07. března, 2025 Kateřina Fuksová
Individuální doprava vytlačila tu veřejnou, a tak soukromá auta každý den v nekonečných kolonách popojíždějí městem. Foto: Kateřina Fuksová
Když carské Rusko v roce 1812 anektovalo východní část historické Moldávie a ustanovilo zde Besarabskou oblast, byl Kišiněv jenom lokálním obchodním centrem s populací čítající přibližně sedm tisíc obyvatel. Z rozhodnutí ruské správy se stal novým hlavním městem, což spustilo jeho rozsáhlou transformaci. V roce 1843 vypracovaly ruské úřady ambiciózní územní plán, jenž si kladl za cíl vytvořit novou čtvrť sloužící jako administrativní, náboženské a reprezentativní centrum. Tento nový development v klasickém ruském imperiálním slohu ostře kontrastoval se starou zástavbou tvořenou přízemními dřevěnými domky, spletitými uličkami a stísněnými dvorky, která byla obydlená mnohonárodnostním obyvatelstvem.
Součástí ruské expanze a specifického koloniálního dobrodružství byla snaha o „civilizování“ nově nabytých území a měst. Po vzoru evropských koloniálních impérií, ke kterým se vždy vztahovalo ze subalterních pozic, naplňovalo Rusko po svém vizi toho, co to znamená být nositelem civilizace. V Kišiněvě, jako i v jiných městech, budovalo nové čtvrtě, které se stylem i geograficky lišily od předchozích stavebně historických vrstev, čímž se symbolicky i zcela materiálně distancovalo od všeho „předruského“.
Po rozpadu carského Ruska a začlenění Besarábie do Rumunského království v roce 1918 prošel Kišiněv další transformací. Nová rumunská správa usilovala o oslabení ruských vlivů a co nejefektivnější vymazání připomínek více než stoleté ruské vlády. Přechod od „Matky Rusi“ k „Matce Rumunsku“ sice přinesl ideologické změny jako přejmenování ulic či výměnu soch a památníků, ale fyzická struktura města zůstala do značné míry nezměněna. Důvodem byl nejenom krátký čas, ve kterém Besarábie pobyla v Rumunském království, ale i těžkopádnost rumunské správy, endemická korupce a celková zaostalost převážně agrární země, jejíž nejchudší a nejzanedbávanější částí se Besarábie stala.
Nejničivější období pro Kišiněv nastalo během druhé světové války. Po uzavření paktu Molotov–Ribbentrop rumunská armáda ustoupila v roce 1940 z Besarábie, kterou následně obsadila sovětská vojska. V roce 1941 však Rumunsko s podporou nacistického Německa oblast znovu získalo, což vedlo k intenzivním bojům mezi sovětskými a rumunsko-německými silami. Kišiněv utrpěl rozsáhlé škody kvůli bombardování, přičemž další devastace nastala v roce 1944, když rumunská vojska ustupovala před sovětskou armádou. Druhá vlna bombardování byla obzvláště ničivá, přičemž přibližně sedmdesát procent města bylo srovnáno se zemí.
Válka zdecimovala nejenom zástavbu Kišiněva, ale také zásadně změnila složení jeho obyvatelstva. Mnoho lidí zahynulo při bombardování, zatímco jiní – zejména Židé, etnické menšiny a levicově smýšlející občané – byli popraveni fašistickými rumunskými silami. Během válečné sovětské správy docházelo k perzekuci úředníků a představitelů meziválečné rumunskojazyčné administrativy a elity. Mnozí byli zastřeleni, deportováni na Sibiř nebo posláni do pracovních táborů.
Kišiněv byl historicky domovem rozmanité populace včetně početných židovských, ruských, arménských a ukrajinských komunit. Masové deportace, represe a holokaust však tyto skupiny téměř vyhladily, což způsobilo významnou mezeru v kulturní paměti města. Ti, kdo si pamatovali předválečný Kišiněv, byli buď zabiti, nebo nuceni uprchnout, zatímco noví pováleční obyvatelé, převážně venkovští migranti, případně ruskojazyční specialisté přišedší ze Sovětského svazu neměli s historií města žádné spojení. Tento zásadní zlom v historické kontinuitě vedl k postupnému vymazání starého Kišiněva z veřejného povědomí.
Po válce bylo nutné město znovu vybudovat. Navrátilci z války a přeživší neměli kde bydlet, protože obytné čtvrti byly rozbombardovány, nefungovala základní infrastruktura a město se proměnilo v ruiny. Znovuvybudování Kišiněva dostal na starost slavný ruský architekt Alexej Ščusev. Autor Kazaňského nádraží v Moskvě nebo Leninova mauzolea se v Kišiněvě narodil a vytvoření nového plánu města bylo jeho posledním životním dílem.
Ščusev ideologicky navazoval na ruskou přestavbu Kišiněva z první poloviny 19. století a rozhodl se expandovat tento urbanismus na úkor starého města. Ščusev ani jeho kolegové ve starých dřevěnkách a komunitních dvorech neviděli žádnou hodnotu; považovali je za zastaralé, nehygienické a nehodné sovětského člověka. Každý měl mít právo bydlet ve vyhovujícím bytě, a ne tísnit se v maličkých domcích ze dřeva, kterým scházela kanalizace i tekoucí voda, a sdílet se sousedy suché záchodky na dvorku. Kromě představy o nových standardech bydlení měla být řešena zcela jinak i doprava. Sovětská záliba v širokých bulvárech a městských dálnicích se tak nevyhnula ani Kišiněvu, a novým magistrálám musela ustoupit další velká část starého města.
Specifická byla také situace s rekonstrukcí historických budov poničených válkou. Místo obnovy sovětské úřady mnohé z nich nechaly záměrně zbourat, zvláště ty, které se ideologicky nehodily. To platilo zejména pro náboženské stavby, jako byly kostely a synagogy, a pro budovy spojené s rumunským obdobím. Nová výstavba probíhala ve stylu socialistického realismu a později socialistického modernismu, což výrazně proměnilo podobu Kišiněva. Toto vše pomohlo účinně vymazat paměť na jinou než ruskou a sovětskou minulost města.
Kromě nových administrativních budov, parků a kulturních institucí se za Sovětského svazu město rozrostlo o prstenec sídlišť, takzvaných mikrorajonů, které se z dnešního pohledu dají označit za předchůdce patnáctiminutového města. Každý mikrorajon měl být zastavěn převážně pětipatrovými panelovými domy a ubytovat mezi 6 až 12 tisíci lidí. Všichni měli mít právo bydlet stejně dobře jako jejich sousedé; mít to stejně daleko k lékaři, do obchodu nebo za zábavou. Jednotná norma tak zaručovala společný prostor pro rekreaci vzdálený od bytu maximálně 200 metrů, školy a obchody pak ve vzdálenosti do 400 metrů. Kulturní instituce jako kina, divadla či knihovny měly být dosažitelné v okruhu 1,5 kilometru od bydliště.
V 80. letech se začalo s výstavbou posledního kišiněvského mikrorajonu, okrajové Ciocany, jež vznikla kolem nových průmyslových podniků, do kterých přicházeli pracovníci zejména z rurálních oblastí. Tito lidé mluvili převážně rumunsky, což z Ciocany učinilo jediný kišiněvský rumunskojazyčný mikrorajon.
Kvůli svému průmyslovému charakteru byla Ciocana postavena z větší části z takzvaných „obščežitije“, tedy ubytoven, v nichž každý pracující obýval jeden pokoj, přičemž sociální zařízení a kuchyň sdílel s celým patrem. Plán počítal s tím, že v obščežitije budou žít mladí a svobodní lidé, kteří po založení rodiny získají větší byt v nově budovaných panelových komplexech. Začátek 90. let nicméně přinesl rozpad SSSR a mnoho mladých rodin uvěznil v těsných jednopokojových bytech bez vidiny zlepšení.
Pád Sovětského svazu a následná nezávislost Moldavska v roce 1991 měly rovněž zásadní dopad na (nejen) urbanistický vývoj Kišiněva. Ten se podobně jako jiná města střední a východní Evropy vydal na cestu kapitalistické transformace. Centrální plánování bylo nahrazeno rozsáhlou deregulací, liberalizací a privatizací. Samospráva se záměrně stáhla z mnoha aspektů městského řízení a stále více spoléhala na „neviditelnou ruku trhu“, od které se očekávalo zázračné řešení všech výzev a problémů. Devadesátá a nultá léta se tak nesla ve znamení rozprodávání městského majetku, neprůhledných privatizací a naprostého rozpadu územního plánování, kvůli kterému si v Kišiněvě mohl každý, kdo měl dost peněz a konexí, stavět, co chtěl.
Víra v neoliberální doktrínu nakonec přivedla kišiněvskou samosprávu do situace, kdy neměla sílu ani odborné znalosti, natož imaginaci provádět hlubší reformy a přicházet s radikálnějšími vizemi do budoucna. V kontextu ekonomického kolapsu, který Moldavsko v prvním desetiletí po získání nezávislosti zažívalo, se mnoho věcí odsunulo na druhou kolej. Městské instituce, veřejná prostranství nebo třeba hromadná doprava se ocitly na chvostu zájmu a přišly o většinu financování. V Kišiněvě se zavřela skoro všechna kina a kulturní domy, sportovištím scházely finance na provoz, parky neměl kdo a za co udržovat.
Idea patnáctiminutového města se rozpadla a centra občanské vybavenosti v jednotlivých mikrorajonech skomírala. Bytový fond byl zprivatizován, a město se tak přestalo starat o společné a venkovní prostory. Dystopické omlácené paneláky, které se staly symbolem bývalého východního bloku, byly do značné míry výsledkem nekoncepční privatizace, jež řešila individuální bytové jednotky, ale nedokázala si poradit se správou sdílených prostor.
Více než třicet let po rozpadu Sovětského svazu se Kišiněv v mnohém změnil. V posledních letech přibyly nové chodníky, otevřely se nablýskané restaurace a kavárny, na místech bývalých univermagů, tedy obchodních domů, vyrostla velká obchodní centra a prstence sídlišť se zahustily novou vysokopodlažní zástavbou. Individuální doprava vytlačila tu veřejnou, a tak soukromá auta každý den v nekonečných kolonách popojíždějí městem, jež před dopravním kolapsem neuchránily ani sovětské magistrály. Ale stačí vyjet z centra, aby člověk pochopil, jak daleká to bude ještě cesta k „Evropskému městu“, poněkud vágnímu cíli, který si současná samospráva vytyčila.
Jako všechna města, kde se čím dál více rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, ani Kišiněv neumí řešit systémově své problémy. Pozlátko opraveného centra, nově postavených oplocených komunit a elegantních vináren nedokáže plně zastřít, že celé čtvrti nemají dodneška adekvátní veřejnou dopravu, kanalizaci a pitnou vodu. Že veřejná vybavenost mizí a nahrazují ji soukromé, placené služby a že městem poprvé od války zmítá bytová krize. Pokud „Evropské město“ znamená nedostupné bydlení a ghettoizaci čtvrtí, má Kišiněv dobře nakročeno. Pokud to ale znamená místo, kde lidé mohou dobře a důstojně žít bez ohledu na svůj věk, gender a výplatnici, má moldavské hlavní město ještě co dohánět.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025