20. listopadu, 2024 Michal Lebduška
První cesta ministra zahraničí Radosława Sikorského (vpravo) vedla loni v prosinci na Ukrajinu, kde se setkal s prezidentem Volodymyrem Zelenským. Foto: Wikimedia Commons/Ministry of Foreign Affairs Republic of Poland
Donald Tusk a jeho současní koaliční partneři přitom před volbami mobilizovali své voliče voláním po velkých změnách a slibem zúčtování s vládami Práva a spravedlnosti (PiS). Tuskova Občanská koalice k tomu připravila rozsáhlý program stovky konkrétních změn, které chtěla realizovat v prvních stech dnech vládnutí. Podle polských fact-checkerů se jich ale nakonec podařilo plně zrealizovat pouhých šest a částečně dalších patnáct.
U mnoha programových bodů nicméně bylo od začátku jasné, že narazí uvnitř velmi široké vládní koalice, kterou tvoří celé spektrum od velmi liberální Levice až po konzervativní lidovce (PSL), ale také u prezidenta Andrzeje Dudy zvoleného za PiS, jemuž končí druhé funkční období až příští rok v létě. Ten disponuje silným právem veta, které současná polská koalice nemůže v Sejmu přehlasovat.
I proto jsou pravděpodobně voliči Donalda Tuska poměrně benevolentní a Občanské koalici se podpora v průzkumech nijak zásadně nepropadá. Evidentně naopak ztrácí vládní Třetí cesta, která se skládá z hnutí Polsko 2050 předsedy Sejmu Szymona Hołowni a lidovců. Tu totiž řada vládních příznivců volila takticky, aby se dostala přes zvýšený osmiprocentní volební práh pro koalice, a nebrala v úvahu její velmi silně konzervativní charakter, který po volbách mnohé evidentně překvapil.
Nástup Tuskovy vlády přitom byl velmi bouřlivý a zahájily ho dvě velké aféry. První bylo zbavení mandátu dvou poslanců PiS včetně bývalého ministra vnitra Mariusze Kamińského a jejich následné zatčení v prezidentském paláci, což vyvolalo na politické scéně velkou bouři. Druhá se týkala převzetí kontroly nad veřejnoprávními médii v čele s televizí TVP, která šířila zcela jednostrannou propagandu Práva a spravedlnosti.
Právě situace kolem veřejnoprávních médií názorně ukázala limity Tuskovy vlády, s nimiž musí minimálně do prezidentských voleb pracovat. Místo jednoduché změny zákona, kterou by Duda vetoval, musela vláda přistoupit k poměrně krkolomným výkladům stávající legislativy, na jejichž základě vyměnila vedení veřejnoprávních médií. A i když jsou nyní po těchto změnách mnohem vyváženější než za vlád PiS, nedošlo k systémové změně, která by garantovala jejich skutečnou nezávislost, aby byla co nejméně ovlivnitelná politiky.
Po těchto dvou bouřích, které doprovázely první týdny nové vlády, se ale situace na polské politické scéně do značné míry uklidnila. Postupně sice dochází například k velkým výměnám na polských velvyslanectvích, jejichž obětí se stal i velvyslanec v Praze Mateusz Gniazdowski, ale další slibované změny zatím nepřicházejí. Netýká se to přitom jen věcí, u kterých panuje důvodná obava ze zablokování ze strany prezidenta, jako jsou liberalizace potratového zákona či zavedení stejnopohlavních partnerství, ale i kroků, které může vláda udělat samostatně. Takovým příkladem je nesplněný slib o rozdělení funkcí ministra spravedlnosti a generálního prokurátora.
Právě ministerstva spravedlnosti se týká i další z velkých problémů, jehož řešení se vláda stále výrazněji neodvážila. Jedná se o problematické soudnictví v čele s ústavním soudem, v němž panuje kvůli změnám v systému jmenování soudců za časů PiS naprostý chaos. Dnes nikdo pořádně neví, kteří soudci byli jmenováni legálně a dochází k vzájemnému neuznávání některých soudních verdiktů. Právě soudnictví zůstává velmi problematické i ve vztahu k Evropské unii. Tuskova vláda sice podle svých slibů velmi rychle normalizovala vztahy s Bruselem a podařilo se jí odblokovat prostředky z covidových fondů obnovy, ale v této věci zároveň panuje jistá pachuť. Uvolnění fondů bez reálných změn a reforem totiž působí, jako kdyby jejich zablokování bylo ze strany Evropské komise čistě politickým rozhodnutím proti vládě PiS.
V řadě dalších oblastí, jako jsou sociální politika, rozvoj infrastruktury, a především pak bezpečnost a přístup k migrantům z Běloruska, je zase viditelná výrazná kontinuita. Jednou z vlajkových lodí PiS byla výstavba nového obřího letiště mezi Varšavou a Lodží a na něj navázaná síť vysokorychlostních železnic. I když Tusk sliboval, že jeho vláda tento kontroverzní projekt přehodnotí, nakonec podlehl velké kritice z dnes opozičního tábora a pokračuje v něm. Došlo jen k částečným úpravám plánované železniční sítě. Zatímco původní návrh počítal s tratěmi, které se paprskovitě sbíhaly v novém letišti a zcela ignorovaly spojení mezi dalšími velkými městy v Polsku, Tuskova vláda chce vytvořit síť, která by propojila celou zemi. Prvním prioritním projektem má být takzvaná trať Y z Varšavy přes Lodž do Poznaně a Vratislavi, která se nicméně v polských koncepcích objevuje už téměř 20 let.
Jasná návaznost na vlády PiS je patrná také v bezpečnostní politice, na níž panuje na polské politické scéně a ve společnosti kvůli válce na Ukrajině a silnému odporu proti Rusku poměrně vzácný konsensus. Ministerstvo obrany pod vedením předsedy koaličních lidovců Władysława Kosiniaka-Kamysze proto pokračuje ve zbrojení a posilování polské armády. Už nyní Polsko vydává na obranu v přepočtu na HDP nejvíce ze všech členských zemí NATO a v tomto trendu bude pokračovat i příští rok. Podle odhadů z poloviny roku by Poláci měli letos za obranu utratit 4,12 procenta HDP a v příštím roce by toto číslo mělo podle rozpočtových plánů stoupnout na 4,7 procenta. Tím Tuskova vláda navazuje na projekty z předchozího období, kdy se mluvilo o snaze vytvořit armádu, která by měla mít až 300 tisíc vojáků.
Proto také Tusk letos v květnu představil svůj vlastní velký plán na opevnění hranice s Běloruskem a Ruskem, jejž vláda nazvala Tarcza Wschód (Štít Východ). Jeho součástí má být posílení ochrany hranic a výstavba opevnění do hloubky až 50 km. Měly by být k tomu využity i přírodní překážky v podobě rozsáhlých mokřadů a podmáčených území, které se v severovýchodním Polsku nacházejí.
K projektu pohraničního opevnění patří i výstavba druhého hraničního plotu navazujícího na ten stávající postavený vládou PiS, který by měl sloužit i jako dodatečná ochrana proti nelegálním migrantům z Běloruska. A právě v postoji k migraci se Tusk nijak zásadně neliší od Kaczyńského. Vzhledem k tomu, že v polské společnosti je po tvrdém přístupu k těmto migrantům velká poptávka, si ani Tusk neodpustí radikální rétoriku, která vyvrcholila jeho voláním po omezení práva na azyl, což budí rozpaky z hlediska souladu s mezinárodním právem. I aktivisté a novináři, kteří situaci v polsko-běloruském pohraničí dlouhodobě monitorují, jednoznačně mluví o tom, že humanitární situace v oblasti se nijak nezměnila a přístup Tuskovy vlády vůči migrantům je stejně restriktivní jako u předchozích vlád PiS.
V zahraniční politice pak panuje na jedné straně poměrně velká kontinuita ve východní politice, a především pak podpoře Ukrajiny, vedle níž ale došlo k zásadnímu obratu ve vztahu k západním partnerům Polska. Zatímco za vlád PiS bylo Polsko kvůli problémům s právním státem a dodržováním demokratických principů v EU do značné míry v izolaci a vsázelo hlavně za první administrativy Donalda Trumpa na spolupráci s USA, nyní se opět dostává do středu pozornosti a úzce spolupracuje s velkými hráči v čele s Německem a Francií na úkor regionální spolupráce ve střední Evropě. V této souvislosti došlo i k reaktivaci takzvaného Výmarského trojúhelníku, v jehož rámci se pravidelně setkávají vrcholní představitelé těchto tří zemí. Na zahraniční politiku se navíc nyní klade výrazně větší důraz, což odráží i výběr ministra zahraničních věcí. Dřívější nevýrazné osobnosti nahradil ambiciózní politický matador Radosław Sikorski, který ve stejné funkci působil už v letech 2007–2014 a nyní pomýšlí i na kandidaturu na prezidenta.
Po prvním roce vlády tedy kabinet Donalda Tuska možná až překvapivě v mnoha věcech navazuje na předchozí vlády Práva a spravedlnosti a zůstává relativně pasivní. Zatím se proto nepouští do zásadní nápravy státu, po které jeho voliči loni na podzim volali. Zčásti je to dané tím, že se čeká na výsledek prezidentských voleb v příštím roce, které by měly vládě v případě vítězství jejího kandidáta rozvázat ruce, aby se mohla pokusit vypořádat například s naprostým chaosem v soudnictví. Až právě po prezidentských volbách se proto ukáže, nakolik bude Tuskova vláda ambiciózní a jestli se premiérovi podaří přes své koaliční partnery protlačit větší změny, nebo bude spíše klást důraz na z minulosti známou politiku „teplé vody z kohoutku“, tedy zajištění ekonomické prosperity bez ambicí o větší strukturální změny.
Pokud lze v posledním roce něco považovat za opravdu velký posun, tak je to především přístup k zahraniční politice. V první řadě se daří opětovně navazovat dobré vztahy s partnery v EU, ve které by chtělo Tuskovo Polsko, stejně jako tomu bylo před rokem 2015, hrát první housle. K tomu přispívá vyváženější rétorika a politika, jež nebudí takový odpor jako v případě PiS, ale především pak samotná osobnost Donalda Tuska, který je díky svému působení ve funkci předsedy Evropské rady na mezinárodní scéně velmi známý. Naopak zcela jasná kontinuita panuje v přístupu k obraně, posilování vlastní bezpečnosti a ve východní politice, což jsou témata, na kterých v Polsku panuje konsensus a není důvod je zásadně měnit.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025