11. února, 2015 Kateřina Hamplová
Každý, kdo se v posledním čtvrtstoletí pustil s opravdu upřímným nasazením do adrenalinového sportu s názvem realizace neziskových a nezávislých projektů, nejen že si čas od času sáhl na dno svých sil, ale také na dno své peněženky. Dříve celkem štědré grantové programy začínají systematicky uzavírat své kohoutky, a je tak třeba hledat jiné způsoby, jak své záměry financovat. Bohužel velká řada českých neziskovek a iniciativ, některé do značné míry rozmazlené v minulosti snadno získanými granty, neví kudy kam. Jenže přínos projektů vzešlých z úsilí občanského sektoru je pro naši společnost naprosto nepopiratelný, a tak je třeba čerpat inspiraci tam, kde se to daří.
Paměťové projekty mohou být „sexy“
Pro příklady nemusíme chodit daleko (ikdyž pro jeden budeme muset vyrazit do pohraničí). Jsou jím dva zdánlivě rozdílné projekty „živých“ památníků: obnovení Jáchymovské stezky realizované občanským sdružením, dnes tedy už spolkem, Političtí vězni.cz, a vývoj Památníku Šoa Bubny, který zajišťuje stejnojmenná „ópéeska“. Oba projekty pracují s pro nás zásadními místy paměti, oba jsou příkladem geniálně provedené propagace a fundraisingu a oba spojuje jméno Tomáše Boušky. Coby předseda a spoluzakladatel první ze jmenovaných organizací vysvětluje svou motivaci k uchopení této výzvy: „V ČR funguje několik jednotlivců i nevládních iniciativ, např. ReSite nebo Aspen Institute Prague, kteří hezky pečují o diskusi nad rozvojem veřejného prostoru ve městech. Podstatně méně pozornosti zatím v ČR věnujeme periferním oblastem, příhraničí a malým sídlům. Je to logické, ale nikoli neměnné. Zvlášť v oblastech s bohatou historií lze veřejný prostor dobře poznávat, rozvíjet a obohacovat. A právě o to se snažíme v případě našeho dobrovolnického projektu v Jáchymově.“
Obnova, rozšíření a propagace chátrající a v mnoha místech doslova mizející naučné stezky slouží především k revitalizaci naší národní paměti. A nejedná se pouze o téma trestanecké těžby v uranových dolech v 50. letech minulého století, jež je třeba osvěžit. Jáchymov nabízí pro naši historii mnohem více příběhů: Marii Curie-Sklodowskou, těžbu stříbra, ražbu tolarů, radonové lázně, tábory nuceně nasazených válečných vězňů, odsun Němců a spoustu dalších, jež by rozhodně neměly zapadnout do blaženého nevědomí společnosti.
Crowdfundingem proti „skleróze národa“
Rozpočet byl definován částkou 128 000 Kč, přičemž celý obnos bylo třeba získat samozřejmě velmi rychle – problém vlastní snad všem projektům. Proto Političtí vězni.cz zvolili crowdfunding, relativně novou metodu, která je postavena na získávání velkého množství drobných příspěvků skrze oslovování dárců na internetu či sociálních sítích. Tento princip „davového financování“ má většina z nás spojený především s vybíráním peněz na nová alba nejrůznějších hudebníků, publikace knih, případně nastartování nějakých velmi alternativních a kreativních záměrů – často podnikatelských. Nicméně se dosti překvapivě ukázalo, že lidé mají zájem takto podpořit i paměťové projekty, pokud jsou tedy prezentovány dostatečně poutavě. A tak tomu v případě jáchymovské naučné stezky bylo. Mimo vtipnou a velmi svěží videoupoutávku byl avizován i koncert skupiny The Tap Tap v den slavnostního otevření zrekonstruované stezky, plánovaného na 27. červen tohoto roku. Potřebná suma byla kompletní mnohem dříve, než měla uzávěrka stanovená pravidly crowdfundingového serveru nemilosrdně prezentaci zastavit. Úspěšná kampaň si vysloužila místo v reportáži ČT, a ve finále se místo původních 128 000 Kč vybralo podstatně víc.
Dobře komunikovaná vize především
Poněkud ambicióznějším – co do tematického objemu i rozpočtu – je Památník ticha v pražských Bubnech. Z tohoto nádraží byly během druhé světové války vypraveny transporty s desetitisíci židovských obyvatel z Prahy do ghett a koncentračních táborů. Po osvobození se nádraží změnilo v nástroj odsunu tentokráte pražských Němců.
To, co činí chystaný památník tak výjimečným, je především bravurně komunikovaná vize jak směrem k partnerům projektu, tak i směrem k veřejnosti a mediím. Projekt počítá s urbanistickými prvky citlivě zasazenými do veřejného prostoru v nejbližším okolí památníku. Jde především o vyznačení trasy od takzvaného seřadiště na prostranství mezi Veletržním palácem a dnešním Parkhotelem, odkud byli Židé přesunuti již přímo na bubenské nádraží do transportních vlaků (nikoli tzv. dobytčáků, ale do civilních vagonů, aby zbytečně nepoutaly pozornost).
Památník Šoa Praha o.p.s. v roce 2012 založili dokumentarista Pavel Štingl a herec a divadelní ředitel Tomáš Töpfer. Celá koncepce je již od prvopočátku velmi šikovně řešena se všemi možnými aktéry a to i formou workshopů – ať už se jedná o České dráhy, městské zastupitele, ministerstvo kultury, ČVUT, firmu plánující obří developerský projekt, jenž památník doslova obklopí, či další paměťové organizace, které svou aktivitu s památníkem alespoň částečně propojí, a mnoho dalších subjektů i jednotlivců. Právě Pavel Štingl, který je autorem projektu a ředitelem organizace, na vysvětlení celé problematiky uvádí: „Projekt pracuje s pamětí místa, s minulostí okolního města a s otiskem jeho kulturních skupin do tváře metropole. Samotné nádraží je výstavním atributem. Ukrývá příběh místa, ze kterého bylo deportováno na 50 000 židovských občanů Prahy do koncentračních táborů. Je spousta památníků minulosti. Byly doby, které budovaly památníky budoucnosti. Co potřebujeme dnes – památník současnosti. Místo, kde se o stigmatech minulých i současných dá otevřeně mluvit.“ Tomáš Bouška jako hlavní koordinátor celého projektu k tomu dodává: „Rukopis genocidních politik je závratně podobný bez ohledu na letopočet i místo na planetě a je toho bohužel smutným důkazem právě aktuální dění ve světě. V Bubnech o tom chceme vést dialog prostřednictvím paměti přeživších i přihlížejících, paměti místa i dochovaných předmětů, ve spolupráci s médii, politiky, odborníky i širokou veřejností. Klíčem k naplnění tak ambiciózního záměru je nezávislost tohoto projektu a kvalitní vzdělávací programy. A na tom nyní pracujeme.“
Oba citovaní nedávno představili projekt v USA a hledali touto cestou možné finanční prostředky. V jejich úsilí je vydatně podpořila Madeleine Albrightová, která je členkou čestného výboru Památníku. Organizace má dokonce již za sebou několik úspěšných výstav – zatím mimo prostory nádraží. To v současnosti stále slouží běžnému provozu, v brzké budoucnosti mělo ale ustoupit urbanistickým změnám natolik, že mělo být kompletně zlikvidováno. Nebýt úsilí organizace Památník Šoa Bubny, přišli bychom nadobro o jedno z historicky velmi cenných míst s pohnutým osudem.
Úspěch paměťového projektu v crowdfundingové kampani objevuje nové možnosti získávání prostředků. Ale především tento typ financování a zárověň propagace tématu umožňuje široké veřejnosti mnohem větší prostor pro sdílení problematiky – jednoduše každý může být svým způsobem součástí projektu a může se s ním lépe identifikovat, což je pro společnost nesmírně ozdravné. Crowfunding je skvělým nástrojem pro jednorázové jasně definované akce. Na rozsáhlejší projekty je třeba mnohem komplexnější přístup a v tomto směru je Památník ticha naprosto nedostižným ve svém rychlém, jasném, ale zároveň velmi pokorném přístupu v oslovování partnerů i veřejnosti. Propracovanost detailů, s jakou v Bubnech postupují při realizaci památníku a všech doprovodných akcí, rozhodně nemá v Česku obdobu a snad se stane i velkou inspirací pro další organizace usilující o aktivaci zásadních témat společnosti. Probít se totiž skutečně až k dokončení vysněného záměru, zhmotnit vizi a neztratit při tom příznivou vlnu entuziasmu, na níž se vše nese, není ani trochu jednoduché.
Kateřina Hamplová
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024