06. prosince, 2024 Tomáš Fošum
Ruský prezident Vladimir Putin, italský premiér Silvio Berlusconi a americký prezident George W. Bush na summitu NATO-Rusko v roce 2002. Foto: Wikimedia Commons/kremlin.ru
Ve své knize Ztracená země vyprávíte příběh Ruska od rozpadu Sovětského svazu do současnosti. V tomto příběhu hrají důležitou roli i USA a potažmo celý Západ, který podle vás ve vztahu k Rusku opakovaně selhával, neboť mu nerozuměl. Začalo to už v raných devadesátých letech, kdy se američtí poradci snažili ordinovat Rusům tržní ekonomiku a liberální demokracii. Proč to nevyšlo?
Jeden z motivů, který se knihou prolíná, je neustále se opakující chyba nahlížení Ruska prizmatem západních hodnot, přání a nadějí. V devadesátých letech to bylo umocněno vítězstvím ve studené válce, kdy se na vlně takzvaného konce dějin Západ vedený Amerikou opájel vlastním úspěchem a přesvědčením o univerzálnosti liberální demokracie a kapitalismu. Ty se zdály v narativu tehdejšího Washingtonu vhodnými pro každou zemi nehledě na její historii, geografii, kulturu a podobně. Rusko bylo jako bývalý nepřítel a světová supervelmoc pochopitelně vysněným cílem. Přetvořit sedm desetiletí v komunismu utopenou zemi na liberální demokracii po americkém vzoru bylo tak lákavé, že celá řada politiků a odborníků zejména z USA tomuto lákadlu nedokázala odolat.
A nepodlehl Západ na začátku devadesátých let iluzím, že by se Rusko mohlo stát jeho součástí, pod vlivem perestrojky Michaila Gorbačova? Protože na konci osmdesátých let byla v Sovětském svazu třeba o dost větší svoboda slova než v tehdejším Československu.
Do jisté míry perestrojka otevřela běžným Rusům možnost číst dosud zakázanou literaturu a postupně i cestovat do dříve zapovězených zemí. Mohli tak zahlédnout Západ a uvidět propastný rozdíl ve srovnání s životem v Rusku. S nadějemi na přiblížení se Západu Rusko po rozpadu Sovětského svazu vykročilo do nové éry. O kolik vyšší tato očekávání byla, o to horší byl pád. Ten nastal už v polovině devadesátých let a skončil vlastně až s příchodem nultých let a začátkem Putinova režimu.
Sedmdesát let lidé v Sovětském svazu poslouchali, že kapitalista je nepřítel, a pak najednou se na začátku devadesátých let pokusili tohoto nepřítele přijmout a udělat si z něj přítele, poradce, vzor a ideál. Tento neúspěšný pokus zapříčinil opravdu hluboký pád a ještě větší zapouzdření se v opozici vůči Západu. Dnešní Rusko se definuje jako ne-Západ a proti Západu v čele s USA. Proto se Amerika prolíná mou knihou více než kterákoliv jiná západní země.
Od prvního ruského prezidenta Borise Jelcina Západ očekával, že v Rusku zavede demokracii. Měl to ale Jelcin vůbec v plánu?
Jelcin se na začátku devadesátých let na Západě skutečně vezl na vlně popularity. A opravdu toužil vybudovat demokracii a kapitalismus po západním vzoru. Jenomže mu to překazily dvě věci. Za prvé, byl extrémně politicky slabý. Ještě v roce 1996 reálně hrozilo, že se v zemi dostanou zpátky k moci komunisté. Za druhé, ač měl dobré vztahy se svým tehdejším americkým protějškem Billem Clintonem a se Západem jako takovým, nebyl absolutně otevřený expanzi NATO. Z odtajněných rozhovorů mezi ním a Clintonem vyplývá, že kdykoliv se jednalo o rozšíření NATO, tak se hádali. Jelcin velmi tvrdě a nediplomaticky kritizoval Clintona a vnímal to jako zradu. Ta byla v jeho vnímání o to hlubší, že vztah s Clintonem byl nejenom politický a pracovní, ale do určité míry i přátelský. Tyto dvě roviny, Jelcinova politická slabost doma a jeho neschopnost dosáhnout statusu, který by alespoň připomínal velmocenské postavení, definitivně podkopaly pokus vybudovat v devadesátých letech v Rusku demokracii.
Na přelomu tisíciletí se ruským prezidentem stal Vladimir Putin. V prosinci 1999 ještě coby premiér publikoval esej Rusko na sklonku milénia, v němž nastínil plán, jak udělat z Ruska opět velmoc. V čem plán spočíval?
Mileniální esej je fascinující čtení, protože Putin v situaci, kdy země byla na kolenou, představil alternativní vizi silného Ruska, které se postaví na vlastní nohy. Vzestup měl spočívat na pilířích silného státu doma a asertivního v zahraničí. Státu, jenž bude centralizovaný se silným ústředím v Moskvě kontrolujícím jednotlivé regiony.
Tento systém, který se začal nazývat vertikálou moci, Putin v průběhu dekády opravdu vybudoval. Můžeme si ho představit jako jakousi páteř, jež postupuje od hlavy níže a na níž se nabaluje veškerá státní administrativa a byrokracie. Na tuto vizi silného státu, který je doma schopen zajistit pořádek na úrovni bezpečnosti a zároveň navrátit Rusku jakousi hrdost v mezinárodní politice, Rusové slyšeli. Protože, když esej vyšla, Ruskem zmítala válka v Čečensku, zemi sužovaly teroristické útoky a v jejím okolí se rozšiřovalo NATO. A podle Putina hrozilo, že se Rusko stane druhořadou nebo třetiřadou velmocí. Na to ani čím dál menší skupina ruských demokratů nebyla ochotna přistoupit. Možná chtěli doma trochu jiné Rusko, ale v zahraničí mělo být stále velmocí.
Psalo se v mileniálním eseji už o pravoslaví, které Putin později vkomponoval do politické moci?
To je zajímavé, protože jednou z klíčových charakteristik současného Ruska je skutečně prolnutí imperiálních hodnot samoděržaví a pravoslaví, státu a pravoslavné církve. Tvoří v podstatě jeden celek, který má společný cíl, a sice silné a asertivní Rusko bojující s „dekadentním Západem“. Na začátku nultých let to ale tak nebylo. Rusko mělo tolik problémů, že pravoslaví nebylo de facto tématem v politickém životě. Teprve v polovině druhé dekády 21. století se ruský stát začal postupně propojovat s církví až do dnešní podoby, kdy církev označuje válku proti Ukrajině za „svatou“.
Dnes už není příliš představitelné, že by se Putin moci dobrovolně vzdal. Proč v roce 2008 přistoupil na to, že po dvou volebních obdobích nebude kandidovat a nechá místo sebe zvolit ruským prezidentem Dmitrije Medveděva a sám se stane premiérem?
Tomu předcházelo období, kdy dlouhé měsíce odborníci na Rusko spekulovali, jestli Putin skutečně odejde. Nebo zda změní ústavu, aby mohl znovu kandidovat, k čemuž tehdy měl potřebnou politickou podporu. Rozhodl se ustoupit nejspíše ze dvou důvodů. Za prvé nechtěl ještě relativně na začátku své politické kariéry podkopat důvěru ve svou vlastní osobu, v ruskou ústavu a systém, který osm let budoval. A druhý důvod je, že si to mohl dovolit, protože už systém natolik kontroloval, že věděl, že se ho nově nastoupivší garnitura nezbaví a že bude schopen ponechat si moc v pozadí a vrátit se do čela země, bude-li chtít. To se potvrdilo. Čtyři roky v pozadí v roli premiéra využil k upevnění vertikály moci. Setkával se s oligarchy, vlivnými regionálními politiky a dál mimo záři reflektorů posiloval systém, ze kterého po návratu do prezidentského křesla o to více těžil.
Putin si Medveděva vybral pro jeho bezmeznou loajalitu. Přesto Medveděv učinil nesmělý pokus si prezidentské křeslo uchovat. O co přesně šlo?
Medveděvova loajalita se prokazovala až do posledního roku před volbami, v nichž mohl znovu kandidovat. Tehdy se zdálo, že na ruské politické scéně se rýsuje poslední možnost postavit skutečně liberálního a prozápadního kandidáta. Medveděv nakrátko nabyl dojmu, že by se tímto kandidátem mohl stát. Povzbuzovala jej Obamova administrativa, která chtěla udělat z Medveděva ruského Obamu, tedy moderního západního politika s tabletem v ruce, i menšinoví ruští liberálové. Medveděv tak podlehl představě, že poptávka po liberálovi je tak velká, že se za něj většinová ruská společnost a s ní i vertikála moci postaví a Putin půjde pryč.
To se ale samozřejmě ukázalo být naprosto mylným předpokladem a Medveděv Putinovi musel velmi rychle přenechat kandidaturu v prezidentských volbách 2012. Putin se mu nemstil, a oba se znovu spojili do tandemu. Z Medveděva se záhy stal jeden z největších jestřábů a nejextrémnějších hlasů v ruské politice, který opakovaně hovoří o satanském Západu a nebojí se mluvit o použití jaderných zbraní proti ďábelskému Washingtonu, Bruselu a podobně.
Medveděv v roce 2011 bez Putinova vědomí de facto posvětil západní intervenci v Libyi proti režimu Muammara Kaddáfího. Putina to rozzuřilo. Jak to, že Medveděva ani nenapadlo s ním takto důležitou věc konzultovat?
Jedna věc, ze které má Putin dodneška strach, je svržení davem, který bude v jeho vnímání řízený západními diplomaciemi, tajnými službami a nevládními organizacemi. Proto tak tvrdě vystupoval proti barevným revolucím či arabskému jaru. A případ Libye znamenal v jeho očích úplný vrchol, protože k diktátorovi Kaddáfímu měl lidsky blízko a protože ten skončil opravdu hrozně. Zkrvavený, vláčený ulicemi před televizními kamerami.
Putin v době, kdy se hlasovalo v Radě bezpečnosti OSN o intervenci v Libyi, byl jednak přesvědčený o Medveděvově loajalitě, jednak byl relativně stažený z každodenní politiky. Říká se, že se s Medveděvem tehdy vídal jenom zhruba jednou za měsíc. Medveděv toho využil a zřejmě pod velkým tlakem Američanů souhlasil s absencí při hlasování v Radě bezpečnosti. Tím umožnil západní intervenci, která vedla ke Kaddáfího smrti. Putin pak vystoupil extrémně tvrdě. Intervenci označil za neakceptovatelnou křižáckou výpravu. Několik hodin poté promluvil Medveděv. Oblečen symbolicky do vojenské bundy zkritizoval Putina. Jeho vyjádření označil za nepřijatelné a vzkázal mu, že do rozhodnutí o Libyi jako premiér nemá co mluvit. Tento veřejný konflikt byl bodem zlomu, kdy si Putin řekl, že si musí kontrolu nad Ruskem vzít zpátky do svých rukou. A měl natolik silnou pozici v rámci vertikály moci i u veřejnosti, že si ji zpátky vzít mohl.
Vnímal Putin od začátku Západ jednoznačně jako nepřítele? Po 11. září 2001 se zdálo, že patří mezi hlavní spojence USA v boji proti terorismu.
Obě země samozřejmě boj s terorismem spojoval. Vyměňovaly si zpravodajské informace, spolupracovaly, protože ani jedna ze stran neměla tehdy zájem na tom, aby islámský terorismus sílil. Na politické úrovni byla rétorická otevřenost Ruska vůči Americe velmi instrumentální. Putin totiž potřeboval získat čas a prostor, aby mohl vybudovat v mileniální eseji předestřený stát. Hrálo mu tedy do karet, že Amerika byla ponořena do vlastních problémů, do válek v Afghánistánu a Iráku a podobně. Díky tomu měl v prvních sedmi letech své vlády Putin prakticky volné pole působnosti a mohl nenápadně postupně přijímat zákony, které posilovaly jeho moc a centralizaci státu.
Takže Putin o skutečné porozumění s USA nestál?
Putin by byl spolupráci v určitých ohledech otevřený, ale jenom za předpokladu, že se bude Amerika k Rusku chovat jako rovný k rovnému. A to se podle něj nedělo. V jeho vnímání Amerika opakovaně přehlížela zájmy Ruska a šlapala po nich. Ať už šlo o rozšiřování NATO či ekonomickou politiku.
Proto v roce 2007, kdy se chýlilo jeho druhé prezidentské období ke konci a zároveň už Rusko bylo doma relativně silné, vystoupil s proslulým projevem na mnichovské bezpečnostní konferenci. Sálu plnému západních lídrů v podstatě řekl: „A dost. Západ nás opakovaně zrazuje, podráží. Počkejte, až budeme dost silní, tak vám ukážeme.“ Ale ani tehdy se Západ neprobral a nadále se snažil Rusko nazírat prizmatem vlastních hodnot, představ a nadějí. Věřil, že nakonec Rusko vtáhne do vlastního západního světa. Proto ona investice do Medveděva. Proto obchodování s Ruskem před anexí Krymu i po ní. Západ se z poblouznění plně probral až v únoru 2022, kdy už bylo pozdě. Do té doby jsme si jako Západ neustále snažili namlouvat, že Rusko válku na Ukrajině nemůže eskalovat, protože se mu to ekonomicky nevyplatí. Žili jsme v mylné a ničím nepodložené představě, že válka do jednadvacátého století nepatří.
V knize popisujete, že se Amerika po 11. září 2001 ocitla v panice, a náhle se v mezinárodních vztazích začala chovat svým způsobem jako Rusko. Měla například tajné věznice, kde mučila lidi podezřelé z terorismu. V roce 2003 se rozhodla vojenskou cestou svrhnout v Iráku diktátora Saddáma Husajna a nastolit v zemi demokracii, což se nepovedlo. USA tím navíc daly Rusům záminku říkat, že oni přece také v Čečensku válčí s terorismem, a mohou si proto dělat, co chtějí. Poučily se z toho USA?
Samozřejmě uvnitř americké společnosti proběhla velmi robustní kritická reflexe nultých let a vlády prezidenta George W. Bushe, ale až na výjimky nikdy nebyla spojena s politikou USA vůči Rusku nebo s politikou Ruska jako takového. To znamená, že ta reflexe byla introspektivní, dívající se do Ameriky, ale nebyly hledány paralely s tehdejší ruskou politikou. A to je další motiv mé knihy, tedy že pohled na svět z Moskvy vypadá zásadně jinak než pohled z Washingtonu. Ať už Spojené státy verbálně ospravedlňovaly nebo vysvětlovaly svoje kroky jakkoliv, Rusko v nich vidělo jenom nezřízenou, nikým neregulovanou velmocenskou politiku. Ta se z pohledu Kremlu nezastaví před ničím a nejvíce touží po tom, aby politika změny režimu skončila až v Moskvě a vedla k opětovnému pokusu o demokratizaci země. Toho se Putin skutečně bojí a za žádnou cenu to nechce připustit. Dneska už má zřejmě dostatečné nástroje, aby „revoluci zvenčí“ zabránil.
Za administrativy prezidenta George W. Bushe byly dalším jablkem sváru mezi USA a Ruskem takzvané barevné revoluce v letech 2003 a 2004 v Gruzii a na Ukrajině, po nichž se dostaly k moci prozápadní vlády. Tehdy ještě Rusko vojensky nezasáhlo. Proč se Putin tenkrát na rozdíl od let 2008 a 2014, kdy už vojenskou sílu v Gruzii a na Ukrajině použil, ještě držel zpátky?
V letech 2003 a 2004 Rusko samozřejmě chtělo zamezit tomu, aby se Ukrajina a Gruzie přesouvaly na Západ, ale bylo doma natolik slabé a v zahraničí natolik impotentní, že tomu zabránit nedokázalo. A to byla pro Putina další potupa a ukázka toho, že pokud nevznikne silné Rusko, které bude schopno prosazovat vlastní zájmy v takzvaném blízkém zahraničí, budou si tam USA dělat, co chtějí. Dospěl proto k názoru, že Rusko musí být natolik silné, aby svůj vliv v blízkém zahraničí dokázalo prosazovat proti USA. V roce 2014 svou sílu ukázalo světu. Anektovalo Krym a USA i Západ jen bezmocně přihlížely.
USA se na začátku prezidenství Baracka Obamy v roce 2009 pokusily o reset vztahů s Ruskem. Proč tento pokus selhal? Opravdu Američané věřili, že Medveděv je liberální tváří Ruska?
Američané tomu chtěli věřit, přičemž zapomněli na to, že za Medveděvem stál Putin a celá vertikála moci, která k liberalismu měla hodně daleko. Sázka na osobní vztah mezi Obamou a Medveděvem se vymstila, protože Medveděv až na zmíněnou intervenci v Libyi nedělal nic, co by zásadně šlo proti ruským zájmům. Ve skutečnosti reset nikdy nebyl zahájen. Ruská zahraničněpolitická elita ho nikdy nepřijala za svůj. Říkala: „Reset není naše slovo, nerozumíme mu. Resetovat vztahy USA a Ruska se mají ke kterému datu? K jaké situaci? Spojenci jsme byli naposledy možná na vrcholu druhé světové války, ale to byl extrémní, specifický kontext, a jakmile skončil, tak jsme se stali nepřáteli na život a na smrt.“ Takže reset byla z pohledu Ruska jednostranná americká iniciativa, která stála na naivní naději v demokratické Rusko. Nikdy nebyla podložená skutečným zvratem v rusko-amerických vztazích.
Pokus o reset nastal pár měsíců po válce v Gruzii, na jejíž obranu před ruskou agresí Západ neudělal v podstatě nic. K válce sice došlo ještě na konci prezidenství George W. Bushe, ale je zvláštní, že to nová americká garnitura takto přešla.
Jako by si Obama tehdy řekl: „Byli tady Bush s Putinem, pojďme za nimi udělat čáru, my jsme noví mladí politici, budeme politiku dělat jinak. Pojďme naše vztahy resetovat a všechno bude dobré.“ To byla ohromná chyba, charakteristická pro naivní zahraničněpolitický liberalismus té doby. Vyplynula z nedocenění hloubky příčin konfliktu Západu s Ruskem, které vycházejí z geografie, historie, kultury, mentality.
Proto se má kniha jmenuje Ztracená země. Není pro Západ ztracená, protože vládne Putin. Je ztracená, protože je to Rusko. Jedno z největších rizik, kterému čelíme, je fakt, že většina nezápadních politiků, ať už ruských nebo jiných, moc dobře ví, jaká slova používat na západních fórech, aby se o nich hezky psalo v New York Times a v Guardianu. Tato Západu líbící se slova však necharakterizují obsah jejich politiky. Opravdu se bojím toho, že po Putinovi může přijít politik z domnělé opozice a začne se ohánět liberální rétorikou. Západ si bude myslet, že Rusko začíná od znova a všechno bude dobré a zářné. Avšak příčiny konfliktu Ruska se Západem mají daleko hlubší geopolitické, historické a kulturní kořeny. Ty nezmizí s jedním člověkem.
V knize ostatně říkáte, že bychom neměli mluvit o Putinově režimu, ale o ruském režimu. Co přesně tím máte na mysli?
Když se Putin chopil moci, ruská společnost nehledala konkrétně Putina, ale osobu jako Putin. Tedy silného vládce, který stabilizuje situaci doma a skutečně Rusko vrátí na výsluní v mezinárodní politice. Když se podíváme na podporu ruského režimu, který Putin vybudoval v posledních dvaceti letech, tak je ohromná. Stávající konflikt se Západem není o Putinovi. Může se po jeho odchodu umenšit, pozastavit, ale ve své podstatě neskončí s Putinem. Rusko je podle mě ztracenou zemí na daleko hlubší úrovni. Nalézt Rusko by Západu mohl pomoci případný konflikt s Čínou, v němž by Západ potřeboval spojence.
Dnešní vojenskou agresi vůči Ukrajině vnímá Rusko jako součást války se Západem. Ten dodává Ukrajině zbraně, ale zároveň tvrdí, že ve válce s Ruskem není. Může si Západ dovolit Ukrajinu coby svého spojence nechat padnout?
Rusko skutečně bojuje s „kolektivním Západem“, jak ho ono samo nazývá. Hlavním dějištěm tohoto konfliktu je pochopitelně Ukrajina. Rusko ve svém vnímání bojuje za vlastní nezávislost, státnost a za to, aby mělo vliv v zemích na svých hranicích. Západ se v tom Rusku podle Kremlu snaží zabránit tím, že jednu zemi po druhé na území bývalého Sovětského svazu usiluje vtáhnout do své zóny vlivu. Ať už je to Evropská unie, NATO nebo jiné formy partnerství a spolupráce.
Rusko má v tomto boji o vliv ve srovnání se Západem velmi slabou kartu. Má daleko menší populaci i průmyslovou a technologickou základnu. Přesto do jisté míry dosahuje svých cílů. Krym zatím zůstává pod jeho kontrolou, spolu s 20 procenty ukrajinského území. Proč? Protože si Západ dlouhodobě odmítal připustit, že Rusko provádí reálpolitiku, že se pohybuje ve světě, kde nerozhodují ekonomické zájmy a hodnoty, ale síla a moc. A jelikož Rusko má jaderné zbraně, neváhalo nejprve konat a pak postavit Západ před hotovou věc. „Krym je náš,“ hlásal Kreml. „Jestli se vám to na Západě nelíbí, pojďte a vezměte si jej zpět.“
Tím se dostávám k odpovědi na to, co bude s Ukrajinou dál. V podstatě jsou tři cesty ven. První, že Ukrajina vojensky porazí Rusko a dobude ztracená území zpět. Druhá cesta je, že se Západ zapojí vojensky do konfrontace s Ruskem a jako celek vytlačí Rusko z ukrajinského území. Třetí možnost je, že Západ se místo Ukrajiny bude dívat o krok dále a podnikne vůči Rusku kroky z pozice síly, kterou jednoznačně má, aby se Rusko nemohlo pohnout ani na píď jiného území. Ať už jde o Pobaltí nebo třeba Balkán. Západ příliš dlouho odmítal reálpolitiku v reakci na sílící ruskou hrozbu. Svou sílu nevyužil a nyní stojí ve velmi problematické situaci vůči značně slabšímu Rusku, které ovšem ve své slabosti nečekalo a jednalo.
Měl Západ přehlížet západní aspirace Ukrajiny, a Rusko tak neprovokovat? Každý suverénní stát si přece může o své budoucnosti rozhodovat sám. Nedalo se válce zabránit diplomatickou cestou?
Ale to je přesně podstata problému. Rusko je ochotno své zájmy na rozdíl od Západu hájit silou. Pokud by Západ, který je jednoznačně silnější, skutečně, a nejenom rétoricky chtěl vtáhnout Ukrajinu do své zóny vlivu, měl k tomu nespočetně šancí. Mohl to udělat a postavit Rusko před hotovou věc. Mohl říct: „Tady jsme, a pokud se vám to nelíbí, napadněte nás. Uvidíte, jak to dopadne.“ Přesně to udělalo Rusko v březnu 2014 a v únoru 2022. Konalo jako první. Své zájmy bylo ochotno prosadit vojensky a podpořit hrozbou vojenské eskalace. Západ k podobné garanci svých slov o západním směřování Ukrajiny ochoten nebyl. Ukrajinu sice z hodnotového nebo ideového hlediska v podstatě získal, ale jak to nyní vypadá, její část prozatím de facto ztratil.
Filip J. Scherf se dlouhodobě zabývá mezinárodními vztahy. Působí na University of St Andrews ve Velké Británii a přednáší na Univerzitě Karlově v Praze. V Rusku pracoval několik let jako korespondent britských médií, předtím byl výzkumníkem v Parlamentním shromáždění NATO v Bruselu, v RAND Corporation v Cambridgi a v Harriman Institute na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Je absolventem Kolumbijské univerzity a University of St Andrews. Vydal řadu odborných článků v mezinárodních publikacích. Ztracená země je jeho první kniha.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025