23. listopadu, 2024 Karel Barták
Donald Trump (vlevo ) a Mark Rutte na snímku z roku 2019. Foto: Wikimedia Commons/The White House
Do čela světové velmoci číslo jedna se vrací politik, který výše uvedenými hodnotami pohrdá. Místo nich se řídí kupeckou logikou „má dáti–dal“, přičemž mu jde za všech okolností o to, aby výsledek byl jednoznačně příznivý pro Spojené státy. America First není jen heslo, je to cíl a smysl veškerého počínání Donalda Trumpa. Na rozdíl od roku 2016, kdy byl neznámou veličinou, už toho o něm dnes víme dost a je nutné s tím počítat. Musíme být připraveni, že mezinárodní pořádek, jak ho dnes známe, může být zásadním způsobem otřesen.
Evropa musí především očekávat, že se Trump skutečně pokusí ukončit válku na Ukrajině, jak mnohokrát sliboval ve volební kampani, a že to neudělá tak, jak si budou přát Ukrajinci. Pokud by se to dělo podle ruského scénáře, což není vyloučeno, budeme pravděpodobně svědky evropského rozkolu. Zatímco Maďarsko, Slovensko, možná Rakousko či Itálie budou tleskat, ostatní nikoliv. Evropská unie se rozklíží hned na této první překážce. Její mnohaleté ujišťování o podpoře Ukrajiny „ať to stojí co to stojí“ bude vypadat trapně a smutně.
Jenže Trump společnou řeč s ruským prezidentem Vladimirem Putinem také najít nemusí. Může naopak vystupňovat pomoc Ukrajině, aby zvrátil vývoj války v její prospěch a pak ji ukončil. Právě v něco takového doufá ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, když Trumpovi od okamžiku zvolení podlézavě nadbíhá. Nemá na vybranou. Pro evropské spojence USA to však znamená především nejistotu, tápání a rozpaky. Nepředvídatelnost není tentokrát důsledkem nevědění; Trump ji ve druhém období povyšuje na politickou metodu.
Evropa si zajisté uvědomuje, že bezpečnostní záruky ze strany USA už nejsou automatické a že se konečně musí postavit na vlastní nohy. Čili se vydat cestou strategické autonomie, kterou dlouhodobě prosazuje francouzský prezident Emmanuel Macron či v poslední době třeba polský premiér Donald Tusk. Jenže budování společné obrany bude vyžadovat větší soudržnost, více společného úsilí, tedy více shody. Bude EU dostatečně jednotná, aby to dokázala? Nebo se nechá rozdělit třeba už jen na jednoduchém dilematu, zda mají zvýšené výdaje na obranu, pokud se stanou realitou, směřovat do obrody evropského vojenského průmyslu, nebo naopak na nákup amerických zbraní, jak si bude přát staronový pán Bílého domu?
Evropané se budou v každém případě snažit Trumpa a jeho budoucí spolupracovníky ovlivňovat a přesvědčovat, že Spojené státy na transatlantické spojenectví nedoplácejí, jak si Trump myslí. Nový generální tajemník NATO Mark Rutte z Nizozemska s tím už ostatně začal. Na okraji schůze Evropského politického společenství v Budapešti 7. listopadu upozornil, že pokud Západ bude nečinně přihlížet prohlubující se vojenské spolupráci mezi Ruskem a Severní Koreou, umocní to severokorejskou hrozbu vůči samotným Spojeným státům. A pokud bude Rusku umožněno, aby se zmocnilo Ukrajiny, nesmírně ho to posílí vůči Západu včetně USA.
„Pokud by Rusko na Ukrajině uspělo, dočkali bychom se velmi silného Ruska na našich hranicích, které by získalo obrovské území, nesmírnou sílu ukrajinské armády a také ukrajinských lidí,“ upozornil Rutte. „Byla by to hrozba nejen pro evropskou část NATO, ale také pro Spojené státy,“ varoval nizozemský expremiér.
Analytici rovněž poukazují na to, že Severoatlantická aliance není koncipována výlučně jednostranně, tedy jako americký ochranný deštník pro evropské spojence. USA mohou v budoucnu mít plné ruce práce v Asii, kde považují Čínu za nepřítele číslo jedna. Pro případ vyššího napětí v této části světa budou potřebovat spojence, aby jim pomáhali hájit západní zájmy třeba i jinde. Podíváme-li se na dnešní mapu světa, zas tak moc jich nemají.
Donald Trump během kampaně vyhrožoval, že bude masově používat cla, aby uchránil americkou ekonomiku a pracovní místa. Je třeba s tím počítat. Nejenže mu vadí laciné čínské dovozy, ale v podstatě považuje za nepřátele všechny, kdo mají s USA pozitivní obchodní bilanci. Tedy také EU, kterou ostatně několikrát nazval Miničínou. Pokud uvalí desetiprocentní až dvacetiprocentní clo na veškerý evropský import, bude to mít velmi neblahý dopad zejména na průmyslovější evropské státy, tedy také na Česko.
EU by se i tady měla semknout a soustředit se na obchod se zbytkem světa. Neměla by se nechat vmanévrovat do obchodní války USA proti Číně, pokud by to nebylo rozhodně v jejím zájmu. Neměla by zapomínat, že s půl miliardou spotřebitelů a sice umenšeným, ale přece jen velkým průmyslovým potenciálem zůstává obchodní velmocí, a podle toho se chovat. Tedy dodržovat pravidla mezinárodního obchodu, a tím oslovovat partnery. Z tohoto hlediska může důležitou roli sehrát i nástroj Globální brána, který bude v Evropské komisi spravovat Čech Jozef Síkela.
Americké ochranářství nemusí být věčné – Trumpova protekcionistická opatření mohou sice vyhovovat jeho MAGA ideologii, ale také vést ke zdražování zboží i peněz v samotných Spojených státech. Nespokojenost amerických voličů pak může postupem času vyvolat i Trumpův přístup k životnímu prostředí a klimatické změně. Očekává se, že se podobně jako před osmi lety zcela odvrátí od světového úsilí o ochlazení planety, ba opět vystoupí z Pařížské dohody a zruší dekarbonizační cíle zavedené jeho předchůdcem.
Evropa si většinově nepřála, aby největší světovou velmoc řídil člověk, který se neovládá, lže, neřídí se žádnými zásadami, pohrdá demokratickými hodnotami. Pro evropský mainstream je to těžko stravitelné. Lídři zemí EU se budou muset naučit spolužít s politikem, který nectí vládu práva a mnohdy jimi otevřeně pohrdá. Budou se o to ovšem upřímně snažit: viz velmi srdečná blahopřání ke zvolení od Emmanuela Macrona, Olafa Scholze, Petra Fialy a dalších. Jinak to nejde.
EU není v takové formě, aby se mohla nějak výrazněji vymezovat. Její ekonomický výkon ochabuje a v klíčových sektorech špičkových a digitálních technologií zaostává. Její tradiční politicko-ekonomický motor v podobě francouzsko-německého tandemu je významně oslaben. Německo po rozpadu vládní koalice zamířilo do zmatečné irelevance a osud francouzské vlády závisí na libovůli krajní pravice.
Trumpovo vítězství naopak oslavuje maďarský premiér Viktor Orbán, jenž dovedl jednu ze zemí Unie už mimo demokracii. Však si také své liberálnější kolegy na neformálním summitu v Budapešti náležitě vychutnal. Demagogové a populisté, kteří posilují napříč kontinentem, v Trumpově výhře spatřují jasnou inspiraci. Robert Fico na Slovensku, Giorgia Meloni v Itálii, Geert Wilders v Nizozemsku, Marine Le Pen ve Francii, Andrej Babiš u nás a další se mají proč radovat. Na vlastní oči viděli, jak se v nejsilnější zemi světa antidemokratovi může díky demokracii podařit dosáhnout nejvyšších met, a pak ji z těchto výšin zásadně ohrozit. V dějinách se to už stávalo a víme, jak to dopadalo.
Hlavní hrozbou pro EU tak není dnes Donald Trump, ale její vlastní vnitřní nesoudržnost či fragmentace. Odstředivé režimy se ocitnou na koni, přičemž budou mít „podstatně větší koně“, jak podotkla pro server Politico končící česká eurokomisařka Věra Jourová. Donald Trump bude v EU hrát národní karty, bude se scházet s jednotlivými lídry a pokud možno ignorovat společné instituce. Staronovou předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyen nebude mít rád už proto, že pěstovala nadstandardně dobré vztahy s jeho předchůdcem Joem Bidenem.
„Nejvíce se obávám toho, že se jednotlivé členské státy EU budou individuálně snažit mít s Trumpem co nejlepší vztahy,“ svěřil se Guy Verhofstadt, bývalý belgický premiér a dlouholetý předseda liberální frakce v Evropském parlamentu. „Mohlo by to skočit až rozpadem Evropské unie, bez ohledu na to, jak dopadly americké prezidentské volby,“ dodal.
Budapešťská deklarace, text schválený lídry EU tři dny po listopadových amerických volbách, vyvolává radost a optimismus. Píše se v ní o zdokonalení jednotného vnitřního trhu EU, o reformě kapitálového trhu a trhu s energiemi, o posílení obranného průmyslu, o odstraňování byrokratických překážek, navýšení investic do výzkumu a inovací. Jenže je těžké se nadchnout pro vzdušné zámky, které si EU vytyčila skoro stejnými slovy už na summitu ve Versailles v roce 2022 nebo v dnes už zapomenuté lisabonské strategii z roku 2000. Prezidenti a premiéři se nechtěli pohádat, tak se úzkostlivě vyhýbali jakékoliv debatě o financování těchto reforem. I když vědí, že to bez peněz nepůjde.
Většina dnešních evropských vlád, tedy těch, které v amerických prezidentských volbách fandily Kamale Harris, by se měla hluboce zamyslet nad pohnutkami voličů Donalda Trumpa, Geerta Wilderse, Andreje Babiše, Viktora Orbána, Marine Le Pen a dalších. Evropa přežije za podmínky, že bude silná a jednotná. Jsou si toho však vědomi občané členských zemí? Vysvětluje jim to někdo? Chtějí to?
Podle končícího předsedy Evropské rady Charlese Michela je za minutu dvanáct. Podle šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyen musíme jednat, přičemž svou budoucnost máme ve vlastních rukách. Francouzský prezident Emmanuel Macron si myslí, že bychom se neměli chovat jako býložravci, kořist masožravců, ale aspoň jako všežravci. Dosluhující šéf evropské diplomacie Josep Borrell se podobně domnívá, že je lépe sedět kolem stolu než být na jídelním lístku.
A když už jsme u těch výroků, které dokládají jistý pocit naléhavosti, ale zatím nedostatečný a nesdílený napříč Evropou, dejme si ještě na závěr polského premiéra Donalda Tuska: „Někteří si myslí, že budoucnost Evropy závisí na amerických volbách. Přitom závisí především na nás. Za podmínky, že Evropa konečně dospěje a uvěří ve svou vlastní sílu. Éra geopolitické podřízenosti skončila.“
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025