26. listopadu, 2024 Jan Gregor
Havelkův třetí celovečerní film Zahradníkův rok se pak inspiruje frustrující kauzou, kterou rozvířil časopis Respekt přibližně před patnácti lety. Šlo v ní o příběh zahradníka Reného Mandyse, kterého šikanoval ruský mafián Alexej Zacharov za bezmocného přihlížení policie a úřadů. A Havelkovi se povedlo z tohoto lokálního novinového příběhu vykřesat univerzálně srozumitelný, westernově archetypální film o tichém vzdoru vůči zvůli.
V něčem úvodní minuty připomínají nedávný snímek Wima Wenderse Dokonalé dny o obyčejném životě japonského uklízeče veřejných záchodků. V expozici se nám představuje nemluvný hrdina v podání výborného Oldřicha Kaisera, který, zdá se, našel zenový klid v každodenních rituálech, jako jsou cesta do schránky pro noviny, omeleta se slaninou ke snídani s manželkou (kterou hraje Kaiserova životní partnerka – písničkářka Dáša Vokatá) nebo příprava objednávek pro zákazníky. Stereotyp narušuje samozřejmě práce na zahradě, jež je z podstaty věci i v závislosti na ročním období pestrá, jak to jen jde.
Jenže idylu brzy naruší nezvaní hosté. Slizký právník (Michal Isteník) přichází s nabídkou, která se neodmítá. Pokud zahradník prodá své pozemky novému majiteli přilehlého zchátralého zámečku, nebude rozhodně škodný. Jednoho dne přibude na příjezdové cestě k zahradnictví závora a karavan, v němž přebývá pracovník soukromé bezpečnostní agentury (Štěpán Kozub), který přes závoru odmítá pouštět zákazníky. Navíc se začínají množit kriminální incidenty – převrácený náklaďák na dvoře, vypnutý přístup k vodě nebo vypálený skleník. Introvertní zahradník navštěvuje pravidelně policii i obecní úřad, ale zdá se, že nikdo nemá recept na to, co by se s terorem zbohatlického souseda dalo dělat.
Výbornou stylotvornou Havelkovou volbou je to, že hlavní hrdina nepromluví ve filmu ani slovo. Uživatel Dadel na webu ČSFD označil Zahradníkův rok za poctu Kim Ki-dukovi a není to od věci. Tento korejský režisér točil filmy o mlčenlivých hrdinech, kteří se potýkají se systémovým bezprávím společnosti. V jeho dílech bylo obecně více brutality, ale Zahradníkův rok také není žádná oddechová selanka. Naprosto zavádějící je distributorovo rozhodnutí označovat film – snad s ohledem na předchozí Havelkovu tvorbu – jako komedii. V divácích totiž místo dobré nálady navodí spíš stupňující se pocit deprese.
Co snímek naopak spojuje s předchozími režisérovými filmy, je úsilí o vystižení absurdity lidské komunikace. Ve Vlastnících hrály hlavní roli vyprázdněné repetitivní blábolivé promluvy členů bytového družstva, tady podobně negativní úlohu hraje policejní a úřednické ptydepe. V kontrastu všemu tomu plácání zde stojí sám proti nepřátelskému světu hrdina, který se mluvením odmítá kompromitovat.
Kaiserův hlas slyšíme jen v komentářích mimo obraz, když cituje úryvky z Čapkova Zahradníkova roku, které filmu propůjčují další významovou rovinu. Celým vyprávěním se totiž i díky jim prolíná zvláštně melancholická nálada. Nemluvný ústřední herecký pár by svým minimalistickým herectvím dobře zapadl i do filmů Akiho Kaurismäkiho, jehož hrdinové jako by se nehodili do dnešní sobecké doby. A zahradníkův vztah k prvorepublikové literární klasice má naznačovat, že i on je posmutnělým reprezentantem hodnot, které jsou na ústupu.
Jiří Havelka udělal ve své tvorbě nečekaný a žánrově velmi dobře zvládnutý úkrok stranou. Je to film s velkým srdcem, který nechá chladným jen cynika. Vypráví nejen poeticky laděnou story o střetu jedince a zkorumpovaného systému, ale ve druhém plánu taky o střetu lidské bezohlednosti s naplněným životem v sepětí s přírodou a v souladu se sebou samým. V hlavní soutěži karlovarského festivalu, kde byl promítán jen mimo soutěž, by zatím nejlepší Havelkův film udělal větší parádu než kýčovitá Světýlka Beaty Parkanové.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025