06. března, 2022 Jan Holovský
Nejznámějším českým šlechticem je někdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Foto: Facebook/karel.schwarzenberg
Počátky české šlechty nejsou stále úplně jasné. Obecně se má za to, že se zformovala nejpozději ve 12. století z okruhu členů panovníkových družin, kteří dostávali za své služby výsluhy, úřady a majetek, jenž se postupně stával dědičným. Jiné teorie mluví také o velké roli rodů z období před přemyslovským sjednocením Čech. Nicméně ve 13. století už byla šlechta velmi sebevědomou skupinou obyvatelstva, kterou musel panovník respektovat a jež vytvořila z občasných dvorských sjezdů vlastní zemské sněmy. Podílela se tím na širším trendu přeměny středověké společnosti, která se udála na křesťanském základě svobodného sdružování, a snad tím navazovala i na původní kmenové shromáždění Čechů z doby knížecí. Šlechta měla od té doby velký vliv. Začala se dělit na vyšší (panský stav) a nižší (zemanové, vladykové, rytíři) stav a často si měnila jméno (spojené s místem původu či slavným předkem) do němčiny, aby vyjádřila rovnost se zahraničními šlechtickými rody. Vznikaly erby a šlechtici přebrali ze západní Evropy vlastní kodex ctnostného chování, který samozřejmě ne každý dodržoval, ale dodržovat jej měl.
Během 15. a 16. století se nejprve vyšší a později i nižší šlechta začaly jako společenské vrstvy uzavírat, takže se počty v českých zemích ustálily na vyšších desítkách panských rodů a na stovkách rodin nižší šlechty. Mnohé starší rody už vymíraly a byly nahrazovány jinými, ale původně česká šlechta si udržela jasnou většinu. Jenže pak přišla revoluce, jejíž ozvěny sklízela „modrá krev“ ještě po třech stoletích. Prohranou bitvou na Bílé hoře skončilo v roce 1620 stavovské povstání. Následovaly emigrace, úmrtí, zabavování majetku a postupný příchod zahraničních šlechtických rodů, které byly k vládnoucím Habsburkům loajální. Koncem 17. století již bylo v řadách vyšší šlechty asi dvakrát více cizích rodů než domácích. Nastal i rychlý úpadek nižší šlechty, jejíž majetková držba se několikanásobně zmenšila. Situaci proměnily také nové – původně zahraniční – tituly kníže, hrabě nebo svobodný pán (baron). Ačkoliv se šlechta jako celek snažila o povznesení svých panství i celé země, její loajálnost k panovníkovi a mezinárodní charakter způsobily, že se až na výjimky od konce 18. století neúčastnila českého národního obrození. Češi si tak museli vytvořit vlastní elitu založenou na vzdělání. Už tehdy bylo zaděláno na pověstné české rovnostářství, uctívání vysokoškolských titulů a nedůvěru k autoritě.
Přesto se některé osobnosti v českých zemích – jako třeba F. L. Rieger nebo Emil Škoda – ještě před rozpadem Rakouska-Uherska dočkaly povýšení do šlechtického stavu. Celkově se zvyšoval počet nižších šlechticů i svobodných pánů, protože trůn si u úspěšných lidí snažil vypěstovat věrnost. Po vzniku Československa však byla šlechta první na ráně. Představovala oporu zaniklé monarchie, měla velké majetky a v době rovných občanských práv už její privilegia nebyla dlouhodobě udržitelná. Měla také trpět za Bílou horu, ostatně z přibližně dvou stovek rodin staré šlechty se jen 27 procent přihlásilo k české národnosti – mimo jiné Lobkowiczové, orličtí Schwarzenbergové či velká část Kinských. Šlechtě tak byla za menší náhradu zkonfiskována velká část majetku, dále byly zrušeny šlechtické tituly a také fideikomis – způsob správy majetku, který sice patřil celé rodině, ale spravoval ho jen určený člen rodu, aby se nerozdrobil. Navzdory tomu si četní šlechtici našli vztah k novému státu a někteří působili i v jeho službách.
Hvězdnou hodinku si značná část historické šlechty vybrala v letech 1938 a 1939, kdy se ve třech deklaracích postavila za Československo a proti postupu nacistického Německa. Nevyhnuly se jim ani represe. Dva bratři Dohalští byli popraveni za odbojovou činnost a Humprecht Czernin nepřežil nacistické vězení. Vedle toho si ovšem řada šlechticů zvolila německou státní příslušnost a někteří si podali žádost i o členství v NSDAP (Karl Buquoy, Karl Waldstein aj.). Po válce byla kvůli tomu část šlechtických rodin vysídlena na základě takzvaných Benešových dekretů. V roce 1947 byl speciálním zákonem zabaven majetek hlubocké větve Schwarzenbergů, zbytek šlechtických majetků podlehl konfiskaci v roce 1948. Za opětovného připomínání Bílé hory zabral komunistický režim šlechtě celkově asi devět stovek sídel, a kdo z příslušníků těchto rodů neuprchl za hranice, musel sloužit u pomocných technických praporů či získal jen podřadné zaměstnání. Z asi dvou stovek rodin, které se řadily k historické šlechtě, jich u nás zůstalo okolo čtyřiceti.
Po roce 1989 bylo podáno okolo dvou set žádostí o restituci bývalých sídel, pozemků a dalšího majetku, přičemž hlavním kritériem při jejich posuzování bylo zabavení jmění po 25. 2. 1948. Navráceno bylo více než čtyřicet hradů a zámků. Nejúspěšnějšími restituenty se stali Lobkowiczové, Schwarzenbergové, Kolowratové, Sternbergové, Kinští, Czerninové nebo Colloredo-Mansfeldové. Ti dnes tvoří pevné jádro české vrstvy historických aristokratických rodů. Vedle nich restituovali bývalé majetky také Bartoňové z Dobenína, Schlikové, Belcrediové, Wratislawové, Thurn-Taxisové a další. Mnozí z nich již velkou část svých sídel opravili a úspěšně hospodaří s majetkem, který rozvíjí i pro rodovou čest a další generace. Mají mezi sebou úzké vztahy, ale při sňatcích již rozhoduje osobní volba před modrou krví. Stále u nich hraje zvýšenou roli vzdělání a je mezi nimi také vysoký počet aktivních katolíků.
Pokud bychom tvořili pořadí rodů podle množství držených českých hradů, zámků a paláců bez ohledu na větve, první by byli Lobkowiczové s jedenácti sídly, druzí Kolowratové a Schwarzenbergové s osmi a následují Sternbergové se šesti a Kinští se čtyřmi. Některé rody však mají i sídla v zahraničí, třeba Schwarzenbergové jich vlastní násobně více v Rakousku a Bavorsku včetně paláce ve Vídni. Hrad i zámek v Rakousku mají také další rodové větve Kinských. České majetky šlechtických rodů mají dokonce geografický rozměr, protože v bývalých Sudetech se restituovalo jen málo. Největší koncentrace jejich dnešních sídel tvoří půlměsíc od Prahy přes Mělník až po Ústí nad Labem (hlavně Lobkowiczové, v Praze Kolowratové) a podhůří Orlických hor, kde má zámky pět rodů v čele s Kolowraty.
Nejznámějšími představiteli bývalé aristokracie jsou vedle exministra zahraničí Karla Schwarzenberga a nedávno zesnulého Zdeňka Sternberga i politici Tomáš Czernin a Jaroslav Lobkowicz nebo starosta Kostelce nad Orlicí a průvodce oblíbeným televizním pořadem Modrá krev František Kinský. Řada příslušníků šlechtických rodin však stále žije v zahraničí nebo u nás nesídlí trvale. Je paradoxem historie, že pod rouškou boje proti cizímu původu české šlechty byl ještě více posílen její mezinárodní charakter. Do popředí tento fakt vystupuje v době, kdy postupně odcházejí ti, kteří se narodili v naší republice ještě před emigrací. Nejlépe však novou situaci ilustruje srovnání po sto letech. Z patnácti rodů, jež vlastnily největší majetky při vzniku Československa v roce 1918, jich dnes v Česku působí jen pět.
Někdy však ani úspěšné restituce nevedly k ideálním koncům. Získaný zámek Bratronice v jižních Čechách prodala poslední bezdětná členka rodu Battagliů už po čtyřech letech, Dlauhoweským se dosud nepodařilo opravit restituovaný zámek Němčice ve stejném regionu. Narazili i další. Naposledy Joseph Michael Barton Dobenin neúspěšně nabízel státu k prodeji zámek v Novém Městě nad Metují. Dokonce ani Karlu Schwarzenbergovi se nedaří opravy některých sídel, což se propíralo i během jeho kandidatury na prezidenta v roce 2013.
A pak jsou tu ti, co při restitucích příliš neuspěli. Asi nejznámější je případ Kristiny Colloredo-Mansfeldové, které byly vráceny lesy a nemovitosti, ale snaha získat zámek Opočno s mobiliářem naráží na stále nové překážky. Potomci Salmů sice dostali zpět 570 hektarů půdy, ale zámek Rájec nad Svitavou dosud nikoliv. Již zesnulá Mathilda Nosticová, poslední členka rodu s vazbami na Česko a známá mecenáška, zase marně žádala o návrat zámku v Plané na Tachovsku. Poté musela sledovat jeho chátrání. Ostatně ani Karel Schwarzenberg nezískal obrovský majetek hlubocké větve rodu, zato se mu však povedlo uhájit dědictví větve orlické před nevlastní sestrou Alžbětou Pezoldovou, se kterou se nedávno dohodl alespoň na společné správě rodinné hrobky u Třeboně.
Z rodů, jež v Česku příliš nepůsobí, se nepodařilo restituovat například Harrachům, Dietrichsteinům nebo rodině des Fours Walderode. Samostatným případem jsou Liechtensteinové. V roce 1918 byli po Schwarzenbercích druhým nejbohatším šlechtickým rodem v našich zemích, ale v roce 1945 jim stát veškerý majetek zkonfiskoval. Snažili se ho restituovat po roce 1989, avšak bez naděje na úspěch, což potvrdil roku 2001 i Evropský soud pro lidská práva. Kvůli tomu se dlouhodobě pošramocené vztahy mezi Lichtenštejnskem a Českem jakž takž urovnaly až v roce 2009.
Zajímavý příběh se pojí s rodem Arco. Jeho zástupci neúspěšně žádali o restituce ve Slezsku, aby pak člen jiné části rodu Riprand von und zu Arco-Zinneberg koupil v roce 1998 od Lobkowiczů hrad Vysoký Chlumec s dalším majetkem, který používá jako letní sídlo pro sebe a svou manželku. Tou je arcivévodkyně Marie Beatrix Rakouská-d´Este, tedy potomek vedlejší větve Habsbursko-lotrinské dynastie. Osm kilometrů od Sedlčan tedy v teplých měsících sídlí potomci Habsburků (manželé mají šest dětí), avšak mimo region o tom ví jen málokdo. Přitom se rodina činí, podporuje místní obec a založila nadační fond Patronát Sedlčansko, který se snaží opravovat památky a podporovat lidové tradice v duchu křesťanství.
Příkladů úspěšného či naopak nepříliš zdařilého působení šlechtických rodů je celá řada, přičemž některé rodiny už mohly zdědit jen slavné jméno. Vedle lidí s „modrou krví“ u nás existují také významné osobnosti, které byly povýšeny do šlechtického stavu v zahraničí. Této pocty se dostalo například profesorovi Tomáši Zimovi a docentovi Leoši Středovi z Univerzity Karlovy, kteří dostali titul „sir“ na Filipínách. Jak je vidět, idea šlechtictví má různé formy a stále žije.
Vysvětlivka ke šlechtickým titulům
Pro nezasvěcené je často těžké se vyznat nejen ve šlechtických jménech, ale také v titulech. Obzvlášť když se míchají tituly domácí a zahraniční. U českých rodů se používá neoficiální titulatura, která se v habsburské monarchii vytvářela od 17. století. Nový systém šlechtické hierarchie měl pět stupňů: 1. kníže; 2. hrabě; 3. svobodný pán (baron); 4. rytíř; 5. prosté šlechtictví. První tři stupně se řadily k vyšší šlechtě, zbývající dva pak k té nižší. Často užívaný pojem „vévoda“ byl hodností, kterou mohla získat jen knížata a hrabata. Nelze ani zaměňovat šlechtu za aristokracii. K té patřila především knížata a hrabata a v menší míře i svobodní pánové, jejichž rody náležely ke šlechtě po dlouhou řadu generací. Aristokracie tvořila velmi uzavřenou společnost, silně propojenou s panovnickým dvorem i mezi sebou navzájem. Zatímco knížecí a hraběcí tituly byly málo dostupné a o to více žádané, titul svobodného pána trpěl inflací. Byl totiž od 17. století udílen příslušníkům nižší šlechty za zásluhy a počet nositelů se rychle zvyšoval. Podobně rychle rostl i počet příslušníků nižší šlechty.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025