25. února, 2025 Jan Gregor
Ještě nejsem, kým chci být je sugestivním portrétem doby a jednoho osobního a uměleckého hledání. Je to film univerzálně srozumitelný, o čemž svědčí jeho velký divácký a kritický ohlas na festivalu Berlinale. A je to snímek jako stvořený pro velké plátno (poprvé jsem ho viděl ve Velkém sále karlovarského Thermalu). Jen na něm nejlépe vyzní syrová poetika fotografčiny tvorby, kreativní střih a vymazlený zvukový design.
Film začíná událostí z roku 2019, kdy se Jarcovjáková dozvěděla, že jí slavný fotografický festival ve francouzském Arles uspořádá velkou retrospektivu. „Na podobnou zprávu jsem čekala padesát let, celý svůj život. Celou tu dobu jsem byla přesvědčená o tom, že jsem fotografka, ale nikoho to nezajímalo,“ sděluje mimo obraz protagonistka filmu. Její komentáře, které rytmizují vyprávění a dodávají mu kontext, jsou jakoby strohé a oholené až na dřeň, ale přesně vystihují psychické rozpoložení své autorky.
Tasovská zvolila jako klíč ke svému portrétu chronologické vyprávění. Jsme svědky prvních pokusů dospívající holky z umělecké rodiny s foťákem, první odmítnutí na FAMU z důvodů nedostatečného kádrového profilu a rozhodnutí mladé Libuše osahat si dělnické prostředí. Už při své první zkušenosti s těžkou a monotónní prací v noční tiskárně si cizeluje svůj neučesaný styl, díky kterému ji později zahraniční kurátoři označí za „Nan Goldinovou z komunistické Prahy“.
Momentky pitek a souloží na pracovišti či vysedávání v nonstopech se úplně neslučují s oficiálním obrazem socialistického života v sedmdesátých letech. Z jejích fotek sálá melancholie a smutek, ale také určitá hrdost a svoboda. Jarcovjáková se po letech dostane na FAMU, ale nebaví ji to tam. Pořád ji to táhne k subkulturám na okraji společnosti. Ve škole nechápou, proč fotí Romy, protože ty přece už má zabrané Josef Koudelka. A jednu ze svých nejsilnějších sérií nafotí v legendárním queer baru Téčko na Václavském náměstí.
Celý film je neocenitelným dokumentem doby, jenž realitu normalizačního marasmu ukazuje optikou, kterou jinde neuvidíte. Ale je taky silným intimním příběhem ženy, jež nezapadá do škatulek. Fotky i doprovodný komentář otevřeně vyprávějí o autorčiných depresích, nepovedených vztazích, pokoutných potratech i vědomém rozhodnutí neopakovat matčinu cestu a neobětovat tvůrčí puzení dětem a rodině.
Láká ji to ven – na pozvání se dostane do Japonska a při svém druhém pobytu tam dokonce nafotí pár prestižních reklamních zakázek pro módní časopisy. Komunistický marasmus ji ubíjí. Vystěhuje se díky manželství naoko do Západního Berlína, ale i zde bojuje se samotou a marnou snahou prosadit se. Příběh končí těsně po sametové revoluci, kdy Jarcovjáková potká v Praze svou životní lásku Martu.
Na emotivním účinku filmu má nemalý podíl zvuková a střihová skladba. Vyznění autentických výseků reality posilují reálné ruchy a zvuky a eklektický elektronický podkres Olivera Torra. A střihač Alexander Kashcheev využívá různých výrazových prostředků jako jsou split-screeny nebo třeba až stroboskopicky rychlá montáž, takže z filmu nemá divák ani na chvíli pocit statičnosti.
Po formální stránce je film Kláry Tasovské možná ještě vynalézavější než tři roky starý spřízněný snímek americké režisérky Laury Poitras Všechna ta krása a zabíjení. Vítězný film z festivalu v Benátkách vypráví podobným způsobem skrze fotky životní příběh výše zmíněné americké fotografky Nan Goldin (doplňující linii tvoří dokumentárně zachycený její boj proti strůjcům opiátové epidemie v USA – rodině Sacklerů). Je zvláštní synchronicitou, že prakticky ve stejný čas vznikly tak podobné konceptuální filmy o dlouhá léta neuznávaných umělkyních, jejichž radikální poetiku docenil až čas. A je potěšující, že Klára Tasovská se v přímém srovnání se slavnější režisérkou, která získala Oscara za snímek Citizenfour o Edwardu Snowdenovi, nemá rozhodně za co stydět.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025