01. prosince, 2013 Tomáš Fošum
V době uzávěrky tohoto čísla se teprve rozbíhala jednání mezi ČSSD, ANO a KDU-ČSL o sestavení společné vlády. V povolebním rozložení sil ve Sněmovně je to jediná vládní konstelace, která dává trochu smysl. ČSSD sice opět doslova utrpěla vítězství, ale na vládu čeká už skoro osm let. Pokud by nejsilnější levicová strana znovu zůstala mimo hru, jen by to prohloubilo deziluzi levicových voličů a rozvrat našeho politického systému, jehož symbolem je vzestup ANO. Tedy hnutí bez pevného programu, s poslaneckým klubem připomínajícím pravolevý eintopf a především s nevypočitatelným Andrejem Babišem v čele.
Od počátku roku se zde vytvářel dojem, že dominátorem naší politické scény se stává prezident Miloš Zeman. Po pádu Nečasovy vlády si prosadil proti vůli parlamentu vládu, do které najmenoval své blízké. Rozdrobený parlament se nedokázal bránit i díky lhostejné veřejnosti, navíc se Zemanovi podařilo rozlomit ČSSD, která jeho vládu nesmyslně podpořila. Jenže jak se dnes ukazuje, prezidentovi spíše přálo štěstí, než že by se jednalo o nějaké geniální strategické tahy. Po volbách, kdy jeho „Zemanovci“ opět neprošli do parlamentu a jeho spojenci v ČSSD totálně zbabrali odstranění prezidentem nemilovaného předsedy Bohuslava Sobotky, se zdá být silně oslaben. K tomu se přidávají zdravotní potíže, které jen umocňují Zemanovy negativní vlastnosti jako pomstychtivost, ješitnost a sebestřednost. Bezpochyby i v budoucnu využije každé příležitosti, aby škodil. Nemusí jmenovat Sobotku premiérem, může bránit Babišovi vstoupit do vlády bez negativního lustračního osvědčení. Pokud si strany ve Sněmovně nechají podobné věci líbit, může ovíněný panovník znovu získat ztracenou moc. Nyní se to ale nezdá příliš pravděpodobné. Zájem na oslabení prezidenta spojuje ANO, KDU-ČSL, TOP 09 i ODS. Pokud se k nim přidá většina ČSSD, což momentálně není vyloučeno, prezidentské pravomoci mohou být zákonem omezeny. Minimálně jako reálná hrozba to může na Zemana platit.
Vlk za branami
Novým dominujícím mužem české politiky se stal Andrej Babiš. Zachmuřený, šedý vlk s problematickou komunistickou minulostí, nelítostný byznysmen, který si myslí, že stát lze řídit jako firmu. Nelze. Nicméně je důležité, aby si to majitel chemicko-potravinářsko-mediálního koncernu Agrofert co nejdříve vyzkoušel. Jistě, propojení politiky, byznysu a médií v jeho podání vyvolává obavy. Jenže Babiš už nestojí před branami, on je uvnitř. Ve volbách získal skoro dvacet procent, a pokud zůstane v opozici, bude mít velkou šanci příští volby vyhrát. Babiše není radno podceňovat. Dlouho se zdálo, že se v politice zesměšní. Skutečně „prskal jak Pepa v hospodě“, jak trefně před dvěma lety napsal tehdy nezávislý komentátor, dnes Babišův spolupracovník Martin Komárek. S každým dalším televizním vystoupením se zdálo, že se musí zničit. Skákal lidem do řeči, vypadal chvílemi jako cvok. Ještě v loňských senátních volbách jím podporovaní kandidáti zcela propadli. Jenže stačili američtí poradci, profesionálně vedená kampaň, totální rozvrat středopravé koaliční vlády započatý policejním zásahem, Babišova cílevědomost a ochota na sobě pracovat, a všechno je jinak.
„Hlasuji, jak chce předseda.“ (foto: Anobudelip.cz)
Nyní je Andrej Babiš v ideální pozici. ODS a TOP 09 si lízají rány po výrazné ztrátě hlasů oproti minulým volbám. ČSSD zůstane rozpolcena, na čemž v blízké budoucnosti nic nezmění ani odstranění Michala Haška z vedení strany. Komunisté sice ve volbách získali, ale nikdo je nepotřebuje, snad kromě ČSSD. Obskurní hnutí Tomia Okamury bude asi tak vlivné, jako byli dříve Sládkovci. KDU-ČSL sice sní svůj sen o CDU-CSU, ale to se nezdá být v české společnosti reálné. Babiš je „nový“ a politikou „neušpiněný“. Přes všechna rizika spojená s jeho osobou je třeba ho obtížit vládní zodpovědností. Scénář ANO ve vládě, ale bez Babiše není šťastný, neboť předseda hnutí by si mohl snáze mýti ruce nad pravděpodobnými neúspěchy. Lidé se musí přesvědčit, že Andrej Babiš není spasitel. Je totiž velice pravděpodobné, že případná koaliční vláda za Babišovy účasti bude sužována spory. Majitel Agrofertu je zvyklý rozhodovat a tvrdě vyjednávat, přičemž není zvyklý prohrávat. Stačí si vzpomenout, jak postupoval při svých různých akvizicích. Když veřejně prohlásil, že nějakou firmu nekoupí, dost často byla za pár dní jeho. Umí blufovat, což ostatně předvádí i v politice, když se netají tím, že nemá cenu sepisovat nějaké volební programy. Situace se na politické scéně přece mění každým okamžikem, proč se tedy dopředu vázat, co budu dělat třeba ve zdravotnictví nebo s důchody. S takto nevypočitatelným partnerem se povládne velice obtížně, ale v opozici by byl daleko nebezpečnější.
Na Babiše samozřejmě číhá v politice řada rizik. Tím největším je předpokládaný rozpad jeho poslaneckého klubu, který je složen z nesourodých osobností, z nichž některým se může brzy začít zajídat předsedův autoritářský styl. Pokud by se klub rozpadl při vládní účasti ANO, byl by pro Babiše problém to vysvětlit voličům. Ti totiž zpravidla nejednotnost stran, kvůli nimž padla vláda, trestají. Pokud by se však klub drolil v opozici, nebude pro Babiše asi velký problém veřejnost přesvědčit, že se jedná o úplatné zrádce, kteří budou na kandidátkách nahrazeni důvěryhodnými lidmi.
O co tu kráčí?
Proč vlastně Andrej Babiš do politiky vstoupil? Určitě ne výhradně kvůli svým obchodním zájmům. Motivuje ho především snaha všem ukázat. Přestože se během dvaceti let stal jedním z nejbohatších lidí v této zemi, stále představoval pro zdejší elity páriu – bývalý komunista a estébák, jenž ke svému majetku přišel bůhvíjak. Zkrátka Babišovi scházela společenská prestiž, navíc vstup do politiky pro něj představuje novou životní výzvu. Dokázal vystihnout okamžik, kdy komunistická minulost už pro většinu společnosti nepředstavuje nepřekonatelnou zátěž. Zkrátka jeho motivace nemusí být pouze temné.
Velkým minusem Andreje Babiše je ovšem fakt, že buď nerozumí liberální demokracii, nebo ji chce zničit. Jinak by pochopil, že vláda odborníků není možná, protože každý z nich vidí pouze svou oblast a nějaké vyvažování zájmů ve společnosti je jim cizí. Navíc, kdo je odborníkem či úspěšným podnikatelem? Babiš se tváří jako úspěšný člověk, jenž vybudoval svou firmu od nuly. To ale není pravda, neboť na počátku za problematických okolností převzal byznys jedné ze státních firem zahraničního obchodu.
Liberální demokracii podmiňují svoboda projevu a nezávislost médií. Babiš coby mocný podnikatel a politik tak přece nemůže vlastnit dvoje vlivné noviny! Pokud by byly jeho úmysly pouze počestné, okamžitě by se vydavatelství Mafra zbavil. Z obchodního hlediska totiž jeho nedávná akvizice vzhledem ke klesajícímu prodeji novin nedává smysl. Takto jen přispívá ke krizi na tuzemském mediálním trhu, kde už s výjimkou levicového Práva neexistuje serózní celostátní deník bez nezpochybnitelného vlastníka.
Babiš navíc svou antipolitickou rétorikou pomáhá bourat v civilizovaném světě osvědčený politický systém postavený na střídání středopravých a středolevých koalic (resp. stran) u vlády. Přesto zopakujme: kostky jsou vrženy a je nutné dát Babišovi šanci ukázat, co umí. Stejně jako se nemocné tělo brání horečkou před zákeřným virem, také případné autoritářské tendence kohokoli z politiků by měly vybudit občanskou společnost k obranné reakci. Zde spočívá velká šance pro dvě středopravé strany, které v minulých letech vládly a nyní dostaly šanci k rekonvalescenci v opozici. Společnosti by nejvíce prospěly tím, kdyby se přestaly navzájem pojídat a pokusily se spojenými silami vybudovat nějaký smysluplný projekt pro lidi, kteří považují svou zemi za nedílnou součást Západu, a to nejen formálně skrze členství v NATO a EU. S chutí do toho, horečka už stoupá.
Tomáš Fošum
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025