10. června, 2022 Helena Truchlá
Jakub Eberle. Foto (oříznuto): Jiří Mach
Německý kancléř Olaf Scholz po ruském vpádu na Ukrajinu ohlásil „historický obrat” domácí i zahraniční politiky spolkové republiky. Jak to s tím obratem vypadá po třech měsících od začátku války?
Vypadá to složitě. Pochopitelně, že se Německo přes noc nezměnilo ve vojenskou mocnost, která by se najednou chovala jako malé Spojené státy. Na druhou stranu se německá politika skutečně přetváří. Dodávky zbraní Ukrajině – navzdory tomu, jak povýšeně se na ně dívá střední a východní Evropa – jsou velká věc, stejně jako příslib stovek miliard eur na zbrojení nebo německý odklon od ruského plynu. Jenže německá politika je plná malých byrokratických kroků a překážek. Scholzův projev byl matoucí v tom, že sliboval velké vizionářské změny, jaké tamní politika neumí. Z toho plyne i zklamání z „nenaplněného obratu”.
Vidíme ale i dost velké a konkrétní neúspěchy Scholzových sociálních demokratů (SPD). Prohráli teď krátce po sobě dvoje důležité regionální volby. Obstál zatím kancléř v očích německé veřejnosti?
Moc ne. Ale nehledejme příčiny jen ve válce na Ukrajině. To, že Scholz není schopen vysvětlovat svoji politiku lidem, se ukázalo hned po jeho nástupu do funkce na konci loňského roku. Nedával rozhovory, propásl ten okamžik. Teď narazil na limity svého politického stylu.
Co to znamená?
On si zakládá na technokraticko-byrokratické metodě „já to umím nejlíp, tak se moc neptejte, a koukejte, jak věci začínají fungovat”. Což ale může zabrat jen v dlouhém horizontu – ostatně Scholzova vláda už některé důležité věci opravdu změnila, třeba zvýšila minimální mzdu nebo se snaží podporovat lidi zasažené vysokými cenami energií. Ale v době, kdy je potřeba lidem vysvětlovat opravdu velké změny, tohle nefunguje.
Uvědomuje si to?
Ano, a už ten styl pomalu mění. Každou chvíli je v televizi, vyšly mu komentáře v tisku. Otázka ale je, jestli má co říct, když svůj postup zakládá na tom, že rozhoduje co nejvíc sám, upeče kompromis, a až nakonec sdělí lidem, jak to dopadlo.
Podobný přístup se připisoval i křesťansko-demokratické exkancléřce Angele Merkel.
Ano, to srovnání se objevuje často, podle mě ale v mnohém nesedí. Za prvé, u Scholze cítím jasnější ideologické zakotvení, v jeho případě na tradiční levici. Za druhé, evidentně mu chybí empatie a autenticita. Angela Merkel sice nekomunikovala, ale když bylo potřeba, dokázala udělat velké gesto. Za finanční krize v roce 2008 ujistila Němce, že nepřijdou o úspory. Když začínala pandemie, vystoupila, aby veřejně varovala, jak vážné to bude. Scholz tohle neumí.
Velmi hlasitá kritika na Scholze směřuje z východní a střední Evropy včetně Česka. Z mého pohledu je v něčem oprávněná, v něčem méně. Co je namístě Německu vyčítat?
Česká kritika, jak ji zaznamenávám, je často nekorektní až fakticky nesprávná v tom, že se točí na jediné věci, a to jsou dodávky zbraní Ukrajině. Používá se to pro všeobecné zhodnocení stavu německé politiky i společnosti. Přitom uvnitř spolkové republiky se o těchto dodávkách vedou neustálé a hlasité debaty. Z mého pohledu si teď do Německa projektujeme svoje vlastní představy o světě a taky frustrace.
Co po Německu chceme?
Přáli bychom si, aby bylo tím tvrdým lídrem proti Rusku. Jsme malá země, která má ve velkých geopolitických hrách jen omezené možnosti. Německo naopak silný hlas má. Takže si představujeme, že bude jednat tak trochu i za nás. A štve nás, že se to neděje: buď vede málo, jako je to teď, nebo naopak moc. Třeba v zelené transformaci.
V čem je zádrhel takového přání?
Protože si neuvědomujeme, že pokud mají být Němci opravdu lídry, musí zároveň brát v potaz i španělský nebo portugalský pohled na věc. Myslíme si, že dobrá německá politika je taková, jakou považujeme zrovna za dobrou my ve východní Evropě. Jenže pokud hodnotíme chování jiné země jenom svým vlastním měřítkem, nemůžeme dojít k ničemu jinému než k neustálému zklamání.
Takže při kritizování Scholze za nedostatek empatie bychom sami neměli zapomínat na to být empatičtí?
Ano. Aby fungovala evropská jednota, musí ve věci Ukrajiny trochu ustoupit oba geopolitické archetypy: jestřábí Varšava, jejíž postoj nyní částečně sdílí také česká vláda, i opatrný Berlín.
Když se vrátíme na německou domácí scénu, není možné nevidět kontrast mezi tím, jak silně je kritizován kancléř, a chválou, která se snáší na hlavy dvou členů vlády za Zelené, ministryně zahraničí Annaleny Baerbock a šéfa resortu energetiky a klimatu Roberta Habecka. Překvapil vás jejich postoj, který bývá také označován za „jestřábí”?
Nepřekvapil mě vůbec. Stačí se podívat na to, jak se tihle dva lídři Zelených profilovali v minulosti. Na Ukrajině probíhá brutální válka a Zelení jsou morálně a ideologicky hnaná politická síla. V okamžiku, kdy se konflikt vede za nějaké jasně rozpoznatelné dobro, jsou jestřáby. Na rozdíl třeba od sociálních demokratů.
A sdílí takový postoj i členská a voličská základna Zelených?
Oni jsou už velkou stranou, mají přes sto tisíc členů, kteří jsou na jestřábí postoj v hodnotových tématech zvyklí. A navíc jsou loajální ke svému vedení, které teď funguje opravdu výborně. No a voliči Zelených jsou podle průzkumů ve vztahu k Rusku těmi úplně největšími jestřáby. Souvisí to i s tím, že jsou to často městští, vzdělaní a bohatší lidé. Zelený pacifismus je v Německu spíše otázkou minulosti.
Sami Zelení Scholze hodně kritizovali, i když jsou spolu ve vládě. Když se na to podíváme analyticky, v čem si kancléř kritiku opravdu zasloužil?
Příliš dlouho nebylo jasné, jaká je pod jeho vedením německá pozice. Sice opakoval, že Ukrajinu podporuje, těžké zbraně ale dodat nechce, a každý týden pro to měl jiný důvod. Zároveň ale ten německý postoj fakticky dlouho nebyl moc odlišný od americké politiky. Také byli opatrní.
A kdyby Německo těžké zbraně nedodalo, bylo by to špatně?
V kontextu toho, co dělají ostatní země, ano. Mimo jiné proto, jak symbolickým se toto téma nakonec stalo. Když Ukrajině dodáváme těžké zbraně, říkáme tím, že chceme, aby Kyjev vyhrál. A že věříme, že je to možné.
Přijde Německo kvůli váhání s Ukrajinou o vliv v Evropě?
Já si nemyslím, že nějaký všeobecně přijímaný německý leadership v Evropě před invazí existoval. Kdo to teď říká, hledá jen další způsoby, jak Berlín kritizovat. A nezaznamenal jsem závažnou kritiku Německa ze strany Francie nebo Itálie. Podobně vadná kritika se ale objevuje i na opačné straně, když někdo říká: „Oni to ti Východoevropané nemají domyšlené. Posílají zbraně a neřeší co dál.“ Je to paternalizující. Když to vezmeme analyticky, tak Němci v posledních měsících dělají to, co obvykle. Zastávají většinu času jakousi středovou pozici vklíněnou mezi různé postoje evropských států.
Ve vztahu k Rusku němečtí politici dlouho sázeli na diplomatický dialog. Je to teď zdiskreditovaná metoda?
Rozhodně ne. Nějakým způsobem se má mluvit s každým, vždyť dialog vedeme i se Severní Koreou. Od toho je diplomacie, k urovnávání konfliktů. Někteří jestřábi s tím nesouhlasí, já jsem ale rád, že si s Vladimirem Putinem občas někdo zatelefonuje. Už jenom proto, abychom věděli, jak na tom zhruba je, třeba zdravotně a intelektuálně. I když je evidentní, že se teď nemáme moc o čem věcně bavit.
A co se týká teze, že vzájemná obchodní závislost je správný prostředek, jak zabránit válce? V německo-ruských vztazích se zakládala hlavně na nákupech ruského plynu a ropy, německé firmy ale v Rusku také čile podnikaly.
Toto kolosálně selhalo. Neumím si představit, že bychom v dalších deseti patnácti letech dospěli do bodu, kdy si řekneme, že je dobrý nápad tuto závislost zase prohlubovat. Natož ve strategických surovinách a se zeměmi, kterým nemůžeme důvěřovat. Což Rusko, ale třeba také Čína, jsou.
Jaký další postup bychom si tedy v Česku měli přát?
Měli bychom si přát Německo, které se ani v budoucnu nebude příliš tlačit dopředu, a místo toho bude hledat kompromis mezi evropskými zeměmi.
Jakub Eberle je ředitelem výzkumu Ústavu mezinárodních vztahů. Vystudoval mezinárodní vztahy na University of Warwick, University of St. Andrews a Univerzitě Karlově. Přednáší na Vysoké škole ekonomické. Předmětem jeho odborného zájmu jsou teorie mezinárodních vztahů, česká a německá zahraniční politika, politika střední Evropy a kritické přístupy k hybridní válce.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025