26. června, 2020 Radek Ocelák
Dolní Vítkovice. Foto: Pixabay
Ačkoliv jsem maturoval z češtiny a poté český jazyk a literaturu vystudoval i na vysoké škole, ani jednou jsem přitom nezavadil o jméno Hnáta Daňka a jeho hutného románu Až budeme velcí. Knihu dokončil autor v roce 1991 a o pět let později ji vydalo olomoucké vydavatelství Votobia. Zapadla snad kvůli odlehlosti „země Moravskoslezské“ od literárního centra státu? Anebo pro explicitní erotismus, jímž – nebo jehož absencí – žije většina postav?
Tak či onak, opomenutím Hnáta Daňka nás literární historie připravuje o cosi podstatného: o kus velké ostravské literatury před Janem Balabánem, o balvan nestřídmého, jazykově všežravého, dlouhodechého, a přesto svým způsobem sevřeného vyprávění, které ve své době snad zaclonila Sestra Jáchyma Topola. O velký syntaktický experiment a náročný balanc na hraně jazyka a myšlenky z rodu řekněme Bohumila Hrabala, Jiřího Gruši nebo Ludvíka Vaculíka. O více než generaci mladší Hnát Daněk (vlastním jménem Jiří Daněk) zemřel v únoru 2017 ve věku nedožitých osmapadesáti let. Odešel tak půldruhého měsíce před Ivanem Landsmannem, tedy dalším ostravským autorem jediné zásadní knihy, jíž se staly Pestré vrstvy.
Až budeme velcí je dobře komponované vyprávění o osmi spolužácích z ostravského gymnázia pocházejících z takřečené zmrhané generace. Ta žije v šedivém, konzumem korumpujícím a intelektuálně bezútěšném prostředí severní Moravy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Hlavní hrdinové stojí v opozici. Nejde ani tak o opozici politickou, jejímž projevem byly v těch časech a místech maximálně folk a bigbítová hudba na hraně undergroundu. Jedná se spíše o opozici vůči světu samému a společnosti zvláště. Realizuje se únikem do vlastních pochyb, zálib, umanutě pěstovaných dovedností, sexuálních útrap a obsesí. Kalendářní údaje v knize odměřují čas, a teprve postupně chápeme, že ho neúprosně odpočítávají hlavním postavám.
Román od začátku zaujme jazykem, jenž zároveň může leckoho odradit. Hnát Daněk podle vlastních slov stvořil knihu „stlačenou, pěchovanou“ a napsal ji téměř v jediné větě. Ona naškrobená, starými publikacemi zavánějící ztuhlost se děje především odstraněním sponového slovesa „být“ ve všech jeho variantách a někdy i dalších neplnovýznamových slov. Zůstává tedy nahuštěnost obsahu a je potlačena ta část slovníku, která dodává textu stravitelnost zpřehledněním vztahů mezi větnými členy. Je vskutku obtížné si představit, že román dočteme do konce, když se hned na jeho první stránce zadrhneme třeba o úsek „vše tak daleko, že hold vzdáván, kteří konali…“, který je asi nejlépe interpretovatelný dodáním tří slov: „Vše došlo tak daleko, že hold byl vzdáván těm, kteří konali…“.
K tomu se přidává často archaizující, mírně kapriciózní slovosled („vychovávána v k prsu kojence přiložení“) a vše umocňuje nekonečné napojování vět prostou čárkou přecházející někdy v proud vědomí, případně až ve slovní delirium. Výsledkem je věta – nadvěta – již je obtížné opustit a zároveň nemožné v celku udržet. Vytváří se chaos průběžně vznikajících a zavrhovaných syntaktických členění, která se čtenáři pro pochopení textu nabízejí, a jindy se jich naopak nedostává. A přece – to, co se zpočátku zdá téměř nepřekonatelnou manýrou, se během prvních stránek čtení stane vlnou, na níž se můžeme nechat unášet. Jako když přivykneme idiolektu kohosi nám původně protivného; jako když se paseme na dobrodružné knize v jazyce nám jen nedokonale známém. Příběh jednotlivých postav činí Daňkův vysoce umělý slovesný útvar milosrdně stravitelným: do rukou samého čtenáře vkládá volbu, jestli se pokusí vše syntakticky interpretovat, nebo zda se nechá nést zmíněnou vlnou, aniž by si všude dělal větný rozbor.
Tuzemská knižní produkce devadesátých let se s odstupem času stává sama o sobě zajímavým fenoménem. Některé typy literatury zažily prudký rozmach skrze uvolnění přetlaku na straně nabídky i odpovídající čtenářský hlad. Byla to situace tržně-nadšenecká a významně, možná i poučně, odlišná od dnešního profesionalizovaného nakladatelského provozu, kde se solidní a převážně nízkonákladové literatuře zjednává prostor několika ustálenými způsoby. Těmi jsou dotování z prodejů „spotřebnějšího“ čtiva, pečlivé využití grantů, případně crowdsourcing. Už jen pro toto srovnání s devadesátkami se vyplatí občas projít police antikvariátu a sahat po neznámých titulech v chatrných knižních úpravách.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024