřízené postavení ČSSD. Zeman byl tím, kdo Babiše v mnoha krizích podpořil a na rozdíl od éry premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) se zdržel zásadních útoků a střetů.
Mnozí kritici označují Babiše za politika, který Zemanovi vyhověl ve všem. Skutečnost byla spíš taková, že premiér opatrně balancoval mezi prezidentovými požadavky a politickou realitou, v níž se nacházel. Pokud se na spolupráci Zemana a Babiše podíváme transakční logikou, pak premiér z tohoto vztahu získal daleko více než prezident. A vše nasvědčuje tomu, že jejich vazby vydrží i po volbách.
Je pozoruhodné, že Zeman neustal v podpoře Andreje Babiše ani tváří v tvář vrbětické kauze. Odhalení, že výbuch muničního skladu úmyslně provedli ruští agenti, byl hlavní zahraničněpolitickou výzvou této vlády. Když vynecháme nedůstojné a nikdy nevysvětlené chování ministra vnitra Jana Hamáčka (ČSSD) kolem jeho plánované cesty do Moskvy, výsledek celé kauzy znamená pro Česko přínos. Naddimenzovaná ruská rezidentura byla rozbita a vypovězena, ruské firmy ztratily naději na dostavbu jaderných bloků a naivně pozitivní obraz Ruska už v české politice prosazují jen okrajové politické síly. Zatímco prezident Zeman dlouhé roky bojoval za dobré vztahy s touto zemí, Andrej Babiš na nich zájem neměl. I to o jejich vzájemném vztahu leccos říká.
Celá tato úvaha o fungování Babišovy vlády příliš nezmiňuje menšího koaličního partnera, sociální demokraty. Není to náhoda. ČSSD po volbách v roce 2017 váhala, zda do vlády s Babišem opřené o komunisty vstoupit. Po značném tlaku vedení na členskou základnu se nakonec rozhodla, že tak učiní. Tím ovšem popřela hodně ze svých zásad a odsoudila se k trvalému obcházení, ponižování a ztrátě důstojnosti i preferencí.
Je třeba uznat, že se ministři za ČSSD během pandemie chovali o poznání kompetentněji než jejich kolegové z ANO. A pomineme-li podivné okolnosti kauzy Vrbětice, zvládli Jan Hamáček i nový ministr zahraničí Jakub Kulhánek (ČSSD) následnou krizi vztahů s Ruskem velmi dobře. Tyto a další dílčí úspěchy ale nedokážou zakrýt celkový tragický průběh vládního angažmá sociální demokracie. Ztráta důvěryhodnosti a voličů se promítla do jejích preferencí natolik, že případný vstup do sněmovny v říjnu 2021 půjde označit za zázrak.
Není vůbec vyloučeno, že parlamentní většina, která Andreje Babiše držela doposud u moci, svou převahu po podzimních volbách v obměněném složení udrží. Tváří v tvář bilanci, jež je pro jeho vládu vrcholně nelichotivá, by to byla pro zemi špatná zpráva.
Viděno nazpět je očividné, že se Babiš soustředil jen na tři klíčové činnosti: za prvé na spolupráci s Hradem a jeho satelitními stranami ve snaze zajistit si podporu ve sněmovně. Dále využíval veřejné finance k tomu, aby uplácel potřebné cílové skupiny a uchoval si preference i do budoucna. A za třetí věnoval maximální úsilí zásahům do těch sektorů ekonomiky, v nichž sám podniká. Na skutečné promyšlené a koncepční řízení země se tak nedostalo.
Za tento přístup zaplatila Česká republika velkou daň. A pokud by ji platila i další čtyři roky, není vůbec jisté, zda takový účet unese.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025