05. prosince, 2023 Jan Gregor
Agnieszka Holland na berlínském filmovém festivalu v roce
2017. Foto: Wikimedia Commons/Martin Kraft
Přepjaté reakce se daly v Polsku čekat. Bylo totiž od počátku jasné, že Hranice bude ve své domovině municí v kulturní válce. Agnieszka Holland si ve snímku ani v rozhovorech pro média nebere moc servítky a nenechává na politice strany Právo a spravedlnost (PiS), jež v posledních osmi letech v zemi vládla, nit suchou. Režisérka se netajila ambicí vyvážit svým pohledem mediální masáž od vládního tábora a s ním spřízněných novinářů týkající se dění na hranici s Běloruskem. Tam od roku 2021 za spolupráce Lukašenkova režimu míří migranti z mimoevropských států.
Na druhou stranu se mrazivá freska o lidech, kteří v Bělověžském pralese bojují v kleštích mezi běloruskými a polskými pohraničníky často o holý život, pokouší o univerzálnější výpověď. Přináší obrázek o stavu Evropy v bodě zlomu a do seriózní debaty o migraci přináší perspektivu těch nejzranitelnějších.
A režisérka od prvních minut prokazuje, že je fenomenální vypravěčkou. Obzvlášť expozice snímku diváky vtáhne do osudů postav a zároveň představí kafkovskou geopolitickou realitu hybridní války, kterou proti Polákům rozjel běloruský diktátor Alexandr Lukašenko. Na počátku se v letadle do Minsku seznamujeme se šestičlennou syrskou rodinou, jež se chce přes Polsko dostat k příbuzným do Švédska. V převaděčském autě k hranicím se k nim připojí afghánská překladatelka Leila. Když je pašeráci dovedou k ostnatému drátu a naší skupince se ho podaří překonat, zdá se být všechno zalité sluncem. Jenže po několika peripetiích je odchytí polští pohraničníci a odlifrují je zpátky rovnou do spárů běloruských strážců hranic, kteří nemají problém s tím zoufalé lidi bít a okrádat.
A to je jen dvacetiminutová expozice jednoho ze tří segmentů filmu – toho, který vypráví příběh očima samotných migrantů. To, co následuje, připomíná atmosférou spíš bezútěšné drama ze druhé světové války, což je mimochodem žánr, na který je Agnieszka Holland největší expertkou.
Druhým segmentem snímku je příběh mladého pohraničníka Jana. Na rozdíl od sugestivní sondy do často tragických anabází migrantů poznamenává jeho story jistá schematičnost. Jan čeká se svou partnerkou dítě a rekonstruuje dům kousek od zakázané zóny, kterou polské orgány vytyčily kolem východní zelené hranice. Nastávající otec je konfrontován se situacemi, kdy vidí trpět děti i těhotné ženy. Těžko to zpracovává a v klíčové situaci v něm převáží lidskost nad služební povinností.
Poslední segment snímku přibližuje činnost aktivistů. Skupina Hranice operuje v pohraničních lesích jako lidskoprávní guerilla a nabízí migrantům základní zdravotní a právní pomoc. Sledujeme příběh ovdovělé psycholožky Julie, jež se kousek od svého domu stane svědkem smrti, které nedokáže zabránit. Pod vlivem této zkušenosti se zapojí do pololegálních akcí o generaci mladších idealistů.
Kaleidoskopicky pojaté vyprávění se ve druhé půlce možná trochu dramaturgicky rozpadá. Některé postavy mizí na dlouho z děje a objevují se nové, ale tohle si scenáristická trojice v čele s režisérkou obhájí s poukazem na autentičnost. Dvě a půl hodiny v kině uplynou jako voda. Jedná se o druh filmového zdrcujícího zážitku, po němž i nejeden cynický divák odchází v zamyšlení a beze slov. Nicméně zároveň je to typ prožitku, u kterého, když se v hlavě rozleží, může leckomu začít trochu vadit míra režisérčiny aktivistické předpojatosti.
Kromě Jana, jenž ve filmu prochází morálním vývojem, jsou postavy polských obyvatel ve filmu obecně rozděleny na buď soucitné a pomáhající, nebo na sobecké a prospěchářské. Možná by filmu prospěla i perspektiva někoho, kdo nezapadá do černobílých škatulek.
A dvojznačně vyznívá i epilog snímku, který ukazuje otevřené hranice pro statisíce Ukrajinců prchajících před válkou. „Jak to, že život migrantů z různých částí světa má různou váhu a ochranu?“ ptá se svým filmem režisérka. Jenže ve světle současných protizápadních a antisemitských nálad v evropských imigračních komunitách nezní nerozumně ani princip, že by každá vláda měla mít právo si určit, z kterých zemí chce přijímat migranty.
Je jasné, že Agnieszka Holland vystihla tímhle snímkem zeitgeist. Hranice se v její bohaté kariéře zařadí mezi nejlepší a vlastně i nejprovokativnější díla. Je to jeden z těch filmů, který se určitě vyplatí vidět v kině na velkém plátně. A pak o něm můžete s přáteli dlouho debatovat.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025