České diskuse o energetice končí u jádra. Škoda

15. června, 2022 RUBRIKA Česko


imageLODLNG tankery budou kvůli snaze EU zbavit se ruského plynu přistávat v evropských přístavech mnohem častěji. Foto: Wikimedia Commons/4ing

 

Vláda premiéra Petra Fialy (ODS) měla při svém vzniku určitě jiné priority než energetiku. Pro její politické přežití ale nakonec bude nejdůležitější, jestli zvládne několikanásobný nárůst cen energií. Ten má řadu příčin v čele s ruskou vojenskou agresí vůči Ukrajině, každopádně ale ohrožuje velkou část společnosti. Nadávat však budou všichni, což nemůže žádný politik ignorovat.

 

Vysoké výdaje za energie v tuto chvíli řeší v Česku opravdu každý. Ať už jsou to senioři, kteří se bojí toho, jak moc se jim zvednou zálohy, nebo středněpříjmové rodiny, jimž končí fixace cen elektřiny a plynu. Je prostě rozdíl, zda se platí stokoruny, nebo tisícovky. Nad fakturou se může zarazit i bohatý člověk s vyhřívaným bazénem u domu. Toho účet za energie nepoloží. Majitele rodinného domu už ale výrazně postihnout může. Přes milion Čechů tak ohrožuje energetická chudoba a další se budou muset omezit či sáhnout do svých rezerv. Vedle domácností je tu navíc ještě energeticky náročný český průmysl, jenž tvoří více než třetinu tuzemského hrubého domácího produktu (HDP) a připadá na něj výrazná většina exportu.

Pro Fialovu vládu to nejsou dobře rozdané karty. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že by vysoké ceny energií neměly doprovázet celé její funkční období. Kabinet, který je u moci teprve půl roku, může při řešení dopadů cen elektřiny a plynu zapomenout mimo jiné na to, že udrží rozpočtový schodek ve výši 300 miliard korun. Jen sociální tarify a příspěvky na bydlení vyjdou na desítky miliard korun ročně. Další peníze bude stát podpora obchodníků při nákupech plynu, aby se vůbec naplnily zásobníky na příští zimu.

Tohle všechno jsou ale „jen” krátkodobé věci. Pokud to myslí vláda Petra Fialy s odstřižením od Ruska kvůli jeho invazi na Ukrajinu vážně, musí nahradit ruský plyn i ropu. U druhé jmenované suroviny je to jednodušší, protože ropovodem Družba k nám teče zhruba polovina naší spotřeby. Česká závislost na ruském plynu dodávaném přes Německo plynovodem Nord Stream 1 je ale takřka stoprocentní.

Plyn navíc ovlivňuje účty za elektřinu, protože na energetické burze určuje její cenu vždy ten nejdražší zdroj. A tím je plyn už od loňského podzimu. Tedy od chvíle, kdy ruský Gazprom zastavil export do Evropy nad rámec dlouhodobých kontraktů a vyřadil takzvané spotové dodávky pro energetické burzy. Státem ovládaný koncern, který má monopol na těžbu plynu a jeho přepravu plynovody, zároveň před zimou nenaplnil zásobníky v západní Evropě, jež buď vlastnil, nebo si je pronajímal. Energetická válka Ruska vůči Evropě zkrátka začala už loni. Nic na tom nemění fakt, že ruský plyn teď do Evropy proudí i přes uvalení sankcí Evropské unie na režim Vladimira Putina.

 
Alternativní scénáře

Nahrazení ruské suroviny dovozem zkapalněného plynu (LNG), který se přepravuje pomocí velkých tankerů, je možné a určitě k němu dojde. Stejně jako se vybudují další terminály, jež ho nakonec dokážou do Česka dostat. Byť to nebude ještě letos a nebude to levné. Hlavní problém, jímž jsou vysoké ceny ovlivňující celou energetiku, průmysl i domácnosti, se tím však vyřešit nepodaří. Tato komplikace bude dlouhodobě ovlivňovat celou českou ekonomiku.

Na energetické burze v Rotterdamu, která je hlavním plynovým uzlem v EU, se sice na konci května plyn opět prodával pod hranicí 100 eur (asi 2470 korun) za megawatthodinu. Začátkem března ale jeho cena vystřelila na více než 200 eur. Již koncem loňského prosince, kdy vrcholila nervozita kvůli prázdným zásobníkům, byla na 180 eurech. Ještě v lednu 2021 se ale pohybovala na úrovni 20 eur.

K vysokým cenám je důležité dodat ještě další faktor. Zkapalněný plyn byl dosud dražší než ten ruský, norský nebo alžírský dodávaný plynovody. Hlavním konkurentem na LNG trhu pak byla pro Evropu energeticky hladová Asie, která byla ochotná platit za dodávku jedné megawatthodiny kolem 80 eur. To vedlo k tomu, že většina LNG tankerů mířila k odběratelům do Japonska, Jižní Koreje a Číny, kteří se navíc smluvně zavazovali k dlouhodobým kontraktům na dvacet let. Oproti tomu Evropa donedávna viděla v LNG jen doplněk k levnější ruské surovině. To se nyní sice mění, ale hlad Asie po zkapalněném plynu z Kataru, Austrálie a Spojených států trvá.

Zhroucení jistot na trhu s plynem ovlivní i politiku EU, která chce závislost na Rusku snížit ještě větším důrazem na obnovitelné zdroje. Do roku 2030 by měla zelená energie tvořit 45 procent výroby. V předchozích letech se vedly v Bruselu tvrdé diskuse o tom, zda bude plyn uznán za takzvané přechodové palivo, jež nahradí výpadek špinavých uhelných zdrojů a v případě Německa i jaderné elektrárny. Tyto boje skončily pro plyn docela úspěšně. Pak ale začala válka na Ukrajině…

Proč tak velký důraz na plyn? Elektrárny, které jej spalují, mají jednu důležitou vlastnost. Umějí velmi rychle „najet” na plný výkon a být dobrou zálohou pro méně stabilní zdroje ze slunce a větru. Ty sice nepotřebují žádné palivo, ale nevyrábějí stále stejné množství elektřiny. Naopak u uhelných a jaderných elektráren je produkce předvídatelná. Alternativu představuje ukládání vyrobených přebytků z obnovitelných zdrojů do baterií, což je zatím dost drahé. Nebo dělat z přebytků vodík, což je rovněž nákladné a navíc realizace stojí na úplném počátku. Jako jedno z možných řešení se nabízí změna fungování přenosové soustavy pomocí chytrých technologií. Tomu v Česku brání silná distribuční lobby, jež nechce přijít o byznys a vliv. Jediným standardním vyrovnávacím zdrojem, který má dostatečný výkon, je tak vedle plynu přečerpávací vodní elektrárna.

Zapojení obnovitelných zdrojů do tuzemské energetiky se dlouhá léta řeší i v Česku. Jejich podpora nebyla u veřejnosti dosud silná (teď ale zřejmě dochází ke změně), což z investic do slunce nebo větru nedělalo sexy politické téma a netlačilo do nich ani největší energetické hráče. To se naopak stalo v sousedním Německu a prakticky v celé západní Evropě.

 
Klub hráčů

Posledních deset let se tak česká energetika dala charakterizovat dvěma jistotami. Za prvé snahou uhrát s Bruselem nižší podíl na výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů (nyní bychom měli dosáhnout 22 procent do roku 2030). Za druhé nekonečnou cestou k novému jadernému bloku v Dukovanech, kde se bohužel místo ceny a využití řešila především geopolitika, protože ruský Rosatom měl jako potenciální dodavatel jednoznačnou podporu prezidenta Miloše Zemana. Zároveň se v Česku dospělo pod tlakem zvyšujících se cen emisních povolenek k rozhodnutí podpořit postupné ukončení provozu uhelných elektráren a tepláren, které mají stále největší podíl na tuzemské výrobě. Alternativou, s níž všichni počítali, byl ale plyn. K většině velkých investic do přechodu z uhelných zdrojů na plynové má přitom začít docházet v příštích letech, což je pro investory s ohledem na současný vývoj děsivé.

Obnovitelné zdroje tak nyní budou mít v Evropě i jiný důvod pro podporu než snahu zachraňovat planetu, která u některých lidí hraničí s náboženstvím. To, že tyto zdroje nepotřebují žádné uhlí, plyn nebo jaderné palivo a dokážou vyrábět už mnohem levněji než před deseti lety, je totiž fakt. A hlavní důvod odporu k zelené elektřině byl u průmyslu stejně jako u státu vždycky v tom, že je dražší. Nyní již to není pravda. Navíc jsou zároveň pro investice do obnovitelných zdrojů nebo energetických úspor k dispozici obrovské evropské dotace a levné úvěry. Spolu s ochotou podniků začít si budovat vlastní zdroje a snižovat závislost na dodávkách ze sítě to bude hlavní věc, která českou energetiku změní.

Je tu ale jedna okolnost, která toto všechno znejišťuje. Ostatně tak jako v předchozích letech. Energetika v Česku je silně centralizovaná a ovládá ji několik velkých hráčů. V prvé řadě se jedná o ČEZ. Tam sice stát drží sedmdesát procent akcií, ale tato firma a především její generální ředitel Daniel Beneš, který už přežil nástup pěti premiérů, v tom umí chodit a disponuje „svými” lidmi ve všech stranách.

Dalším vlivným aktérem je koncern EPH Daniela Křetínského, jenž už má mnohem větší aktivity na Slovensku a v západní Evropě, kde vsadil na to, že odchod od uhlí bude trvat déle, než se předpokládá. Je tu také největší český „uhlobaron” a majitel energetické skupiny Sev.en Energy Pavel Tykač. Našlo by se i pár dalších velkých hráčů jako třeba státní podnik ČEPS odpovídající za páteřní přenosové sítě. Fakticky jde ale o úzký klub lidí a firem. Právě centralizovanost tuzemské energetiky a její zaměření na potřeby průmyslu je hlavním důvodem, proč se obnovitelné zdroje v Česku prosazují tak pomalu. Zelená energetika je totiž decentralizovaná. Právě tento koncept je přitom pro budoucí tvář Česka stejně důležitý jako diskuse o jádru, u níž nakonec stejně všechny laické i odborné debaty končí.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.