27. září, 2021 Wojciech Hofmański
Donald Tusk by rád navázal na své dřívější úspěchy jak v polské,
tak evropské politice.
Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Mateusz_Włodarczyk
O návratu bývalého premiéra na domácí scénu se v posledních letech spekulovalo mnohokrát, k definitivnímu zvratu ale došlo teprve na červencovém zasedání předsednictva Občanské platformy. Donald Tusk tam nejen oznámil zájem aktivně se zapojit do politického života v Polsku, ale také rovnou opět převzal kormidlo této strany coby pověřený předseda. „Politickým důvodem mého návratu je víra, že Platforma je nezbytná, je potřebná – a to jako síla, nikoli jako vzpomínka –, máme-li vyhrát boj o budoucnost s Právem a spravedlností,“ prohlásil při této příležitosti.
Jakkoli můžeme jen těžko zpochybňovat autenticitu Tuskova přesvědčení, načasování tohoto kroku jeho výrok nevysvětluje. Světlo na něj ovšem vrhají jarní průzkumy veřejného mínění, v nichž Občanská platforma zaznamenala podporu na úrovni pouhých několika procent. Zaostává tak o celých sedm procentních bodů za novým středovým uskupením Polsko 2050, které vede Szymon Hołownia, a o více než dvacet procentních bodů za vládním táborem.
Tusk byl svého času bezpochyby úspěšným politikem. Kroky jeho nástupců v čele Občanské platformy už tak přesvědčivé nebyly. Předsednické i premiérské křeslo po něm převzala Ewa Kopacz, jež následně v roce 2015 prohrála parlamentní volby. Ve vedení Platformy ji vystřídal Grzegorz Schetyna a později Borys Budka. Zvláště posledně jmenovanému bývá vyčítána absence vize rozvoje strany, vůdčích schopností i charismatu. To všechno má teď zajistit Donald Tusk. Přestože pro část elektorátu disponuje také nezanedbatelným negativním potenciálem, vzhledem k nízkým preferencím strany se jeho návrat jeví přínosný.
Úspěchy Donalda Tuska není třeba dlouze představovat. Je to bezesporu jediný politik světového formátu, kterého polská politická scéna po roce 1989 zrodila. Vyvrcholením jeho kariéry byla funkce předsedy Evropské rady (2014–2019). Předtím dokázal se svou stranou dvakrát zvítězit v parlamentních volbách v Polsku (v letech 2007 a 2011). To se žádnému z jeho předchůdců nepovedlo. Donald Tusk také dodnes zůstává nejdéle vládnoucím polským premiérem (v křesle se udržel 2 502 dnů!). Má tedy obrovské zkušenosti, ale i určitou image vrytou hluboko do povědomí voličů. Jeho starší nepopulární rozhodnutí, která provládní média s extrémně zpolitizovanou veřejnoprávní televizí v čele pravidelně připomínají, se do hodnocení jeho dosavadní politické dráhy samozřejmě promítají.
Hlavní výtky se točí kolem takzvané politiky teplé vody. Tato metafora vyjadřuje přesvědčení, že se vláda má omezit na péči o to, aby stát zajišťoval určité základní podmínky fungování společenského systému – tekoucí vodu, síť zdravotnických zařízení, údržbu cest nebo železniční infrastruktury. V tomto plánu však schází prostor pro vizionářství, odvážné kroky, spektakulární projekty nebo hloubkové reformy.
Dobrá kondice veřejných financí během Tuskovy vlády se Polákům navzdory tomu, že se toto období kryje se světovou finanční krizí, do paměti příliš hluboko nezapsala. Utkvěly jim spíše – částečně oprávněné – přesvědčení o nespravedlivě liberálním pracovním trhu, prodloužení věku odchodu do důchodu, absence demografické politiky či přehnané šetření ve zdravotnictví, vzdělávání a kultuře. A ačkoli ekonomický růst spolu s přílivem peněz z Evropské unie životní úroveň Poláků postupně zvýšil, prospěch z těchto změn měla paradoxně až euroskeptická vláda PiS.
Problémy, jimž Tusk čelí, se tedy neomezují jen na upadající preference jeho uskupení. Když se rozhodl k návratu, musel se s pomocí médií pokusit o osobní vyrovnání s minulostí. Zaměřil se na to především na přelomu července a srpna. Měl také představit plán, který opozici pod jeho vedením konečně umožní získat stát zpět a obnovit demokratické standardy.
Tento úkol se Tuskovi podařilo splnit jen částečně. Jakožto zkušený liberál dokázal věcně odůvodnit tehdejší šetření a finanční disciplínu. Polsko se podle jeho slov spolupodílelo na nákladných infrastrukturních projektech dotovaných z unijních fondů a zároveň od roku 2004 čelilo v EU řízení kvůli nadměrnému rozpočtovému schodku. Výhrady směřující k zanedbávání veřejného sektoru či sociální necitlivosti za jeho vlády letos v létě v zásadě odmítal nebo odbýval triviálními poznámkami, že měl tehdy věnovat více času a energie „dialogu a trpělivému přesvědčování“.
Ještě hůř dopadla oblast hodnotových témat. Tady tvrdě hrající vládní tábor pod vedením PiS, jehož konzistentní narativ je spojen s nacionálně-katolickým populismem, naráží na slabé místo staronového lídra Občanské platformy. Bývalý předseda Evropské rady, který je dobře obeznámen s unijními standardy, se vyhnul jasným deklaracím a kryl se přitom tvrzením, že dobrá vláda neslouží ani protireformaci, ani revoluci, a že na politické scéně je dostatek pokrokovějších hráčů. Tato nepochopitelná zdrženlivost zapůsobila jako studená sprcha třeba na statisíce účastníků nedávných protestů proti zpřísnění potratové legislativy. Tusk tím připomněl svou z minulosti známou nechuť řešit světonázorové otázky.
Návrat Donalda Tuska do polské politiky tak nepřipomíná triumfální příjezd na bílém koni, ale spíše procházku po minovém poli, jehož konec leží v nedohlednu. Zdá se, že se Tusk teprve učí nové reálie, jež na domácí scéně panují. Není však jisté, že na to bude mít dost času. Ztěžuje mu to skupina jedinců, kteří na polské opoziční scéně za jeho nepřítomnosti začali rozdávat karty. Klíčovou – ač rozhodně ne jedinou – postavou je primátor Varšavy a místopředseda Občanské platformy Rafał Trzaskowski. Jeho skvělý výsledek v loňských prezidentských volbách naznačil velký potenciál nebo přinejmenším svěží vítr v chřadnoucí Platformě.
Tusk a Trzaskowski tedy musejí jeden s druhým počítat, což si patrně oba uvědomují. Trzaskowského projekt „Campus Polsko budoucnosti“ (šestidenní setkání mládeže s aktivisty, experty, členy samospráv, publicisty a umělci zamýšlené jako příležitost k dialogu) koncem srpna nabídl Tuskovi prostor a zapojil ho do debaty. Bývalý premiér však tuto příležitost opět nevyužil pro výraznější hodnotovou deklaraci, ačkoli se právě mezi nejmladšími voliči těší největší podpoře konkurenční levice, která pokroková hesla formuluje otevřeně a bez váhání. Má tedy tandem T+T šanci převrátit polskou politickou scénu vzhůru nohama? Odpověď na tuto otázku by nyní měla být ještě mnohem opatrnější než Tuskovy poslední rozhovory.
Z polštiny přeložila Anna Plasová.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025