30. listopadu, 2014 Lenka Víchová
Majdan pár měsíců po krveprolití v únoru 2014. Foto: Tomáš Fošum
Hlavním důsledkem této revoluce podle Hrycaka ovšem bylo to, že se Ukrajina začala radikálně vzdalovat od Ruska. Toto oddalování však začalo mnohem dříve a nemalou mírou k němu přispěla ukrajinská občanská společnost, která především v podobě masových a časově náročných protestních hnutí tlačila na politickou elitu země. Za posledních čtyřiadvacet let jich bylo několik: revoluce na žule v roce 1990, protestní akce Ukrajina bez Kučmy v letech 2000-2001, Oranžová revoluce na přelomu let 2004-2005, Revoluce cti v letech 2013-2014. Dokonce i změnu daňového řádu si ukrajinští podnikatelé museli „oddemonstrovat“. Osmnáctidenním protestem, který byl posléze rozehnán pořádkovou policií, se jim povedlo prosadit aspoň částečnou změnu příslušného zákonodárství.
V roce 1990 proběhly volby do Nejvyšší Rady Ukrajinské sovětské socialistické republiky (USSR), v nichž většinu (opět) obdrželi komunisté. 2. října 1990 zahájili ukrajinští studenti protestní hladovku na náměstí, kterému se dnes říká Majdan Nezávislosti, ale v té době to bylo ještě náměstí Říjnové revoluce. Tehdejšímu vedení USSR byly předneseny tyto požadavky: uspořádat nové volby do Nejvyšší Rady, nepodepsat novou svazovou smlouvu, znárodnit majetek Komunistické strany, odvolat předsedu Rady ministrů Vitalije Masolu a přijmout rozhodnutí o tom, aby ukrajinští branci sloužili pouze na území USSR, nikoli tedy v celém Sovětském svazu. Na Majdanu vzniklo stanové městečko, tiskové centrum i zdravotnické středisko. Když 8. října poslanci v přímém televizním přenosu obvinili studenty z vydírání a vysmáli se jejich zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, známý ukrajinský spisovatel Oles Hončar demonstrativně odevzdal svůj členský průkaz Komunistické strany USSR. Následovalo masové vystupování ze strany. Na obranu studentů a jejich stanového městečka vyšlo do ulic Kyjeva kolem padesáti tisíc jeho obyvatel.
Hladovka i protesty skončily 17. října, kdy Nejvyšší rada USSR přijala nařízení „O projednání požadavků studentů, kteří 2. října 1990 zahájili hladovku v Kyjevě“.
O tomto protestním hnutí se říká, že bylo zatím nejúspěšnější. Všechny požadavky demonstrujících byly posléze splněny a z předsedy Nejvyšší rady Ukrajiny Leonida Kravčuka, který se studenty vyjednával, se o rok později stal první prezident nezávislé Ukrajiny. Název revoluce „na žule“ pochází od žulových schodů a památníku Říjnové revoluce, u kterého studenti protestovali.
Jak už bylo výše zmíněno, v roce 1999 byl do funkce prezidenta znovuzvolen Leonid Kučma. Už tak ne příliš přívětivý vztah občanů k jejich prezidentovi ještě více zhoršily kompromitující materiály, které na půdě ukrajinského parlamentu 28. listopadu 2000 zveřejnil lídr socialistů Oleksandr Moroz. Tyto materiály v podobě zvukových nahrávek, které měl v prezidentské kanceláři pořídit major Mykola Meľnyčenko, se týkaly případu zavražděného novináře Heorhije Gongadzeho a ukrajinského prezidenta měly usvědčovat z podílu na jeho vraždě. Protestní akce začaly dva týdny na to a zúčastnilo se jich 24 politických stran a občanských organizací. Mezi požadavky demonstrujících, kteří v centru Kyjeva vybudovali stanové městečko, bylo odstoupení prezidenta a odvolání vedoucích představitelů silových složek.
27. prosince byla protestní akce pozastavena a pod záminkou rekonstrukce Majdanu museli demonstrující zbourat i stanové městečko. Ale už 14. ledna 2001 odstartovala druhá etapa akcí Ukrajina bez Kučmy a do centra města se opět vrátily protesty i stany. Tyto akce občanské neposlušnosti trvaly do 1. března, kdy bylo městečko brutálně zničeno. O týden později, 9. března došlo ke střetům mezi demonstranty a speciálními složkami ministerstva vnitra Berkut. 19 osob bylo tehdy zatčeno a odsouzeno k trestu odnětí svobody od 2 do 5 let nepodmíněně. Režimu se silou podařilo protestující i opozici zastrašit. Ovšem ne na dlouho. Na konci roku 2004 vypukla Oranžová revoluce, o níž byla řeč v úvodu tohoto článku.
Poslední ukrajinská revoluce, které se začalo říkat Revoluce cti, byla v mnoha věcech podobná těm předešlým, ale přesto byla jiná. Tentokrát už nestačilo zmlátit, zatknout a odsoudit několik náhodně vybraných jedinců jako v roce 2001, ani změnit rétoriku a udělat kosmetické změny jako v roce 2005. Poučeni z Oranžové revoluce, Ukrajinci dávali jasně najevo, že již nestojí o výměnu vepřů u koryta, ale že tentokrát žádají systémové změny. Jak vláda Viktora Janukovyče, tak i nová vláda Petra Porošenka se ocitly pod obrovským tlakem občanské společnosti. Společnosti, která přes dvacet let trpěla vládu odideologizované komunisticko-oligarchické nomenklatury, ale která se již odmítala smířit s vládou doněcké kriminální oligarchie.
Jiná byla také v tom, že v ní byla prolitá krev demonstrantů. V minulosti ukrajinská politická elita protestním hnutím více méně ustupovala, což jí dávalo naději, že v příštích volbách opět převezme vládu nad Ukrajinou. Povedlo se to Leonidu Kravčukovi, ale rovněž Viktoru Janukovyčovi, jenž se po porážce v Oranžové revoluci dokázal zase vrátit.
Jaká nepsaná pravidla začnou platit po této revoluci, ukáže budoucnost. Stejně tak, jaké následky to bude mít pro politickou elitu země. Zatím Revoluce cti neskončila, jen byla přerušena válkou.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025