26. února, 2025 Antonín Berdych
Popularita premiéra Petra Fialy se nachází na rekordně nízké úrovni. Foto (oříznuto): vláda.gov.cz
Koalice Spolu, kterou tvoří ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, si zjevně navzdory kritickým hlasům a rostoucí vnitřní nespokojenosti zejména v řadách občanských demokratů svou jednotu udrží až do podzimních voleb. Jasným důkazem je uzavřený proces sestavování kandidátek a finišující výběr krajských lídrů. Na první pohled se může zdát, že jde o pouhou technikálii, ve skutečnosti se však jedná o jeden z klíčových testů, který ukazuje, zda koalice dokáže přečkat předvolební tlak.
Největší problém Spolu představuje její obraz u veřejnosti. Trojkoalice jako pilíř současné vlády trpí kritickým pohledem velké části společnosti na své kroky. To viditelně oslabuje její preference, jež jsou počátkem roku prakticky nejnižší od posledních voleb. Popularita samotného premiéra Petra Fialy se nachází na rekordně nízké úrovni, což výrazně komplikuje situaci celého vládního tábora. Vláda dosáhla mnoha hmatatelných výsledků, ty se však v jejích preferencích neodrážejí. Důvodem je kombinace nevýrazné prezentace, vnějších tlaků a příliš širokého spektra očekávání ze strany voličů.
Je důležité si uvědomit, že hlasující, kteří přivedli Spolu k vítězství ve sněmovních volbách v roce 2021, nebyli jednotnou skupinou. Každá z jejích částí od vlády očekávala něco jiného – a žádná z nich se svých požadavků plně nedočkala. Jedna část voličů chtěla radikální reformy, modernizaci a zmenšení státu, k tomu i možné snížení daní. Další skupina žádala důkladnou „deagrofertizaci“ státu, tedy odstranění vlivu Andreje Babiše ze všech klíčových struktur. Třetí část voličů, kteří jsou sociálně citlivější, očekávala od státu větší podporu. A přestože koalice Spolu nikdy neslibovala rozsáhlé sociální transfery, doufali tito lidé alespoň ve zlepšení své ekonomické situace. K tomu však nedošlo, což v nich zanechalo pocit zklamání a přehlížení. Tento nesourodý voličský mix sice přinesl před čtyřmi lety Spolu výhru, nyní se ale ukazuje jako její slabina.
Ve snaze zalíbit se všem těmto skupinám vláda části těchto vrstev odradila. Na její obranu je třeba říci, že takto protichůdné cíle bylo prakticky nemožné naplnit. Problém ovšem spočívá v tom, že vládní strany nedokázaly tuto skutečnost voličům srozumitelně vysvětlit. A opozice toho využívá naplno.
To ukazuje na další významnou kapitolu – neschopnost vlády hrát vůči veřejnosti efektivní politickou hru. I ti největší příznivci koalice Spolu musejí připustit, že vládní komunikace směrem k veřejnosti zdaleka nedosahuje úrovně, kterou zvládá opozice. V porovnání s propracovanou mediální strategií hnutí ANO působí komunikace Spolu často jako nepřipravená a chaotická.
Pokud vláda nezvládala přesvědčivě komunikovat své kroky v uplynulých letech, během volební kampaně ji čeká ještě náročnější úkol – obhájit svou bilanci a zároveň představit vizi do budoucna. Spolu se sice pokusí nabídnout nové plány, ale voliči se nevyhnutelně budou ptát: Proč nebyly tyto kroky uskutečněny už během předchozích čtyř let? Přesto je pro její politický úspěch nezbytné, aby se trojkoalice pokusila definovat konkrétní cíle a dát voličům důvod věřit, že příští čtyři roky přinesou změnu.
Za další zásadní problém, jenž oslabuje preference Spolu, lze považovat pokles energie a sebevědomí, které ji provázely v době, kdy byla ještě v opozici. Zatímco v letech 2020–2021 z ní vyzařovalo odhodlání převzít vládu, v posledním roce se tato aura prakticky vytratila. Nejde ani tak o nedostatek snahy u jednotlivých politiků, kteří nadále aktivně bojují o hlasy voličů, jako spíše o celkový vnější obraz, jejž vnímá ať už vědomě, nebo podvědomě, veřejnost
O něco odlišným dojmem působí hnutí STAN, které navzdory mnoha problémům včetně kauzy Dozimetr stabilizovalo své preference nad hranicí deseti procent. Starostové a nezávislí vyplnili určité místo na politické mapě a dokázali si jej udržet. Navíc stále vykazují vůli po získání voličů a aktivně se snaží rozšiřovat svůj elektorát.
I když některé prvky permanentní kampaně STAN mohou vypadat rozporuplně, je nutno ocenit pragmatičnost a snahu neztratit kontakt s veřejností. Hnutí se navíc dokázalo vyhnout velkým veřejným sporům, které by ohrozily soudržnost vlády. V české politice, kde byly podobné koalice často podkopávány vnitřními konflikty, jde o poměrně unikátní jev.
V Pirátské straně je po jejím podzimním odchodu z Fialovy vlády situace velmi složitá. Ukazuje se, že možnost její povolební spolupráce se Spolu a hnutím STAN zůstává otevřená, i když za složitějších podmínek než v minulosti. Nový stranický předseda Zdeněk Hřib, dosud spojený především s komunální politikou, ale zatím nepřesvědčil o schopnosti oslovit širší celostátní publikum, což může pro Piráty představovat riziko v klíčových částech kampaně. Preference Pirátů navíc dál balancují kolem pěti procent, což z nich činí jednu z nejohroženějších stran. Umírněnější voliči mohou přejít ke vládní čtyřkoalici, zatímco radikálnější část by mohla zamířit k menším alternativním subjektům, jako jsou Zelení. Hrozící vypadnutí Pirátů z Poslanecké sněmovny by pak znamenalo jednoznačnou porážku celé bývalé vládní pětikoalice.
Česká opozice vstupuje do volebního roku 2025 v dominantním postavení. Preference hnutí ANO stabilně neklesají pod třicet procent, a přestože je jeho předseda Andrej Babiš extrémně polarizující postavou, jeho podpora zůstává pevná a dlouhodobě nad hranicí jakékoliv jiné politické síly v zemi. ANO se daří oslovovat široké spektrum voličů, přičemž klíčová je u něj schopnost nastolovat témata a diktovat mediální agendu.
Mediální taktika týmu kolem Andreje Babiše se zakládá na sérii tvrdých a nevybíravých útoků na Fialův kabinet, což je součástí dlouhodobé strategie cílené diskreditace vládního tábora. Každý jeho krok vykreslují zástupci Babišova hnutí v nejčernějších barvách, čímž systematicky upevňují obraz kabinetu jako slabého a nekompetentního. Opoziční obstrukce ve sněmovně a soustavná kritika vedly k zásadnímu obratu v percepci kdysi relativně populární vlády. Dnes působí vyčerpaně a defenzivně, což je i výsledkem mediální práce ANO a jeho schopnosti efektivně ovládat veřejnou debatu.
Ostatní opoziční subjekty – SPD, Motoristé sobě a koalice STAČILO! – se ocitají ve složitém postavení. Na jednu stranu využívají atmosféry nespokojenosti, kterou Babišův tým systematicky posiluje. Těží z nálad ve společnosti a dokážou na nich stavět svou rostoucí popularitu. Na druhé straně však tato uskupení čelí riziku, že se v konkurenčním boji o stejné voliče neudrží. Hnutí ANO může díky svému dominantnímu postavení a efektu nabalování voličské podpory postupně oslabit jejich pozici natolik, že hranici pěti procent nepřekročí.
I když samotná politická situace v Česku zůstává poměrně stabilní, stále je nutné sledovat faktory, které mohou výsledek dramaticky změnit. Prvním z nich je demografická obměna. Voliči hnutí ANO jsou nadprůměrně zastoupeni mezi starší generací, zatímco mladí lidé a prvovoliči častěji volí vládní strany. Během čtyř let přichází do volebního procesu přibližně šest procent nových voličů, což představuje značný posun. Babiš si tento trend uvědomuje a jeho strategie na sociálních sítích cílí čím dál více i na mladé lidi. Tento posun však neznamená, že by demografická obměna vedla ke zvýšení jeho podpory – spíše jen omezuje její přirozený úbytek.
Druhým faktorem, který může zásadně ovlivnit volební výsledek, je zavedení korespondenční volby. Češi žijící v zahraničí nejsou v běžných průzkumech zahrnuti, ale zkušenosti z minulých let ukazují, že jejich hlasy mají potenciál zvýšit podporu pro liberální a proevropské strany. Pokud se podaří efektivně mobilizovat tuto část voličstva, může to představovat nečekaný zisk pro vládní blok.
Třetí klíčovou záležitostí je hlavní téma volební kampaně. Historie ukazuje, že volby nerozhoduje jen obecná nálada ve společnosti, ale především to, jaké dilema se podaří vytvořit jako ústřední bod rozhodování hlasujících. Největším rizikem pro vládní koalici je ztráta motivace u voličů, kteří ji podpořili v roce 2021. Pokud nenajde způsob, jak je znovu oslovit, nízká volební účast bude hrát do karet Babišovi.
Na druhé straně však existuje šance tento trend zvrátit. Vládní blok se již nyní snaží sjednotit pozornost na tématu hodnotové a zahraničněpolitické orientace Česka. Ve společnosti je patrná dělící linie mezi těmi, kdo prosazují pevné prozápadní směřování, a těmi, kdo inklinují ke slovenskému či maďarskému scénáři, potažmo tedy k ruskému vlivu. Část voličů totiž sleduje s obavami vývoj na Slovensku a dlouhodobou situaci v Maďarsku. Toho vládní strany využívají k posílení svého narativu, že vítězství Babiše by mohlo znamenat podobný odklon od demokratických principů a přiblížení k autoritativnějším modelům. Zatím se jim však nepodařilo přesvědčit dostatečný počet voličů, že jde o reálnou hrozbu. Pokud v tom uspějí, získají tím strategickou výhodu.
Andrej Babiš si toto riziko dobře uvědomuje. Jeho strategie spočívá v tom, že se vyhýbá jasnému vymezení svého postoje v citlivých otázkách a soustředí se výhradně na kritiku vlády. Jeho cílem je, aby se volby staly referendem o kabinetu Petra Fialy, nikoliv o jeho vlastní osobě. Pokud se mu podaří tento rámec udržet, jeho vítězství je velmi pravděpodobné. Naopak pokud by se debata posunula směrem k hodnotovým otázkám a směřování Česka, situace by se mohla dramaticky změnit.
V Česku se říká, že žádné volby nedopadnou tak, jak se na první pohled zdá. Letošní volební klání se podle aktuálních čísel jeví jako jasné. K zásadnímu překvapení může však teoreticky dojít i letos. A pro vládní tábor je velmi smutné, že takové překvapení může svými chybami přinést nejpravděpodobněji jenom sám Andrej Babiš.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025