11. února, 2015 Jaroslav Šonka
Rychlé úsudky
Ohrožení pořádku v demokratických zemích terorismem vyvolává řadu grafomanských vášní. Většinou si každý takovýto grafoman rychle vytvoří pozici a pak už jen sbírá argumenty pro svůj rozjezd. V české debatě se pojednou vyrojilo množství odborníků na islám a jeho historii, jakož i na migrační historii dneška. Martin Konvička, zakladatel iniciativy „Islám v ČR nechceme“, dává v Právu (22. 1.2015) k lepšímu, co našel v knihovně svých předků o historii islámu. Pan Jan Keller interpretuje v tentýž den tamtéž kusým způsobem přítomnost muslimů v západoevropských zemích. Z Kellerovy perspektivy se vytratil fakt, že muslimové v západní Evropě mají většinou jinou historii než západoněmečtí „gastarbeitři“, kteří do Německa přicházeli kvůli nedostatku pracovních sil koncem šedesátých a v sedmdesátých letech. U bývalých koloniálních mocností jako Velká Británie, Francie či Nizozemí došlo k imigraci muslimského obyvatelstva z bývalých kolonií v okamžiku jejich ztráty a osamostatnění. Proto známe tolik muslimů z Indonésie v Nizozemí, z Indie ve Velké Británii, či z Alžírska ve Francii. Ti, kdo se podíleli na správě kolonií, byli většinou pro osvobozenecká hnutí „zrádci“, a bylo samozřejmé, že koloniální mocnost je musí ochránit. Ještě než se kolonie osamostatnily, sloužili branci například z britských kolonií ve druhé světové válce a zasloužili se o naše osvobození. Stačí navštívit vojenské hřbitovy a přesvědčit se o tom, kolik muslimů bylo mezi padlými. Konfrontační pohled na tuto historii není na místě a musíme vyhodnotit složitost historie 20. století dříve, než začneme soudit.
Kultura a tradice
Často se hovoří o kultuře a pan Konvička muslimy líčí jako kulturu založenou na pomstě a brání se diferenciaci. Tím vlastně osočuje moje turecké sousedy v Německu, kteří mají z muslimských radikálů větší strach než průměrná populace, protože muslimští radikálové je považují za zrádce. Tito sousedé zoufale komunikují s křesťanskými a židovskými sousedy a koordinují s nimi svá ochranná opatření. Komunikovat o islámu s pomocí vědomostí založených na Ottově slovníku naučném a na základě pohledu na hnutí PEGIDA v Drážďanech je vážné opomenutí faktů. PEGIDA prospívá v bývalém východním Německu v končinách, kterým se před rokem 1989 říkalo „údolí nevědomých“, protože tam nebylo možné zachytit signály západoněmeckých či západoberlínských televizí. Cizinců je v této končině tak málo, že s nimi občané většinou nemají žádné zkušenosti. Soudí se tedy podle pocitu a názor se vytváří pouze z vybraných zdrojů. Pohled do jiných částí Německa vede ke zcela odlišnému dojmu. Tradice soužití je tu již dlouhá, děti různého původu spolu chodí do školy, tolerantnější praxe udělování občanství (i za podpory Ústavního soudu) působí již po několik generací. Mezi politickými elitami je již řada političek a politiků převážně tureckého původu a právě oni to jsou, kdo se znalostí jazyka mohou tureckého prezidenta Erdoğana svou kritikou nedemokratické praxe provokovat k nepříčetným výrokům. Povrchní úsudky se nevyplatí. Tak například místopředsedou hessenské vlády je Tarek Al-Wazir. Jeho arabské jméno zakrývá fakt, že je po matce (ó hrůzo, ještě tohle) sudetský Němec. A podstatný sektor německé kabaretistické tvorby pochází od umělců tureckého původu. Proto se většina Německa podstatně liší od toho, co zažíváme v Sasku.
Historie
Historie vztahů monoteistických náboženství je pestrá. Tradice užívání násilí je u křesťanů a muslimů podobná. Dobývání Svaté země a křesťansko-muslimské konflikty z počátku druhého tisíciletí jsou dostatečně známy. Známy jsou ovšem i příklady vzájemného ovlivňování obou kultur. Tolerance se nevyvíjela paralelně ani jednostranně. Křesťané také nebyli vždy onou kulturou, která si váží bližního a jiné etické podněty nezná. Když například dobyli králové Ferdinand a Izabela v roce 1492 Granadu, poslední muslimský stát na Iberském poloostrově, skončilo tolerantní soužití muslimů, židů a křesťanů, které mohlo existovat jen pod osvícenou ochranou muslimských vládců. Muslimská kultura Evropě také zachovala podstatnou část antických pramenů, pro které křesťané původně neměli smysl. A židé, kteří před křesťanskou intolerancí prchali, našli své útočiště v Osmanské říši, kde pak nejen v okolí Soluně používali jazyk „judeo“, tedy přivezenou středověkou španělštinu. Osmanští vládci si byli přínosu, který k nim tato skupina přivezla, dobře vědomi a k imigraci ji vyloženě zvali.
Český příklad
Ve stejném století, které ničilo vysokou kulturu Maurů na Iberském poloostrově, jsme v Čechách zažívali husitské hnutí, které bylo silně obrazoborecké a zničilo značnou část naší hmotné kultury. O toleranci husitů se také v podstatě nedá hovořit. Jejich principem byl boj. Když se jedna z jejich odnoží později stala tolerantní a nenásilnou bratrskou církví, vznikly problémy s většinovým katolicismem. Třicetiletá válka je dalším příkladem netolerantních konfliktů, tentokrát mezi křesťany. A právě v této situaci je zajímavé zmínit, kde bylo možné očekávat tolerantní zacházení. Jedním z exilových útočišť Jana Ámose Komenského byl Šarišský potok, místo v Sedmihradsku, satelitním knížectví Osmanské říše, která byla schopná zajistit patřičnou toleranci. Podobně žila i řecká náboženská a národnostní skupina v Konstantinopoli a v Malé Asii až do doby, kdy nacionalistické impulsy 19. století vyvolaly genocidy (například Arménů Mladoturky) a způsobily hledání „národních“ hranic tam, kde žádné takové hranice neexistovaly. A v této situaci posilovalo nábožensky podmíněné „ukazování prstem“ na ty druhé, metoda, která se objevuje ve zvýšené míře dnes. Jen mnohonárodní „staré“ Rakousko se snažilo o integraci převážně muslimské Bosny a Hercegoviny na principu tolerance. Tuto idylu pomáhalo zničit národovecké Srbsko, a to nejen atentátem na Františka Ferdinanda, který provedl ortodoxní Srb Gavrilo Princip. Ke konci 19. století nahradil nacionalismus etickou kostru danou univerzálně pojatými monoteistickými náboženstvími. Bylo to nikoli ve prospěch svobody a demokracie, ale spíše na jejich úkor. A tehdy také vznikal Ottův slovník naučný, svědectví své doby, ale také zdroj vědění některých dnešních nadšenců, jako například zmíněného Martina Konvičky. Vědění ovšem musí vycházet ze stálé intelektuální činnosti, ze snahy doplňovat si znalosti a vést debatu, což je pravým opakem agresivního uplatňování kánonizovaných obsahů. Snadno tedy dojdeme k závěru, že historie je složitější než populistické impulzy. Vyrojilo se příliš mnoho zjednodušovatelů, kteří jako by si chtěli vypůjčit heslo jednoho politického hnutí – „prostě vám to vysvětlíme“.
Kulturní paměť
Naše kultura je ovšem bohatší a pozorný pohled by uměl najít i pozitivnější vize. Jen příkladem může být Mozartův „Únos ze Serailu“, kde se s humorem hodnotí nejen předsudečný pohled na islám, ale i předsudky samotného islámu, nebo Dumasův „Hrabě de Monte Christo“, v němž hrabě zachraňuje krásnou muslimku Haydée před běsněním francouzského důstojníka. O dialogu kultur svědčí i básnická sbírka Johanna Wolfganga Goetha „Západovýchodní díván“. Budeme tedy muset autory rychle vyhrknutých odsudků nejdříve poslat do školy. Teprve pak se s nimi budeme moci dohodnout, že se samozřejmě radikálnímu islámu musíme postavit, ale snad spíše tak, jak se Jiří z Poděbrad postavil k radikálnímu husitství. Historická analogie ukazuje jasně, že k tomu budeme potřebovat i tolerantní vyznavače islámu, které ovšem musíme také aktivně vyhledávat a oslovovat. Společensky to funguje. Nejen proto, že nám na truc panu Okamurovi turecký döner chutná, ale také proto, že si rádi dáme i řecký gyros, což je vlastně totéž, i když by mezi těmito produkty měla existovat náboženská hranice, kterou necítíme. V západoněmeckých městech jsou stánky obou národností většinou vedle sebe a náboženské či národovecké války se nevedou.
Jaroslav Šonka
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024