26. března, 2025 Ihor Kručyk
Foto (oříznuto): archiv autora
Teď, když probíhá rusko-ukrajinská válka, najdeme v příručkách pro zdravotnické záchranáře radu: „humor uvolňuje napětí“. Po havárii v Černobylu zakrývala obrovské dávky radiace mlha oficiální propagandy. Ale lidé tehdy ať už vědomky či nevědomky chápali kompenzační úlohu smíchu.
Ukrajinský národ ten já znám:
S radiací běžte víte kam.
Vodka, pivo, rakije – to je skvělé!
Radiace je nám u prdele.
Silácké vtipy postupně nahradil sarkasmus. Vtipálci si začali utahovat ze zhoubného vlivu radiace na mužskou potenci: „Když už je to s ptákem špatné, obraťte se na MAAE.“
Černobylská havárie urychlila rozpad SSSR. Disidentský sarkasmus se ozýval v anekdotě o hojné návštěvnosti oslav 1. května 1986, které komunisté pořádali v Kyjevě:
— Zúčastnili se Kyjevané prvomájových oslav?
— Ano! Velmi aktivně. Na tribunách a v průvodech samí radioaktivní Kyjevané! Ulice energicky vyzařují lásku ke KSSS.
A zcela posměšně zněl vtip o sovětských pětiletkách, jimiž komunisté měřili dějiny: „Černobylská jaderná stanice splnila svůj pětiletý plán na výrobu energie za dvě milisekundy.“
Do národního povědomí se dostala podivná borovice-trojzubec, které si likvidátoři havárie všimli v Rudém lese – přesně tam, kde za šestatřicet let ruští okupanti budou kopat zákopy. Strom s netypickou korunou byl vnímán jako příslib nezávislosti Ukrajiny.
Zazněl anekdotický návrh: „Za zvláštní zásluhy by se 4. černobylský reaktor měl pohřbít u kremelských zdí.“ Tam, kde pod rudým „pentagramem Lucifera“ leží Lenin, Stalin, Gagarin a další frontmani komunismu.
Lidé si uvědomovali rozsah katastrofy. Likvidátoři zasažení radiací, mrtví, evakuovaní – to vše se stalo hromadným jevem. Havárie probudila eschatologické vědomí. Rozšířila se nová interpretace proroctví o smrtící hvězdě Pelyňku z Janovy Apokalypsy, prý to bylo varování před havárií. „Černobyl“ je ukrajinský název pro bylinu pelyněk. Ukrajinci si vzpomněli na fresku Anděla stáčejícího oblohu do svitku, což symbolizuje konec světa. Tato freska je umístěna v Chrámu sv. Cyrila ze 12. století, poblíž psychiatrické léčebny v Kyjevě, dříve se jí takové pozornosti nedostávalo. V modlitbách se objevil pojem „čornyj bil” („černá bolest“) a prosby k Pánu, aby ji zažehnal. Rozšířila se myšlenka, že těla mrtvých likvidátorů, která jsou pohřbívána v olověných rakvích, nepodléhají rozkladu. Jedním z významných obrazů té doby byla Černobylská madona. Žena s dítětem v době jaderné katastrofy.
Objevila se ikona – Černobylský spasitel, která nyní visí v Chrámu sv. Ilji v Černobylu. Vedle Krista je zobrazena borovice-trojzubec, hvězda Pelyněk a likvidátoři-mučedníci. Po obvodu ikony se vine tradiční lidový ornament a samotná ikona je vyhotovena v tradicích lidové ikony, která je od 17. století jednou z forem užitého umění na Ukrajině. Její tvůrci se tematicky orientují na duchovní písně a žalmy, legendy nebo dokonce i na apokryfy.
Malíř Vasyl Skopyč v podobném stylu ztvárnil Leonida Teljatnykova, velitele hasičské jednotky, která jako první dorazila k hašení reaktoru. Teljatnykov je zobrazen jako gigant v podobě sv. Jiří, který poráží tříhlavého draka. Ten vylézá z prolomené stěny jaderné elektrárny. Místo kopí sv. Jiří drží v rukou hasičskou hadici.
Novodobá mytologie ovlivnila i stavbu Chrámu sv. Mikuláše v Kyjevě v historické oblasti Tatarка (architekt Mykola Žarikov), který je zasvěcen „památce obětí Černobylu“ v Kyjevě. Vidíme masivní betonovou krabici, která připomíná obrysy sarkofágu Černobylské jaderné elektrárny přikrývajícího reaktor č. 4.
Před rozpadem SSSR nazrávaly myšlenky o nezávislosti Ukrajiny. Budoucí politici tou dobou ještě seděli ve vězení nebo v komunistických stranických výborech a obyvatelstvo si začalo vymýšlet vtipy o státě s hlavním městem Černobyl. Stát se měl nazývat Pomyránie (od slova „pomyraty“, což v ukrajinštině znamená „umírat” a zní to obdobně jako Pomořany). Měl všechny znaky nezávislosti. Jeho hymna byla vytvořena na základě inspirace chilským protestsongem Venceremos, což zní jako ukrajinské „Ne vseremos” (v překladu „se neposerem“). Vlajka měla být bílo-černo-červená. Bílá symbolizovala prolitou krev (jelikož likvidátoři měli leukémii), černá samozřejmě specifický humor a červená barvu vína Cabernet.
V seriálu Černobyl (2019) kanálu HBO je vidět, jak likvidátoři pijí vodku, a to i přes Gorbačovem zavedený „suchý zákon“. Nicméně zpočátku se do zóny hojně dostával Cabernet, protože jej lékaři doporučovali proti leukémii. Tak se součástí vtipů stalo i víno.
Likvidátor jde na odběr krve. Lékař říká: „Ve vašem Cabernetu se červené krvinky nevyskytují.“
V Pomyránii existují vznešené tituly s částicí „fon“ (narážka na zvýšenou radiační úroveň, v ukrajinštině se říká radiační „fon“, což znamená „pozadí“). Například Vasyl fon Sydorčuk. Radioaktivní šlechta by měla být oslovována „Vaše jasnosti!“ nebo „Vaše osvícenosti!“.
V květnu 1986 se mezi intelektuály objevil epigram s další idejí nezávislosti na SSSR:
Kde měl chatu Levada,
tam vznikl stát Nevada.
Nevada je samozřejmě testovací střelnice jaderných zbraní. Důvodem k smíchu byl ale především Alexandr Levada. Laureát Stalinovy ceny, jehož hra Ahoj, Pripjati! (1975) byla uvedena v několika divadlech SSSR. Děj vypadal asi takto: komunisté v drevljanských lesích začínají výstavbu jaderné elektrárny. Venkované ale nechtějí „mírový atom“, podporuje je v tom i banderovský sabotér. Nakonec ho agenti KGB odhalí a hra skončí „šťastně“ – elektrárna je dokončena, hurá! Ke své smůle si však dramatik za honorář koupil chatu… poblíž Černobylu.
Havárie v blízkosti Kyjeva, v historickém Polesí, se zdála být cíleným zločinem proti ukrajinskému lidu. Podobně jako hladomor. A tak se Černobyl stal součástí boje za ukrajinskou identitu.
Dnes je v kyjevské Troješčyně památník hrdinům Černobylu. Tvoří ho socha Promethea a orel, který mu klove játra. Řecký mýtus byl přizpůsoben jaderné energetice. Ke všemu se titán podobá záporožskému kozákovi a orel vypadá jako ten na ruském státním znaku.
Území Polesí, kde byla postavena elektrárna, je oblastí osídlenou Ukrajinci, kde se zachovalo mnoho starobylých náboženských zvyků. V roce 1994 se uskutečnily etnografické expedice do radioaktivně zasaženého Polesí. Vědci sbírali „rušnyky“ (rituální bavlněná nebo lněná tkanina s vyšívanými symboly), ikony, rybářské i zemědělské náčiní a keramiku. Po zóně se pohybovala i básnířka Lina Kostenko, zapisovala písně, legendy, zaříkávadla od dědečků a babiček, kteří se tam vrátili po nucené evakuaci.
Archaické vědomí se projevovalo i novým způsobem. Vznikly rituály, podobné těm pohanským. Likvidátoři se například scházeli, aby „vypalovali červa“, tedy radionuklidy – a to pitím alkoholu. Tvrdili, že alkohol vymývá z těla stroncium, cesium a další prvky. Přitom si lidé vyprávěli různé příběhy, které se rozšířily v souvislostí s tragédií a překonáváním jejích následků.
Jeden z nejznámějších je o Mostu smrti. Tento most se nachází tři kilometry od elektrárny. V noci 26. dubna 1986 z něj lidé pozorovali požár elektrárny. Dostali ale vysokou dávku radiace a záhy zemřeli.
Popularitu získaly historky o radioaktivních kalužích, které v noci září. O sloní noze – ztuhlé lávě z reaktoru, která zabíjí, jakmile se k ní člověk přiblíží. O umělé chladící nádrži, kde plavou obří zmutovaní sumci. O děsivých vlkodlacích v Rudém lese. O tom, že v opuštěném městě Pripjať se zjevují duchové v plynových maskách. O liduprázdných vesnicích, kde žijí nepokojné duše. „Mému známému se je dokonce podařilo vyfotit! Ale silná radiace poškodila film“ … V těchto příbězích o anomálních jevech lze rozpoznat slovanské duchy a démony, které již popsali etnografové Aleksander Gieysztor a Volodymyr Hnaťuk.
Jedním z nejrozšířenějších motivů se stala vyprávění o bytostech, které se rozmnožily v důsledku radiace. V zóně se skutečně objevila novorozená dvouhlavá zvířata. Ale zda to bylo kvůli radiaci, to není prokázáno.
Podkladem pro to všechno byly pravděpodobně nejen hollywoodské filmy, ale i tvorba Marije Prymačenko (1909–1997), známé představitelky naivního umění. Žila padesát kilometrů od Černobylské jaderné elektrárny, ve vesnici Bolotňa. Její obrazy byly zvláštní: sluneční lev – květina s lidskou tváří, okřídlený kůň, antropomorfní ptáci, nevídaná zvířata. Zobrazovala je v jasných barvách, dětsky, a to i přesto, že se nevyhýbala těžkým společenským tématům, jako jsou válka, alkoholismus, korupce, havárie reaktoru. Namalovala několik prací na památku nočního operátora elektrárny Valerije Chodemčuka, svého příbuzného, který jako první zahynul v radioaktivním plameni. Místo názvů obrazů malířka psala dlouhé popisky, které připomínají přísloví, rčení nebo nářky: „Pro Chodemčuka Valerije ptáček tento létá, svého pána hledá, ale najít se už nedá“…
Nyní již muzeum v městečku Ivankiv, kde viselo čtrnáct obrazů Marije Prymačenko, neexistuje. Rusové ho v únoru 2022 zničili raketou. Přesto ale její díla místní obyvatelé vytáhli z trosek a v září 2022 uspořádali v Kyjevě výstavu pod názvem Zachráněné. Měl jsem to štěstí výstavu navštívit.
Před ruskou invazí členové Asociace černobylských průvodců vozili do zóny extrémní turisty. Lidi přitahuje nejen krása, ale i hrůza… Ale skutečnou hrůzou se stala invaze morálních zombie z Ruska 24. února 2022.
Na Černobylské jaderné elektrárně okupanti zajali personál a ostrahu, příslušníky Národní gardy. „A pracovala vůbec elektrárna?“ divili se neinformovaní. Ano, její vyřazení z provozu je plánováno na rok 2064… Orky (podle orků z knižní trilogie Pán prstenů – poznámka redakce) se podařilo vyhnat po pětatřiceti dnech. Někteří z nich zemřeli na nemoc z ozáření, protože o zóně nic nevěděli a nedávali si pozor. Když se posléze zjistilo, že ruští okupanti utíkají, na sociálních sítích se připomněl již zmiňovaný vtip: začalo se jim říkat „vaše osvícenství“.
Zničený reaktor číslo 4 je zakrytý, ale problémů kolem Černobylu je mnoho. Když jsme do Černobylu na výročí havárie přijeli, mluvili jsme s hlavním inženýrem elektrárny Andrijem Bilykem. Zaznělo číslo jako ze špatné pohádky – přes 10 000 let zůstane vyloučená zóna nebezpečná z důvodu zvýšené radiace. A obyvatelé dnes již opuštěných vesnic Polesí si mysleli, že se ze svých domovů evakuují jen na několik dní…
Nedávno se v ukrajinských médiích šířil mystický titulek: Marija Prymačenko z onoho světa poslala 500 000 dolarů Ozbrojeným silám Ukrajiny. Šlo o peníze získané za její obraz Květiny vyrostly u čtvrtého bloku (1990), které byly převedené armádě. Malířčina díla jsou na světovém uměleckém trhu ceněna, pozitivně se o nich vyjadřoval i Pablo Picasso.
Černobylský folklor, jak starý, tak novodobý, je přetvářen díky ukrajinskému umění. O různých aspektech tragédie byly psány básně, oratoria a písně. Lidoví umělci vyrábějí keramiku a amulety. Prodávají se suvenýry se symboly Černobylu: hrnky, nášivky, magnety. Pochmurná estetika se promítla i do počítačové hry S.T.A.L.K.E.R., která si získala značnou popularitu.
Hudební skupina Onuka má skladbu ARKA věnovanou výstavbě bezpečného uzavřeného sarkofágu. Sólistka skupiny Nata Žyžčenko zónu několikrát navštívila a zpívala tam. „Černobyl je moje království,“ tvrdí Nata a volí si právě takovouto folklorní formulaci. „Je to nejkrásnější místo na Zemi. Chtěla bych tam dokonce mít svatbu.“ Historická a kulturní paměť si nepřeje „zónu vyloučení“, protože 10 000 let je příliš neurčité bezčasí. I když… Jeden z organizátorů etnografické expedice roku 1994 do Černobylské zóny, profesor Mychajlo Hluško, také přemýšlí v horizontu tisíciletí: „Objevili jsme unikátní jevy […] – rybářské náčiní, které bylo vynalezeno před 10 000 lety.“
Hned po havárii citliví filosofové vnímali Černobyl jako mentální „konec světa“: kolaps našich představ o pokroku, médiích, čase a prostoru. Zároveň ale vidíme, že kultura vyrůstá i na strašlivých ruinách. Tlumí „černou bolest“ a rozjitřenou paměť. Sledujeme teď a tady novodobý folklor, vznikající přímo před našima očima: legendy, pověsti, písně, hmotné památky, které vznikly v souvislosti s černobylskou katastrofou a překonáváním jejích důsledků.
Když jsem naposledy opouštěl zónu přes kontrolní bod Dyťatky, dozimetrická kontrola neobjevila na mém oblečení žádné nadměrné množství červů (radionuklidů). Bundu jsem však nechal v kontejneru na tříděný odpad. Byla to pocta starému pravidlu. Vznikly i obecně přijímané nové rituály jako kult černobylských výročí a uctívání likvidátorů po celé zemi.
V Černobylu se odehrál křest národa radioaktivním ohněm. A začaly se projevovat hlubší úrovně národního vědomí. Folklor atomové éry spojuje protiklady – eschatologický posvátný strach a pohanskou paměť, hrůzu a krásu, humor, sarkasmus i naději. Pomáhá neztrácet duchapřítomnost a zahojit ránu katastrofy. A hrozné se stává sublimovaným, dokonce až patetickým. Lidová tvorba jako by dodává jiný aspekt vnímání katastrofy Černobylu, řadí ji mezi velké historické události lidstva.
Z ukrajinštiny přeložila Kateryna Ivanova.
Text vznikl v rámci projektu Regained Culture. Ukrainian voices curate Ukrainian culture, v rámci stipendijního programu Rozstaje, s podporou České asociace ukrajinistů. Projekt je spolufinancován vládami Česka, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Misí fondu je rozvíjení idejí vyrovnané regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025