20. února, 2013 Martin Petr
Pokud se zpětně podíváme na prezidenty České republiky, Václava Havla a Václava Klause, vidíme dvě silné osobnosti, jejichž názory zněly jasně nejenom v politice domácí, ale i ve světě. Lze toto konstatování uplatnit i na Slovensko?
První prezident samostatné Slovenské republiky, Michal Kováč, byl zvolen 2. března 1993 v slovenském parlamentě jako kandidát a člen Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko. Ačkoliv tomu nic nenasvědčovalo, postupem času se z Bratislavského hradu, kde tehdy prezident sídlil, stal poměrně silný oponent Mečiarovy kliky. Kováč měl blíž k opozici, než k hnutí, ze kterého vzešel a ta část veřejnosti, která nesympatizovala s vládní koalicí Mečiara, nacionalisty Jána Sloty a „robotníka“ Jána Ľuptáka, ho považovala za poměrně výraznou autoritu. Z tohoto pohle-du lze konstatovat, že prezident Kováč naplnil očekávání, která byla na jeho funkci kladena. Nebylo to ovšem zadarmo a Kováč musel zaplatit za své názory i osobní cenu a spolknout hořkou pilulku v podobě únosu svého syna Michala do Rakouska, který měl být dle jeho tvrzení organizován slovenskou tajnou službou.
Značně polarizovaný parlament nedokázal následně zvolit Kováčova nástupce a část jeho pravomocí přešla 2. března 1998 na premiéra Mečiara (zbytek pravomocí přešel na předsedu parlamentu). Ten v podstatě hned druhý den udělil amnestii na trestní činy související se zavlečením Michala Kováča mladšího do ciziny. Mečiar udělil amnestii ještě jednou, a to 7. července, kdy po upozorněních právních expertů vyjadřujících pochybnosti nad první amnestii vydal její pozměněnou verzi. Díky Mečiarovým amnestiím se nikdy únos nepodařilo vyšetřit. Ačkoliv se zejména Křesťansko–demokratické hnutí (KDH) několikrát pokoušelo parlamentní cestou Mečiarovy amnestie zrušit, naposled bylo možné pokusy směřující k této snaze zaregistrovat v březnu 2012. Jelikož však v loňském roce došlo k promlčení amnestovaných trestních činů, tyto snahy vyšly naprázdno.
V listopadu 2012 se ve slovenských denících jako tečka za případem objevila lakonická zpráva, že Kováč se musí omluvit tehdejšímu šéfovi slovenské tajné služby a zaplatit mu odškodné asi 85 000 Kč za poškození pověsti. Prezident Kováč nikdy nedosáhl v polarizované slovenské společnosti takového uznání jako Václav Havel v české. Na druhou stranu, v zápasu o demokracii s Vladimírem Mečiarem sehrál významnou a nesmazatelnou úlohu. Poměrně unavujících bylo celkem devět pokus o zvolení prezidenta parlamentní cestou, přičemž poslední čtyři kola nebyla ani obsazena kandidáty, jelikož se nová antimečiarovská vládní koalice SDK-SDĽ-SMK-SOP dohodla o zavedení přímé volby. Post prezidenta tak zůstal neobsazen více než rok, do 15. června 1999. Zvolení prezidenta přinesla až první přímá volba v květnu 1999.
Komunista a primátor Schuster
Michal Kováč se nakonec vzdal kandidatury ve prospěch Rudolfa Schustera, bývalého dlouholetého člena komunistické strany a oficiálního kandidáta vládní koalice, bývalého excentrického primátora Košic. Ten, po boji v druhém kole s Vladimírem Mečiarem, nakonec i funkci získal. Velká část veřejnosti očekávala jistou „normalizaci“ vztahů premiéra a prezidenta, jelikož oba pocházeli ze stejné koalice. Schuster však chtěl být „sociálnější“ a lidovější než vláda a překvapivě často, z více či méně pochopitelných důvodů vracel zákony k podpisu. Veřejnost si ho však nakonec spíše zapamatovala díky legendární „dvojplatničce“ v prezidentském paláci, anakondám z jeho cest do Jižní Ameriky, legendárnímu oblíbenému destilátu (drienkovica), kování rýčů na východním Sloven-sku s členy královských rodin a sázení stromů u prezidentského paláce. O jeho „oblibě“ vypovídal i fakt, že ačkoliv kandidoval i podruhé, musel tak učinit již jenom jako občanský kandidát a skončil v poli poražených, když v prvním kole dostal jenom kolem 7 % hlasů.
Místo Kukana Mečiarovec
Druhá přímá volba v roce 2004 byla specifická i jinak. Možná, že to způsobila euforie ze vstupu do EU, možná snaha konečně přestat volit „menší zlo“, ale původní favorit voleb a dlouholetý spolupracov-ník Mikuláše Dzurindy, Eduard Kukan ze Slovenské demokratické a křesťanské unie, nepostoupil s rozdílem 0,19 % na druhé místo do druhého kola volby. V tom se utkal Vladimír Mečiar s předsedou parlamentu z let 1993-98, Ivanem Gašparovičem. Nastala tak situace, kdy si voliči měli vybrat mezi dvěma nejsilnějšími muži Mečiarovy éry. Ačkoliv Gašparovič zvítězil, většina veřejnosti ho za svého nepřijala, i když přinesl jisté zklidnění do vztahů s vládou. Je poměrně těžké identifikovat výraznější činy prezidenta, kromě spíše úsměvných historek s „Libanonskou smlouvou“, když vyzýval tehdejší opozici, aby podpořila Lisabonskou smlouvu, nebo diplomatických faux-pas na horkém Balkáně, když formulace jeho projevu o vztazích jednotlivých částí Federace Bosny a Hercegoviny vyvolala poměrně ostrou reakci ze strany některých místních představitelů. Až v současnosti se ukazuje jistá snaha Ivana Gašparoviče, který mezitím obhájil svůj mandát v roce 2009 proti Ivetě Radičové, zasahovat výrazně do slovenské politiky. Nejmenování zvoleného generálního prokurátora Jozefa Čentéše, kterého vybrali poslanci již před půldruhým rokem, vyvolalo petici za obžalobu prezidenta za úmyslné porušení ústavy.
Kdo bude další?
Po tomto přehledu dosavadních slovenských prezidentů tedy možná ani nepřekvapí, že v únoru 2012 důvěřovalo této instituci jenom 8 % občanů. Slovensko tak stále čeká na prezidenta (či prezidentku), který dokáže naplnit roli, jakou hrál Václav Havel pro Čechy, Moravany a Slezany. Je otázkou, kdo úřad po Gašparovičovi převezme. V prosinci 2012 začal se sběrem podpisů bývalý premiér a dlouholetý předseda Křesťansko-demokratického hnutí Ján Čarnogurský, zájem projevil slovensko-švýcarský žurnalista Július Kubík nebo zakladatel organizace Dobrý anděl Andrej Kiska. Zmiňují se rovněž jména bývalé premiérky Ivety Radičové, která však zatím kandidaturu explicitně odmítá, bývalého předsedy parlamentu Jána Hrušovského nebo dokonce současného premiéra Roberta Fica. Volby se však konají až v roce 2014, tudíž pole kandidátů se bude ještě krystalizovat.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024