05. března, 2024 Karel Barták
Český premiér Petr Fiala (vlevo) se před začátkem Evropské rady vítá s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Foto: Vlada.gov.cz
Napřed jsme strašně chtěli „zpátky do Evropy“. Pak jsme začali mít pocit, že „ta Evropa“ o nás moc nestojí, protože si kladla podmínky a vymýšlela překážky. Tak jsme začali hrát nafrněné floutky, čímž jsme leckoho v Evropské unii rozladili. Když jsme po čtyřech letech intenzivního vyjednávání dodělali konečně všechny úkoly a vyjednali si na summitu v Kodani v prosinci 2002 podmínky členství, začali jsme okamžitě žehrat na to, jak jsme vyšli z maratonu jednání oškubaní.
Dublin, 1. května 2004: premiéři a prezidenti patnácti stávajících a deseti vstupujících zemí se účastní jímavé a prosté ceremonie, která je patnáct let po pádu železné opony definitivní tečkou za studenou válkou a umělým rozdělením kontinentu. Jsme tam, zajisté máme radost, zároveň v nás však hlodá pochybnost, zda to nakonec muselo takto dopadnout. Vždyť jsme byli od počátku nejlepší, měli jsme přece v souladu s přáním někdejšího německého kancléře Helmuta Kohla vejít do vybraného klubu Evropské unie už dávno, před dvěma lety, a to ve společnosti Polska a Maďarska. Takhle se v desetihlavém zástupu tak nějak „rozpouštíme“.
O pět let později, v roce 2009, na nás připadne jako na druhou „novou“ zemi předsednictví v Radě EU. Ujímáme se ho s kostkou cukru na štítu, protože my se nejenže „nerozpustíme“, ale navíc to té Unii „osladíme“. Po pár měsících dopustíme, aby padla vláda. České předsednictví je v troskách. Jeho dojezd zachraňuje úřednický kabinet, a hlavně sekretariát Rady EU, který hraje prim při řízení evropských záležitostí pokaždé, když selže politická reprezentace toho kterého státu.
Proč drásat staré rány při výročí tak slavném? Protože jsme valnou část svého dvacetiletého působení v EU do jisté míry promarnili. Protože jsme se stali z hlediska institucí EU a mnoha vlád nesrozumitelnou, divnou zemí, s níž se a priori nepočítá, která se drží nepochopitelně stranou. Buď remcá, nebo trucuje. Nepatří ani do tvrdého jádra, jež usiluje o posouvání integrace vpřed a její prohlubování, ale ani mezi vyvrhele odvracející se od základních hodnot, jimiž se postupem času kvůli mocenské převaze populistů staly Maďarsko a (donedávna) Polsko.
Pro poslední roky toto postesknutí nad českým chováním k EU naštěstí už neplatí. Při druhém půlročním předsednictví v roce 2022 se Česko v mimořádně obtížném zahraničněpolitickém i ekonomickém kontextu blýsklo nejen konstruktivním přístupem a vysokým nasazením, ale také schopností dosahovat užitečných kompromisů. Svědčí to o konečně hlubokém pochopení jak složitých témat, tak odstínů v názorech na ně a o umění je překonávat a slaďovat. Naučili jsme se to. A ejhle, vidíme, že se s námi najednou počítá.
„Rozumíme mnohem více než před dvaceti lety tomu, že EU není ani dokonalá, ani to není nutné zlo. Že EU je taková, jakou si ji uděláme, a že my máme výraznou možnost do toho, jaká EU bude, zasahovat,“ shrnul dnešní český postoj střízlivě premiér Petr Fiala na lednové konferenci ke 20. výročí členství Česka v Unii. Sebekriticky připomněl, že „někteří představitelé českého státu se soustředili jen na to, aby nekonstruktivně blokovali všechny možné návrhy, což vedlo k tomu, že se ničeho podstatného nedařilo dosáhnout“.
Členství v EU pro nás při naší zeměpisné poloze znamená především zapojení do jejího jednotného vnitřního trhu. Pro ekonomiku založenou na průmyslové výrobě a na exportu je to naprosto klíčová skutečnost – naše výrobky soutěží za rovných podmínek o peněženky 450 milionů vesměs bohatých spotřebitelů. Jak ale ekonomické přínosy dvacetiletého členství vyčíslit? Nejpřesvědčivěji asi na růstu hrubého domácího produktu na hlavu, v paritě kupní síly; Česko se z 80 procent průměru EU zvedlo na dnešních 90 procent. Předběhli jsme Portugalsko, Řecko i Španělsko a dotahujeme se na Itálii. Zároveň ovšem vidíme, že Německo či Dánsko jsou stále daleko. I to, že jsme vzhledem k nejpříznivější startovní pozici ze všech nových zemí stoupali relativně pomalu. Taková Litva je dnes také na 90 procentech, ale začínala na 50.
Výhody zapojení do trhu EU ilustruje i bilance českého zahraničního obchodu. Zatímco na začátku tisíciletí představoval export zboží a služeb asi 50 procent našeho HDP, dnes to je 80 procent, přičemž jasně dominuje obchod v rámci EU. Společný trh nám tedy jasně prospívá, a to přesto, že skladba českého vývozu by měla být po dvou dekádách jiná. Tedy méně polotovarů a energeticky náročných jednoduchých výrobků a více sofistikovaného zboží s vysokou přidanou hodnotou.
Lidé mají členství v Unii ovšem spojené, často výlučně, s čerpáním z jejích fondů. Jakákoliv debata na téma EU se ostatně dlouho omezovala právě na tento aspekt. Hodně inkoustu vyteklo do článků o tom, zda je to pro nás dobře nebo špatně, kolik peněz se rozkradlo, jak Unie vlastně podnítila korupci a proč u nás stojí kilometr dálnice víc než kdekoli jinde ve světě. Budiž tedy u příležitosti výročí aspoň řečeno, že Česko získalo z EU od okamžiku vstupu čistých 1,046 bilionu korun, což představuje skoro 50 procent všech veřejných investic za tu dobu.
Co se s těmito penězi stalo? Tak třeba díky nim vzniklo 459 kilometrů dálnic a silnic (tedy 22 kilometrů ročně), 697 kilometrů nových či renovovaných železničních tratí, 807 čističek odpadních vod. Mohlo jich být víc? Určitě. Ale bez oněch peněz z kohezních fondů EU by nebylo skoro nebo vůbec nic. Vzpomeňme také na dotované programy ochrany životního prostředí (1200 nových chráněných území v programu Natura), zateplování budov, budování obnovitelných zdrojů energie, ale i projekty mířící do škol, univerzit, domovů pro seniory, nemocnic a tak dále. V rámci programu Erasmus za dvacet let vycestovalo studovat do jiné země EU přes 165 000 mladých lidí. Podle průzkumů označují tyto pobyty za rozhodnou a unikátní životní zkušenost. Nebýt stipendia z EU, většina z nich by zůstala sedět doma.
A teď rub této finanční záplavy, kterou EU provozuje proto, aby ekonomicky slabší země dotahovaly ty silnější, a vnitřní trh tudíž fungoval lépe a spravedlivěji. Ačkoliv na největší peníze by měly dosahovat – a formálně dosahují – nejchudší kraje v Česku, nůžky mezi nimi a těmi bohatými se dál rozevíraly. Může za to zřejmě přílišný důraz na infrastrukturu, tedy na „beton“, a nedostatek péče o projekty do „měkkých“ oblastí, jako jsou zdravotnictví, školství nebo sociální služby.
Peníze se čerpaly mnohdy na poslední chvíli a projekty se nezřídka vybíraly ne podle kvality, ale protože byly zrovna po ruce. Soustředili jsme se na kohezní peníze (a zemědělské dotace) a pomíjeli jsme takzvané přímo řízené programy, do kterých přitom teče pětina unijního rozpočtu. Typickým příkladem je program Horizon; sice se snažíme, pokud však dosáhneme na peníze na vědu a výzkum, vynakládáme je neefektivně. Odtud jedna z příčin povzdechu, že místo inovativního tygra jsme pořád montovnou Evropy. České výdaje na vědu se sice blíží dvěma procentům HDP (v EU je průměr 2,3 procenta), ale vidět to není.
Česká republika se jaksi více přimknula k EU v období dvou velkých a nečekaných krizí. I na převážně lhostejnou českou veřejnost udělalo dojem evropské rozhodnutí o společném nákupu vakcín proti covidu-19. Při pohledu zpět bylo klíčové nejen pro zastavení pandemie, ale hlavně pro férovou distribuci očkovacích látek. Situace byla taková, že si země EU zprvu nechtěly poskytovat ani hygienické roušky. Pokud by se vrhly každá na vlastní pěst do boje o vakcíny, bylo by bývalo veta nejen po principu solidarity a rovnoprávnosti, ale možná i po celé Unii. Česko si v této motanici počínalo střízlivě a racionálně.
Druhým klíčovým okamžikem byla zajisté ruská invaze na Ukrajinu před dvěma lety. K prahu EU se přiblížila velká konvenční válka, se kterou málokdo počítal. Bylo třeba reagovat rozhodně, nejen politicky a mocensky, ale také ekonomicky – odstřihnout se od ruských surovin, zavést tvrdé sankce, obstavit ruská aktiva a tak dále. Pochvalme se, že jsme od počátku patřili mezi ty státy, které nekompromisně prosazovaly tyto a další kroky. Mezi prvními jsme začali posílat na Ukrajinu těžké zbraně. Byli jsme u všech jednání a tlačili jsme věci kupředu, také proto, že jsme se chystali na předsednictví a pak jsme ho provozovali. Petr Fiala se vydal spolu s premiéry Polska a Slovinska jako první do napadeného Kyjeva. „Dokázali jsme, že se umíme správně zachovat v krizích, že jsme připraveni solidárně pomáhat slabším,“ připomněl na zmíněné lednové konferenci.
Obě tyto epizody ovšem posouvají evropskou integraci směrem, který Česká republika dlouhodobě nepodporovala. Jen si to shrňme: napřed společné pořízení vakcín, posléze společný nákup dělostřeleckých granátů pro Ukrajinu. Napřed fond obnovy (NextGenerationEU) za dva biliony eur, určený na obnovu ekonomik po pandemii a následně také na „zelenou transformaci“, a posléze očekávaná rozpočtová injekce 50 miliard eur pro ukrajinskou vládu na chod státu. Napřed udělení kandidátského statusu Ukrajině a vyhlášení startu vstupních rozhovorů s ní a Moldavskem, a posléze tlak na vnitřní reformy EU, zejména pak osekání práva veta při rozhodování v Radě EU. Aby Unie mohla fungovat o třiceti a více členech.
Správné cíle doprovázené nesprávnými podmínkami? Česko se díky své nové angažovanosti v unijních věcech ocitá v oku cyklónu. Evropa musí sjednotit a posílit svou obranu tváří v tvář Rusku, i kvůli vrávorající Americe. Má proto však zavádět integrovanou společnou obrannou politiku? EU musí přijmout nové členy, také ty ze západního Balkánu. Měla by se ale kvůli tomu zbavit pravidla jednomyslnosti při rozhodování o věcech zahraniční a bezpečnostní politiky? Český prezident Petr Pavel otevřeně volá po debatě na toto téma, domácí politická garnitura na to však zjevně není připravena. Ještě ne.
V této pohyblivé krajině se celkem logicky vracíme k otázce, kterou jsme přitom jednou provždy vyřešili ve Smlouvě o přistoupení k EU stvrzené v referendu: Máme přijmout euro, nebo ne? Nikomu se do této debaty nechce. Výkop tedy opět provedl prezident Pavel, jenž se pro přijetí společné měny vyslovil v novoročním projevu. Za dvacet let se o euru nikdy tolik nemluvilo. Tahle vláda s ním podle všeho už nic neudělá, ale od okamžiku, kdy budeme (zřejmě během letoška) plnit maastrichtská kritéria, se nevyhneme ani debatě, ani rozhodnutí. Byznys má ostatně jasno už dnes. Prezident Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj na zmíněné konferenci řekl: „Musíme dobudovat infrastrukturu. Budeme si na to muset půjčit. To je daleko výhodnější v eurozóně. Přijměme tedy euro.“
Poslední poznámka: Je dost dobře možné, že v červnových volbách do Evropského parlamentu bude slavit triumf krajní pravice. Představitelé euroskeptických, xenofobních a národoveckých stran se mohou postupně dostat k moci v řadě západoevropských zemí. Takových politiků, jako je maďarský premiér Viktor Orbán, může být za pár let kolem stolu Evropské rady několik. Vnitřní debatu v EU by to zásadním způsobem proměnilo. Pro EU by to znamenalo životně důležitý střet. Pokud k němu dojde, přejme si, aby Česko po tolika letech váhání stálo tentokrát čitelně a odhodlaně na své, tedy na evropské straně.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025