22. září, 2013 Petr Zenkner
Odjezd 64letého politika do exilu s cílem rozbít Rakousko-Uhersko vypadal v roce 1914 jako fantasmagorie. Přesto o čtyři roky později vzniklo Československo, které bylo dovršením českých snah o obnovu státnosti a také prostředím, kde se v následujícím dvacetiletí dotvořil moderní slovenský národ. „Česká a slovenská otázka se nedaly řešit jinak než v rámci reorganizované střední Evropy,“ napsal slovenský historik Dušan Kováč. Upozornil tak na důležitý fakt – mělo-li vzniknout Československo, muselo Rakousko-Uhersko zaniknout.
Masaryk a monarchie: od kritika k bořiteli
Tomáš G. Masaryk dlouho souzněl s hlavním proudem české politiky, který žádal pouze reformu monarchie směrem k federalizaci a větší autonomii národů. Bral jako fakt, že je Rakousko-Uhersko nezbytností, protože český národ není dostatečně velký, aby si mohl dovolit úplnou politickou nezávislost. Jeho loajalita však byla podmíněná. Ve studii o Františku Palackém (1898) konstatoval zásadní rozpor mezi idejí českou a rakousko-uherskou a uvedl, že je možné jít cestou samostatnosti, zesílí-li v Evropě demokracie a snahy sociální.
Kdy se Masaryk s monarchií myšlenkově úplně rozešel? Na oslavě svých šedesátých narozenin v roce 1910 měl prohlásit, že Rakousko si nezasluhuje nic jiného než dynamit, který by je rozmetal na kousíčky. Je možné, že zlom nastal v letech 1908-1909 v důsledku anexe Bosny a Hercegoviny a vykonstruovaného tzv. záhřebského procesu s představiteli Srbů a Chorvatů, založeného na falešných dokumentech, připravených přímo na pokyn ministra zahraničí Aehrentala. Masaryk nikdy příliš neodděloval vnitřní a zahraniční politiku monarchie. Kritizoval závislost Rakousko-Uherska na Německu v rámci Trojspolku a chtěl změnit jeho cíle na Balkáně, kde nesouhlasil s tvrdým postojem vůči Srbům. V jednom ze svých posledních vystoupení na Říšské radě v květnu 1913 uvedl, že „ubohá zahraniční pozice Rakouska spočívá na nemožné vnitřní politice, ne naopak. Rakousko… neustále vede válku ne navenek, nýbrž uvnitř, proti svým vlastním, proti svým dobrým národům,“ řekl jako poslanec.
Mesianista i pragmatik
Masaryk měl osobnostní předpoklady pro úspěšnou roli revolucionáře, kterým v jádru zřejmě byl, byť ve svém myšlení neustále zdůrazňoval význam evoluce před revolucí a zápasil s otázkou války a násilí. Co jiného než revoluční čin však byl jeho aktivní podíl na likvidaci státu, který většina tehdejších evropských politiků považovala za nutný předpoklad stability ve střední Evropě?
Masaryk nakonec v exilu uspěl, počítal ale i s tím, že se již do vlasti nevrátí a bude následovat příkladu Komenského, kterého obdivoval. Bibli kralickou a Kšaft umírající matky Jednoty bratrské měl podle svých slov při sobě po celou válku. Jen pro připomenutí: Komenský vyjadřuje víru, že se český a moravský lid ujme odkazu Jednoty a využije ho v příštích generacích. Masaryk nakonec svoji závěť ve vyhnanství psát nemusel, v knize Světová revoluce však přiznává, že se konečného rozhodnutí odejít obával, protože „krk je také politikům velmi milou částí těla…“ Však ho také v Rakousku odsoudili v nepřítomnosti k trestu smrti.
V Masarykových činech byl vždycky přítomen náboženský prvek, možná až mesianismus, který ho hnal dopředu. Byl-li přesvědčen, že jedná správně, dovedl jít proti davu i dějinám. Dokázal jednat realisticky a pragmaticky, jít k cíli postupně a klikatými cestičkami, zároveň se však mnohokrát dostal v české společnosti do naprosté izolace. Asi nejhorší pád zažil během hilsneriády, kdy uvažoval o emigraci do Spojených států. Nikdy ale neustoupil. „Masarykova pozice byla založena na zvláštní směsi hluboké znalosti a často dogmatického a karatelského přístupu; spojoval se v ní realismus s ideologií,“ píše britský historik H. Gordon Skilling. K Masarykovi spíše kritický exilový historik Josef Kalvoda tvrdí, že zatímco Karel Kramář a většina českých politiků byli aristotelští pragmatici, kteří akceptovali pluralistickou povahu české společnosti a chápali politiku jako umění možného, byl Masaryk platónský monistický ideolog, který chtěl společnost měnit. Není ale toto důležitý předpoklad pro podobné aktivity, jako je zboření jedné z velmocí v Evropě?
Rakousko ztratilo právo existovat
Programy a memoranda, které za války v československém exilu vznikaly, měly propagandistický a pragmatický charakter. Byly určené vládám a veřejnosti válčících států a odrážely realitu na bojištích. Proto v nich hrálo důležitou roli i carské Rusko, přestože Masaryk měl po vydání své knihy Rusko a Evropa (1913) vstup do země zakázán. Základní argumentace se ovšem nikdy neměnila – likvidace Rakousko-Uherska je pro Francii a Velkou Británii možná a užitečná, protože se stalo vazalem Německa a neplní svoji historickou funkci stabilizačního faktoru ve střední Evropě; nově vzniklý stát Čechů a Slováků bude spolu s dalšími slovanskými národy hradbou proti pangermanismu.
„Ti, kdo hájili možnost, ba nutnost Rakousko-Uherska – a byl to jednu dobu sám Palacký –, chtěli federativní soustátí rovnoprávných národů a zemí; avšak Rakousko-Uhersko dualistické stalo se potlačovatelem neněmeckých a nemaďarských národů, je překážkou míru v Evropě a zvrhlo se v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa na východ, bez vlastního pozitivního cíle…,“ vyhlásil 14. listopadu 1915 Český komitét zahraniční, který předcházel Československé národní radě.
Memorandum z dubna 1916 vzniklé za cesty Milana Rastislava Štefánika do Itálie dále rozvíjí představy o uspořádání střední Evropy, kterou chápe jako zónu malých národů. Hlavně románské a slovanské národy žijí v podmínkách národnostního útlaku, což tento prostor činí nebezpečným. Podle Štefánika bojují Jihoslované, Čechoslováci a Poláci o samostatnost. Pokud ji získají, napětí v regionu se oslabí. V úvahách z roku 1916 tvoří jádro protigermánské bariéry Československo a Polsko, opírající se o Rusko a spolupracující s Itálií a Jihoslovany. Proto se objevovala i myšlenka tzv. koridoru, který by slovanské státy propojil. Masaryk sám považoval tento plán za nerealistický.
Nová Evropa: demokracie proti teokracii
Důležitá byla nejen memoranda, ale i Masarykova kniha Nová Evropa. Stanovisko slovanské, kterou napsal v letech 1917-1918. Reagoval mimo jiné na německého politika Friedricha Naumanna a jeho knihu Mitteleuropa z října 1915. Naumann nebyl pangermánský nacionalista, ale i tak fakticky navrhoval pohlcení habsburské monarchie v rámci německého „moře“. Chtěl vytvořit středoevropský „organizační stát” a „hospodářský národ”. České státní právo Naumann nebral v úvahu kvůli silné německé menšině, i když uznával českou královskou tradici. Námitky Staroprusů, Starorakušanů, Čechů, Poláků, Jihoslovanů, Rumunů, a zčásti i Maďarů chtěl Naumann během jedné generace překonat dlouhodobou, vstřícnou a citlivou politikou. Němci měli také projevit dostatečnou ústupnost a vstřícnost vůči zúčastněným sousedním jazykům. Taková politika „bílého muže“ v Africe… V polovině války, kdy vítězství Spojenců nebylo vůbec jisté a řada českých politiků čekala ve vězení na popravu (Kramář, Rašín, Klofáč aj.), sice Naumannova koncepce dávala naději na existenci českého národa, ale jinak byla tato „umírněná“ představa samozřejmě zcela nepřijatelná.
Masaryk ve svých vzpomínkách na exilové působení píše, že k jeho vystoupení proti Rakousku přispěla i setkání s některými německými politiky ve Vídni krátce před jeho odchodem, například s bývalým ministerským předsedou Předlitavska Ernestem von Koerberem, s nímž podle svých slov „častěji mluvíval hodně odkrytě“. Koerber mu potvrdil, že podle něho nebude Vídeň schopna nutných reforem, pokud vyhraje: „Po válce vítězné budou rozhodovat vojáci. A ti budou centralizovat a germanizovat, bude absolutism s parlamentní okrasou.“ Masarykova politická pozice založená na rovnoprávnosti národů, všeobecném volebním právu a obdivu k anglosaské demokracii s tím byla v úplném rozporu.
Masaryk psal Novou Evropu již v době, kdy do války vstoupily Spojené státy a v Rusku padl režim cara Mikuláše II. Díky tomu mohl oživit svoje pojetí války jako střetu demokracií (Velká Británie, Francie, Spojené státy) a autoritářských teokracií, kam kromě Rakousko-Uherska, Německa a Turecka řadil také carské Rusko. Pro Masaryka se tak Světová válka změnila ve Světovou revoluci. Její součástí byl i vznik Československa a reorganizace prostoru střední Evropy.
„Jestliže by československý národ zůstal v područí Němců a spojených s Němci Asiatů (Maďarů, Turků) anebo dokonce padl, pangermánská centrální Evropa a její další politické následky budou uskutečněny,“ strašil i argumentoval. „Československá otázka je otázkou světovou a je otázkou právě této války; svobodné Čechy, anebo reakční Rakousko… – to je pro Evropu a Ameriku, pro myslící Evropu a Ameriku volba.“
Masaryk také velice tvrdě dehonestoval celé Rakousko a všechno co ho představovalo. Tvrdil, že je to umělý stát, který udržuje v područí dynastie a německá a maďarská minorita. „Jestli je zásada práva národů na sebeurčení míněna doopravdy, Rakousko-Uhersko je politicky a mravně souzeno… Rakousko je celou svou podstatou, svou historií, zeměpisem a etnografií negací moderního státu a moderní národnosti… je pouhým přívěskem Německa /a/ svým středověkým dynastickým teokratismem je negací národnosti… Evropa a Amerika mají volbu mezi degenerovanou dynastií a svobodou devíti národů… Rozčlenění Rakouska je přirozeným a nutným historickým procesem,“ napsal Masaryk v této propagandistické brožuře.
Benešova sázka na velmoci
Při úvahách exilu nelze pominout jeden důležitý aspekt středoevropské otázky – závislost na velmocích. Bez vítězství států Dohody ve válce se těžko mohly uskutečnit její válečné cíle. Vznik Československa také nepodporoval každý, zvláště na britský „Foreign Office“ neměli vliv pouze jeho zastánci jako Robert W. Seton-Watson či Wickham Steed. Mnozí angličtí a francouzští politici a vojáci ještě na jaře roku 1918 nevzdávali poměrně logickou možnost odpadnutí Rakousko-Uherska od německého císařství Viléma II. Zvláště když nový císař Karel I. o možnosti separátního míru uvažoval a udělal v tomto směru i některé sondáže. Ani ve „14 bodech“ amerického prezidenta Wilsona z ledna 1918, které dávaly najevo válečné cíle Spojených států, se nepočítalo s rozbitím Rakousko-Uherska. Wilson zmiňoval pouze vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj jeho národů.
Ze sídla na ulici Rue Bonaparte v Paříži měl velmoci „na starosti“ Edvard Beneš, který se cílevědomě snažil o uznání Československé národní rady. Méně pozornosti již věnoval budoucím sousedům. „Jeho středoevropská politika byla tedy postavená na arbitráži velmocí, zárukách velmocí a nikoli na vnitřní reorganizaci prostoru samotnými národy,“ upozorňuje historik Dušan Kováč. Během války to rozhodně nebyl problém, protože předpoklad, že o všem podstatném rozhodne mírová konference, byl správný. Potenciálně v něm ale existovala skrytá rizika.
Středoevropské úvahy po roce 1918
Masaryk tvrdil, že po dezintegraci a individualizaci střední Evropy nastane její nová integrace. „Skutečná federace národů nastane teprve, až národové budou volní a sami se spojí,“ říkal, když předvídal vznik federací menších států, na základě nichž se zorganizuje celý kontinent. Krátkodechým pokusem o podobný projekt ve střední Evropě byla Demokratická středoevropská unie existující od 3. října 1918. Existovala měsíc, než ji pohřbily národní spory mezi Poláky a Ukrajinci. Sám Masaryk byl vůči ní skeptický. Unie zřejmě vznikla spíše jako úlitba prezidentu Wilsonovi. Její duší byl hlavně americký sociolog Herbert A. Miller, který se stal jejím výkonným ředitelem.
Československé snahy se po vzniku republiky zaměřily na budování vlastního státu. Nebylo to úplně jednoduché, protože státní moc musela prosadit svoji autoritu v německých oblastech, vedla ozbrojený střet s Polskem o hranici na Těšínsku a dobývala východní a jižní Slovensko, kde se ustavila bolševická Slovenská republika rad. Myšlenka reorganizace střední Evropy byla odložena na neurčito. Nové hranice utvořila Versailleská mírová konference a plebiscity. Myšlenku politické integrace nahradily spíše ekonomické snahy o zachování alespoň něčeho z „jednotného trhu“ monarchie. Ani ty však nakonec nebyly příliš úspěšné a vzájemný obchod po celé meziválečné období postupně klesal. Myšlenku hospodářské spolupráce udržoval při životě maďarský profesor ekonomie Elemér Hantos, který našel spřízněné duše i v Československu, například velvyslance v Maďarsku a Rakousku Hugo Vavrečku nebo zlínského obuvního magnáta Tomáše Baťu.
Asi nejvýznamnějším propagátorem životní důležitosti středoevropské spolupráce byl v Československu agrární politik Milan Hodža. Již před 1. světovou válkou patřil k tzv. Belvedérskému kruhu kolem Františka Ferdinanda d´Este, který plánoval přetvořit dualistickou monarchii do „Velkého Rakouska“, kde by jednotlivé národy měly vlastní autonomii. Hodža chápal střední Evropu jako organický celek mezi Německem a Ruskem. Nevylučoval z něho Rakousko ani Maďarsko a jako velvyslanec v Budapešti se dostal do sporu s Benešem, protože nesouhlasil, aby československá hranice vedla územím s převahou maďarského obyvatelstva. V poválečné realitě usiloval o sblížení mezi státy Malé dohody (ČSR, Jugoslávie, Rumunsko) a státy Římského protokolu (Itálie, Rakousko, Maďarsko). Jeho představy se ale neuskutečnily, protože kromě oficiální československé zahraničně-politické linie, která spoléhala na Francii, narážely i na zájmy domácího průmyslu. Agrární demokracie, na níž měla spolupráce ve střední Evropě podle Hodžy existovat, obsahovala v sobě řadu problémů. To ale i orientace na Francii a Velkou Británii, která od počátku naznačovala, že pro ni střední Evropa není prioritou.
„Nelze… přehlédnout, že zakladatelé Československé republiky přecenili mocenskopolitický a hospodářský zájem Francie a Velké Británie o střední Evropu a podcenili regenerační sílu Německa,“ napsal historik Jiří Kořalka v revue Dějiny a současnost. Částečně se dá říci, že se západní politici mohli cítit podvedeni, protože žádná stabilita ve střední Evropě po pádu Rakousko-Uherska nenastala. Kritizovat Beneše a oficiální zahraniční politiku je dnes snadné a laciné, protože si samozřejmě složité geopolitické postavení regionu uvědomovala. Československo se snažilo i o pragmatickou spolupráci, ale marná snaha, základem všeho byly roky 1918-1920, kdy nad integrací převážila dezintegrace.
Petr Zenkner
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024