18. října, 2022 Petr Zenkner
Nový terminál na LNG v nizozemském přístavu Eemshaven.
Část jeho kapacity si pronajalo Česko. Foto: Vlada.cz
Zní to možná kacířsky, ale posledních patnáct let byly energie v Evropě levné. Nynější ceny elektřiny a plynu nemůže dlouhodobě přežít významná část českého průmyslu. Může kvůli nim zchudnout i řada domácnosti, jež si zvykly považovat se za střední třídu. Na současné výši tak ceny energií určitě nevydrží, i kdyby měla Evropa zrušit trh a zavést příděly. Jsou důsledkem mimořádných událostí – války, tržní manipulace Gazpromu a nedostatku alternativ, který se plně vyřeší až za dva tři roky. Navíc se vše propojilo s dalším problémem evropské energetiky, jímž je malý počet zdrojů při rostoucí spotřebě elektřiny. To platí třeba pro Německo, které se stále nevzdalo plánů na útlum jaderné energetiky. Právě očekávané problémy u našeho největšího a nejdůležitějšího souseda podpořily růst cen energií již před válkou na Ukrajině. Rusové, kteří s nimi úspěšně manipulovali už minulou zimu, toho jen využili. Pokud bychom ale měli být fér – bez války na Ukrajině by tyto německé problémy byly řešitelné.
Potíž s nedostatkem zdrojů a dlouhodobá podinvestovanost evropské energetiky, jež poslední dekádu řešila více klima než vlastní udržitelnost, ale nezmizí, ani když bude mít Evropa dostatek zkapalněného plynu (LNG). A proto se ceny zpátky na nízkou úroveň předchozích let nevrátí. Byť určitě výrazně klesnou, možná někam ke 100 eurům (asi 2445 korun) za megawatthodinu. V polovině září dosahovaly téměř 500 eur, tedy zhruba 12 275 Kč.
Vláda ale nakonec přišla se zastropováním ceny elektřiny na 200 eurech, která je však i tak stále mnohem vyšší než dřív. Proto i tato částka, jež by měla dokázat zabránit nejhoršímu propadu, v energeticky hodně nehospodárném Česku požene dopředu úspory a povede firmy ke snaze zajistit si vlastní zdroje. Právě to bude jedna z hlavních změn, která nás v energetice potká.
V Česku je dost firem vlastněných domácím kapitálem, které chtějí a umějí vydělávat na ekologii. Zájem o obnovitelné zdroje, energetické služby a zelené technologie je více viditelný v posledních dvou třech letech. A určitě byly podpořeny evropským Green Dealem a příslibem stamiliardových investic EU, jež jsou s ním spojeny. Příkladem toho, jak bude zelený průmysl v Česku přitahovat investice, je třeba nedávné rozhodnutí skupiny Pale Fire Capital, která získala čtvrtinu výrobce tepelných čerpadel Acond z jihočeského Milevska. Rodinná firma bratrů Hanusů díky tomu postaví nový závod a bude moci expandovat.
Jde jen o jeden z řady příběhů, jichž bude přibývat. Zelený byznys získá mnohem větší význam na tuzemském HDP, a tudíž ho budou brát vážně i politici. Zvýší se též počet lidí, které přímo živí. Změna může být vidět i na mzdách dělnických profesí. V typické tuzemské subdodavatelské firmě si zaměstnanec měsíčně vydělá 30 až 35 tisíc hrubého, což zahrnuje i různé příplatky a přesčasy. Kvůli nižším maržím těchto firem to v budoucnu zase o tolik lepší nebude. Pokud tedy člověk nepracuje ve Škodě Auto nebo nejde o kvalifikovanější obsluhu strojů. Jak ale tuzemský pracovní trh změní informace, že si člověk, který v době nynějšího boomu „jen“ montuje solární panely, klidně vydělá 60 tisíc? Asi ještě více než, když Lidl začal platit pokladním měsíčně téměř 30 tisíc.
Tuzemskou energetiku dlouhodobě ovládá společenství několika velkých hráčů. Jsou to „kluci a trochu i holky”, co spolu mluví a dobře se znají. Téměř veškerou výrobu elektřiny v Česku zajišťují jaderné a uhelné zdroje firmy ČEZ, dvojkou je na uhlí založená skupina Sev.en Energy Pavla Tykače. Vlivného hráče v domácí energetice představuje Daniel Křetínský z koncernu EPH, jehož podnikání je nejvíce rozkročeno po Evropě včetně Velké Británie. V teplárenství je největším hráčem Veolia. Pak tu ještě máme šest velkých distribučních firem v elektřině a plynu a nad nimi správce mohutné přenosové sítě ČEPS.
Právě tato státní firma je pro změnu fungování české energetiky klíčová. Moderní energetika, jejíž součástí jsou výrobně levné, ale nestálé zdroje ze slunce a větru, potřebuje pro stabilitu sítě kvalitní podpůrné služby. To jsou dodávky elektřiny od specializovaných zdrojů, které jimi vykrývají dobu, kdy je v síti nerovnováha. Dispečeři také mohou zajistit stabilitu dohodami s podniky, že v jistou chvíli nebudou síť zatěžovat. Existují i zatím fantastické plány na to, že každý elektromobil bude minibaterkou, jež bude přispívat ke stabilitě sítě.
V Česku dosud platí, že státní ČEPS je jediný, kdo může podpůrné služby řešit. Centrální pozice ale vede k nezodpovědnosti ostatních, protože každý posílá svůj problém s nestabilitou výše a vše nakonec řeší dispečeři ČEPS. Pokud tento subjekt svoji pozici částečně decentralizuje, rozvine to úplně nový byznys, jenž by podpořil energetické služby. A pod tlakem toho, že si podniky pořizují vlastní baterie a budou mít vlastní zdroje elektřiny, k této změně dojde.
Mantrou české energetiky byla v posledních letech stavba nových jaderných zdrojů. Tu dosud blokovalo to, že stát nechtěl firmě ČEZ, v níž je většinovým akcionářem, garantovat výkupní ceny elektřiny. Až do letoška totiž platilo, že by musely být výrazně vyšší než tržní. Kromě technologických obtíží se stavbou a geopolitiky, již do chystaného tendru vnášeli s Ruskem provázaný poradce prezidenta Martin Nejedlý i samotná hlava státu Miloš Zeman, tak nový blok v Dukovanech neměl šanci, aby se ekonomicky vyplatil. Nynější vysoké ceny elektřiny tento předpoklad mění. Zároveň lze ale pochybovat, že by do roku 2037, kdy by měly nové Dukovany začít vyrábět, přežil průmysl, jenž by tuto elektřinu potřeboval. Tendr na nové bloky se momentálně rozjíždí, ale první kopnutí je daleko. Proto je pořád možné, že se nakonec žádný velký reaktor stavět nebude.
Do hry se tak může dostat nakonec nová jaderná cesta – menší a levnější malé modulární reaktory umístěné v regionech, kde je energeticky náročný průmysl. Tedy v severních Čechách, na severní Moravě či jinde. Tato technologie, která může být už do konce této dekády funkční, má jednu potenciální výhodu. Může opět vrátit jádro do hry jako sice obrovskou, ale přesto běžnou investici, kterou zafinancují banky a stát poskytne jen garanci. A to je věc, kterou potřebuje celá česká i evropská energetika. Jinak se z nynějšího přešlapování nikdy nedostane. Paradoxně právě Rusové, kteří chtěli pravý opak, k tomu Evropu – zdá se – dotlačili. Byť cesta k cíli bude ještě bolet a připraví o funkci nejednoho politika.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024