09. prosince, 2015 Anna Plasová
Krizová manažerka Barbara Nowacka. Foto: Facebook/BarbaraNowacka
Ve zprávách o polských parlamentních volbách, které se v průběhu podzimu objevovaly v českých médiích, nemohl ani hodně nesoustředěnému pozorovateli uniknout jistý – ve středoevropských poměrech dosti neobvyklý – jev: pozici lídra kampaně tří nejsilnějších volebních uskupení obsadily tři ženy. Přestože těžištěm předvolebního dění bylo soupeření dosavadní premiérky Ewy Kopacz (Občanská platforma) s Beatou Szydło (Právo a spravedlnost), do kampaně díky odlišnému politickému stylu viditelně zasáhla i lídryně koalice menších levicových stran Barbara Nowacka. Již dlouho před volbami tak bylo velmi pravděpodobné, že ať bude jejich výsledek jakýkoli, do křesla předsedy vlády po nich usedne žena.
Předsedkyně vládnoucí Občanské platformy (PO) a premiérka Ewa Kopacz obhajovala post zděděný po svém předchůdci Donaldu Tuskovi, který v listopadu 2014 po sedmi letech v čele vlády opustil polskou politiku a přesunul se do Bruselu, kde nyní zastává prestižní post předsedy Evropské rady. Tuskova dominantní pozice v rámci vlastní strany i na polské politické scéně způsobily, že po jeho poměrně náhlém odchodu se Občanská platforma ocitla bez silného lídra. Ewu Kopacz, někdejší ministryni zdravotnictví a předsedkyni Sejmu, do role své nástupkyně ve stranické hierarchii i čele vlády vybral samotný Donald Tusk. Kopacz tuto zodpovědnost přijala bez viditelného nadšení: do komunálních voleb, jimiž měl v zemi začít „supervolební“ rok, zbýval tehdy pouhý měsíc a půl. O půl roku později byla na obzoru volba prezidenta a do roka parlamentní volby slibující tvrdý souboj s konzervativní stranou Právo a spravedlnost, která strávila uplynulá dvě volební období v opozici. Přestože se našly hlasy, které ji coby loajální dědičku Tuskova politického odkazu obviňovaly, že bude jen nastrčenou figurkou bez politické samostatnosti, rok v úřadě jí umožnil prosadit se dost na to, že i přes fiasko v prezidentských volbách (původně jasný favorit Bronisław Komorowski prohrál ve druhém kole s Andrzejem Dudou) zůstala v čele strany až do voleb, v nichž svůj post obhajovala.
Její protikandidátkou se stala Beata Szydło, nenápadná a širší veřejnosti málo známá poslankyně Práva a spravedlnosti (PiS). Do této role ji designoval stranický předseda Jarosław Kaczyński. Tím však podobnost s genezí Ewy Kopacz končí, protože zatímco Tusk se ze strany stáhl, Kaczyński je jejím nezpochybnitelným a jediným šéfem. Szydło je tak od své nominace vnímána jako neautonomní politička závislá na rozhodnutí někoho jiného. Tento dojem podpořila i její marginální role v sestavování nového jednobarevného kabinetu a nejistota, zda opravdu bude jmenována jeho předsedkyní. Kaczyński s její pomocí zopakoval strategii, která přinesla jeho straně úspěch i v prezidentských volbách: díky průzkumům si byl dobře vědom, že jeho vlastní kandidatura je pro mnohé voliče nepřijatelná, zatímco neokoukané tváře europoslance Dudy a někdejší starostky hornického maloměsta Szydło umožnily ucházet se o hlasy mnohem větší části voličského spektra, než je stabilní jádro voličů PiS. Kromě dlouholeté loajality předsedovi strany prokázala Beata Szydło také schopnost tvrdě pracovat: právě ona řídila prezidentskou kampaň a podílela se tak na překvapivém a triumfálním vítězství Andrzeje Dudy. Poslední ingrediencí, která ji vynesla do čela kandidátní listiny, však byla Ewa Kopacz: do voleb vnímaných primárně jako souboj s PO bylo třeba nasadit odpovídajícího protikandidáta, v tomto případě – protikandidátku. Nehledě na jakékoli politické zkušenosti a osobnostní kvality zůstává totiž v politice primárním určujícím rysem obou žen právě jejich pohlaví.
Třetím lídrem parlamentních voleb se stala Barbara Nowacka, jednička kandidátky Sjednocené levice, v rámci níž se spojilo několik menších stran, především postkomunistický Svaz demokratické levice, Tvoje hnutí Janusze Palikota a Zelení. Angažmá Nowacké i spojení stran do volební koalice bylo především důsledkem vyčerpání polské levice, jejíž volební výsledky vykazují již delší dobu sestupnou tendenci. Po neúspěchu v prezidentských volbách, kde se jednotlivé formace snažily prosadit vlastní kandidáty, došlo přinejmenším na dobu předvolebního boje na generační obměnu, jejíž tváří se stala čtyřicetiletá informatička Nowacka. Jedna z levicových stran vsadila na mladou kandidátku již v prezidentské volbě: nepromyšlená a nezvládnutá volební kampaň Magdaleny Ogórek však Svazu demokratické levice výrazně uškodila. Rozpaky vzbuzující případ Ogórek byl typickou ukázkou toho, jak by se gender do politiky promítat neměl: příliš mladistvě působící (byť ve skutečnosti jen o málo mladší než vítězný A. Duda) odbornici na dějiny katolické církve designoval jako kandidátku na prezidenta dlouholetý šéf SLD Leszek Miller ve vykalkulované snaze přilákat mladé voliče a voličky. Nejednalo se však o kandidátku první volby – již během předvolební kampaně se v médiích objevila informace, že Millerův štáb se na Ogórek obrátil až poté, co kandidaturu v rychlém sledu odmítli čtyři oslovení politici. Přehnaně exponovaná ženskost, nulová komunikace s médii i otevřený spor mezi kandidátkou, jež se označovala za nezávislou, a stranou, která jí zajistila potřebné podpisy i finance na kampaň, se pak postaraly o beznadějný výsledek 2,38 % hlasů. Kandidatura Barbary Nowacké pod hlavičkou Sjednocené levice však měla zcela jiný charakter. Zkušená aktivistka se vůdčího postu ujala ve snaze osvěžit politický styl levice a přitáhnout zejména mladé liberální voliče. To je typický moment, v němž se ženy v politice ujímají čelních funkcí – jako krizové manažerky, které mají pomoci překlenout problematické období. Vzhledem k tomu, že koalice nepřekonala 8% uzavírací klauzuli a ocitla se na čtyři roky mimo Sejm, se případná stabilizace situace nachází v budoucnosti.
Otázku, zda se v případě těchto voleb jednalo o náhodu či první výrazný projev trendu feminizace polské politiky, může zodpovědět teprve pohled na plakáty před příštími parlamentními volbami. Zda na nich bude některá z výše zmíněných čtyř žen anebo jiné političky, je nyní těžké předpovídat. Beata Szydło byla nakonec 16.11. jmenována předsedkyní polské vlády, již nyní se však spekuluje o tom, zda se ve funkci udrží celé čtyři roky, nebo „pouze tak dlouho, dokud bude dobrou premiérkou“, jak se v polské televizi vyjádřil Jarosław Kaczyński. Ewa Kopacz po prohraných volbách nezískala ani post předsedy parlamentního klubu PO a oznámila, že se nebude ucházet o předsednické křeslo na nadcházejícím stranickém sněmu. Barbara Nowacka naopak deklaruje, že projekt Sjednocené levice s její účastí bude i přes neúspěch v parlamentních volbách pokračovat dál.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024