28. listopadu, 2024 Vít Dostál
Polský premiér Donald Tusk a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen. Foto: Wikimedia Commons/ Lukasz Kobus /EC - Audiovisual Service
S vítězstvím „protipisovské“ koalice v loňských říjnových volbách a návratem Donalda Tuska k moci se obecně očekávalo, že polská evropská politika projde renesancí a navrátí se do mainstreamu. Předpokládalo se, že Varšava obnoví spolupráci s Berlínem nebo Paříží a bude táhnout evropskou integraci kupředu. Rok od nástupu Tuskovy koaliční vlády a pár týdnů před začátkem polského předsednictví v Radě Evropské unie je namístě se ptát, jak se tato očekávání naplnila.
Nejdříve se ale ještě vraťme k předchozí éře, kdy vládlo PiS, tedy strana vedená Jarosławem Kaczyńským. Léta 2015 až 2023 byla charakteristická změnou přístupu k evropské integraci oproti tomu, jak vypadal předchozích 25 let. Právo a spravedlnost si ještě v době opozičního působení vyprecizovalo ideologický profil v této oblasti. V centru jeho pozornosti byla suverenita státu, která měla širší chápání. Nejednalo se jen o ochranu proti vnějšímu zasahování, ale také o projekci dostatečné síly, jež by ochránila vlastní zájmy, respektive zájmy polského národa.
Tento přístup byl stavěn do kontrastu s vývojem západní Evropy. Země na západ od Odry byly se svým ústupem od „tradičních“ hodnot vnímány jako zkažené či ztracené. V přesvědčení Práva a spravedlnosti se právě evropský integrační projekt stal nástrojem k prosazování liberálních, levicových či antikonzervativních postojů, čímž se ve své aktuální formě stal také čímsi, co ohrožuje polskou suverenitu. Tím, že si Evropa vybrala chybné politické směřování, se navíc sama v očích PiS vydala na cestu ke slábnutí či záhubě.
V těchto bodech se přístup PiS příliš nelišil od jeho dřívějších postojů či názorů objevujících se v polském politickém myšlení od 90. let, byť se stal jednoznačnější a ve svém politickém táboru také pevnější. Nově k němu přibylo přesvědčení, že ani evropský ekonomický model není nadále pro Polsko příliš přínosný. Spíše konzervuje jeho pozici jako subdodavatele pro vyspělejší západoevropské země a neumožňuje mu překročit past středně příjmové ekonomiky.
Politickou odpovědí Práva a spravedlnosti na tento stav byla snaha změnit kurz evropské integrace. Nejdříve se o to pokusilo společně se Spojeným královstvím, když doufalo, že sázka tehdejšího premiéra Davida Camerona na referendum ohledně nových podmínek britského členství v EU uspěje a vývoj integrace půjde cestou Evropy à la carte, kdy si každý členský stát v podstatě vybere, v jakých oblastech se chce projektu účastnit.
Brexit však znamenal, že Polsko v této věci ztratilo jediného relevantního spojence. Následně se v evropských otázkách utápělo ve sporu kvůli stavu právního státu, který osciloval mezi technokratickým procesem a politickým soupeřením ohledně podoby integrace. Nutno dodat, že unijní instituce vlastně žádný dialog nepřipustily a například ve výkladu evropského práva byly vůči polským představám nekompromisní. Obrovská politická energie vlád Práva a spravedlnosti vložená do těchto sporů tak nevedla z hlediska Varšavy k žádoucímu rozuzlení.
Před rokem se polským premiérem opět stal Donald Tusk, jenž sliboval zásadní obrat v evropské politice. Jeho hlavním cílem bylo odblokování prostředků z unijního Fondu obnovy, které Polsko nedostalo kvůli neplnění podmínek právního státu podle interpretace evropských institucí. To se zpočátku zdálo jako nesplnitelný úkol. Evropská komise po Polsku žádala změnu některých zákonů nebo vyřešení problémů v soudnictví, čehož vláda bez souhlasu prezidenta Andrzeje Dudy, zvoleného za PiS a disponujícího těžko přehlasovatelným vetem, nemohla dosáhnout.
Nakonec si však Tusk své požadavky vůči Komisi prosadil. Evropská exekutiva došla k rozhodnutí spíše na základě dobré vůle a víry v očekávané změny, než aby vycházela z detailního hodnocení dosažených výsledků. Klíčový bod evropské politiky relevantní pro domácí publikum si tak Tusk mohl odškrtnout – peníze z Bruselu přivezl, a procedura dle článku 7 Smlouvy o EU o narušení právního státu byla ukončena.
Cynicky by se dalo říci, že právě zde může článek o polské evropské politice za poslední rok skončit. Tusk totiž nikdy nepřednesl žádný zásadní projev o své vizi budoucnosti EU. Z některých jeho výroků sice víme, co si v evropské integraci nepřeje, ale těžko v nich můžeme identifikovat jeho konkrétní představu o tom, jak by měla v ideálním případě vypadat.
Na první pohled se zdá, že Tusk své zkušenosti z předsedání Evropské radě v letech 2014 až 2019 zúročil v ještě větší opatrnosti. Jako politik, který se řídí spíše každodenními politickými operacemi a v tomto ohledu připomíná styl dlouholeté německé kancléřky Angely Merkel, se nezdráhá přijít s iniciativami, jako například s těmi týkajícími se omezení migrace. Tyto kroky však často spíše reagují na domácí politickou poptávku, než že by šlo o zásadní evropské projekty.
Samozřejmě, vztahy s klíčovými evropskými hráči jsou teď vřelejší. Tusk se na rozdíl od svých předchůdců z PiS pohybuje v bruselském mainstreamu a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen pochází ze stejné politické rodiny jako on, tedy z Evropské lidové strany (EPP). Ačkoliv je tak Polsko v Bruselu lépe přijímané, nemůžeme očekávat, že se země ujme leadershipu v Evropské unii. Důvodů je hned několik.
Prvním je, že Polsko v současnosti nemá silného partnera pro takovou roli. Po parlamentních volbách je Francie pod vedením prezidenta Emmanuela Macrona oslabená, a ani Německo, které se od vládních krizí dostalo k perspektivě předčasných voleb, nemůže Polsku poskytnout stabilního a silného evropského partnera. Tusk tedy nemá s kým utvářet svůj evropský leadership.
Druhým důvodem je, že Polsko se v mnoha ohledech spokojí s aktuálním integračním statem quo. Lidé kolem Tuska dobře znají Macronovy projevy nebo pražský projev německého kancléře Olafa Scholze, stejně jako návrh na reformu EU, který minulý rok předložil skrze think-tankové prostředí francouzsko-německý tandem. Polsko však žádnou z těchto myšlenek nepovažuje za přínosnou. Spíše než o hlubší integraci nebo složité reformy má zájem o stabilitu a udržení současného modelu.
Tusk se tak místo širších evropských iniciativ soustředí na konkrétní, pro polskou veřejnost citlivá témata, jako jsou migrace nebo rychlost dekarbonizace. V těchto otázkách může Polsko získat jisté výhody i v rámci současného integračního modelu, přičemž evropské diskuse o těchto věcech jsou v tuto chvíli spíše ve fázi, kdy nelze očekávat zásadní změny. Tuskovi se tak naskýtá prostor k dosažení politických vítězství, aniž by se musel příliš angažovat v složitých otázkách evropské reformy.
Tento inkrementální přístup však není bez rizika. Myšlenky nové Evropské komise by mu měly dělat vrásky. Tusk sice prosadil do pozice komisaře pro rozpočet svého blízkého spolupracovníka Piotra Serafina s cílem zajistit pro Polsko dostatek evropských prostředků na další ekonomický rozvoj. Nicméně vedení Evropské komise se netají tím, že chce unijní rozpočtovou architekturu zásadně přestavět. Nový dlouhodobý rozpočet EU je pod kontrolou Ursuly von der Leyen, nikoliv Serafina, který jí má být k ruce. Pro Polsko to znamená, že se na evropské úrovni schyluje k důležité bitvě, do níž vstupuje z horší pozice.
Celkově lze hodnotit Tuskovu politiku jako úspěšnou v tom smyslu, že dokázal využít příznivého politického prostředí, které pro něj bylo nachystáno, a zajistil Polsku zablokované finanční prostředky. Avšak leadership v klíčových evropských otázkách se, zdá se, nekoná. V těchto oblastech je Polsko indolentní, přestože v řadě z těch, které jsou důležité pro jeho dlouhodobý ekonomický rozvoj, se situace komplikuje.
Další důležitým momentem bude polské předsednictví v Radě EU, které začne 1. ledna. Stane se tak na začátku mandátu nové Evropské komise. Ačkoliv tedy Varšava nepovede finální jednání o klíčových legislativních návrzích, jak tomu bylo například během českého předsednictví, může ovlivnit, jak se o těchto návrzích bude diskutovat mezi členskými státy.
Polské předsednictví ale bude mít i důležitý domácí rozměr. Na jaře se v zemi uskuteční prezidentské volby, ve kterých bude současná vláda potřebovat vítězství svého spojence. Vše, co se týká evropského předsednictví, bude podřízeno tomuto cíli. Předsednictví se proto zaměří na témata, která mají pro Poláky vysokou prioritu, jako je bezpečnost rámovaná různými způsoby. Což je ostatně i téma, které Tuskově Občanské koalici pomohlo k vítězství v červnových evropských volbách, a to neplnění předvolebních slibů navzdory.
Zhodnotíme-li tedy první rok polské vládní koalice v evropské politice, krize z éry předchozích vlád PiS byly zažehnány. Kurz polské evropské politiky se ale s výjimkou přístupu k právnímu státu nezměnil a v mnoha ohledech je stále kolizní vůči unijnímu mainstreamu. Polsko se tak nemůže stát společně s Francií a Německem lídrem Evropy. Spíše ho čeká řada bitev, které navíc bude v příštích měsících ovlivňovat domácí politický boj, jenž do prosazování evropských zájmů bude také vstupovat.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025