08. října, 2019 Jiří Fošum
Hlava Franze Kafky od Davida Černého v centru Prahy. Foto: Pixabay
Za pozornost stojí především rozsáhlý životopis Franze Kafky od německého literárního historika Reinera Stacha, který ve třech svazcích čítajících dva tisíce stran zatím zřejmě nejdůkladněji popsal Kafkův život a dílo. Na trojdílné biografii pracoval dlouhých osmnáct let, během nichž prostudoval všechny podklady včetně deníků, korespondence a řady svědectví. Stachovy velmi obsáhlé knihy se ovšem čtou z velké části jako román, takže na své si přijdou nejen milovníci literatury faktu.
V prvním dílu nazvaném Rané roky (Argo 2016) popsal původ rodiny Kafků z jihočeského Oseku, kde Franzův děd působil jako řezník a odkud otec Hermann přesídlil do Prahy, aby tam založil svůj obchod s galanterií. Kafkovi pak bydleli prakticky celou dobu v nejbližším okolí Staroměstského náměstí, kde se Franz zdržoval i po většinu svého dospělého života. Stach velmi dobře zachytil prostředí na pomezí mizejícího židovského ghetta a nově vznikajících ulic, kde Kafkovi žili, ať již v domě U tří králů v Celetné ulici nebo na rohu Staroměstského náměstí a Mikulášské (dnes Pařížské) třídy. Franz zde chodil do německé obecné školy, kde byl premiantem. Pak studoval na německém humanitním gymnáziu sídlícím v Kinského paláci na Staroměstském náměstí. Na přání svého otce poté absolvoval na pražské německé univerzitě práva.
S tátou chodíval na vltavské plovárny, přičemž byl zdatným plavcem. Jak bylo v židovských rodinách obvyklé, jeho otec nebránil tomu, aby Franz v poměrně raném mládí poznal pražský noční život včetně vykřičených domů. Tam se budoucí spisovatel často vypravoval se svým přítelem Maxem Brodem.
Druhý díl Roky rozhodování (Argo 2017) líčí život Franze Kafky jako úředníka Dělnické úrazové pojišťovny v Praze. I když byl v tomto zaměstnání velmi svědomitý a úspěšný, považoval již tehdy za své hlavní životní poslání literaturu. Psal hlavně po večerech a v noci. Pokud jde o hodnocení vlastní tvorby, byl vůči sobě velmi kritický. Max Brod, když poznal jeho rukopisy, aktivně pomáhal zařídit publikaci aspoň některých povídek. Z té doby pochází například slavná Proměna popisující převtělení Řehoře Samsy v brouka, román Nezvěstný (Amerika) a další.
Z hlediska intimního života druhému dílu Stachovy biografie dominuje vztah Franze Kafky s berlínskou židovskou úřednicí Felicí Bauerovou, příbuznou Maxe Broda. Jejich pětiletý milenecký vztah byl naplňován především prakticky každodenní korespondencí a občasnými vzájemnými návštěvami v Berlíně a Praze. Byli spolu dvakrát zasnoubeni, ale Franz vždy na poslední chvíli ze sňatku vycouval s ohledem na to, že se necítil na roli zodpovědného manžela a otce připravený. Začátek první světové války Kafka prožíval jako rakouský vlastenec. Z iluzí ho však brzy vyvedly zprávy jeho přátel z fronty, stav raněných vojáků, které poznával také jako úředník pojišťovny, i zkušenost s tisíci ubohých Židů z Haliče přestěhovaných do Prahy.
Třetí díl Roky poznání (Argo 2018) zachycuje Kafkovo onemocnění tuberkulózou. Kvůli své chorobě musel často přerušovat práci na své zásadní knize Proces. Ta neměla být podle Franzovy poslední vůle vůbec publikována. Naštěstí ho Max Brod neposlechl a jako editor zachránil stěžejní dílo světové literatury.
Skutečnou Kafkovou femme fatale se stala Milena Jesenská, jež mu jako jediná z jeho dominantních partnerek byla intelektuálně rovnocenná. Pocházela z pražské české rodiny. Navzdory svému značně promiskuitnímu životu se provdala za židovského lékaře Ernsta Pollaka, s nímž se odstěhovala do Vídně. Dopisy Mileně patří k vrcholné světové milostné korespondenci. Jejich vztah se však nedočkal naplnění.
Poslední Kafkovou milenkou byla Dora Diamantová, kterou poznal během svého prázdninového pobytu u Baltského moře jako vychovatelku židovských dětí. Dořina otce, ortodoxního Žida, požádal o její ruku, ten však po poradě s rabínem řekl rezolutní ne. Dora o Franze pečovala při jeho pobytu v Berlíně, kam odešel studovat judaismus a pokračovat v literární tvorbě. Postupující nemoc ho však donutila přesídlit do sanatorií poblíž Vídně a Vídeňského lesa. I tam ho Dora odešla ošetřovat. Ve dvacátých letech si s tuberkulózou nedokázali poradit ani ti nejlepší vídeňští profesoři medicíny. Měli jen Aspirin a Pyramidon na snižování horeček a doporučení pobytu v horských sanatoriích se slunečními lázněmi. Kafka zemřel v soukromé plicní léčebně v Kierlingu u Klosterneuburgu 3. června 1924 ve věku nedožitých 41 let. Ještě den před smrtí pracoval na korekturách své povídky Umělec v hladovění.
Tolik pár střípků z bohatého díla Reinera Stacha. Pochopíme z něj mimo jiné to, že Franz Kafka nebyl trvale zasmušilým introvertem, kterého známe z portrétů na tričku pro turisty. Ve skutečnosti se rád bavil s přáteli a smál i při předčítání svých děl. Z nového pohledu pak můžeme číst jeho zásadní díla jako Proces, Zámek, Proměna, Popis jednoho zápasu, Dopis otci, Dopisy Mileně a další.
Kniha Petra Balajky Ottla (Nakladatelství Franze Kafky 2018) pojednává podrobně o životě Kafkovy nejmladší sestry Ottilie. Z celé rodiny si Franz nejlépe rozuměl s ní, byla mu po celý jeho dospělý život velkou oporou. Miloval ji natolik, že jí v jednom dopise napsal: „Kdybys nebyla mojí sestrou, vzal bych si tě za ženu.“
Ve svých osmnácti letech se Ottilie seznámila s českým právníkem Josefem Davidem, za kterého se po počátečním odporu svých rodičů po deseti letech známosti vdala. Aby se s ním mohla tajně scházet, pronajala si domeček ve Zlaté uličce na Hradě. Franz Kafka tam docházel odpoledne psát v klidu své literární pokusy. Za první světové války se jeho sestra sama nabídla, že bude pečovat o statek v Siřemi na Lounsku, který patřil jejímu švagrovi sloužícímu na frontě. Starala se tam o dobytek, sekala trávu, pracovala na zahradě a obstarávala vše potřebné. Franz u ní strávil osm měsíců jakéhosi ozdravného pobytu. Když pak v roce 1924 v Rakousku umíral, Ottla ho tam přijela navštívit.
S Josefem Davidem měla Ottla dvě dcery, Věru a Helenu. Za druhé světové války, když hrozily Židům deportace, se s ním dala formálně „odloučit“, aby manžela a dcery ochránila. Sama pak byla v srpnu 1942 transportována do Terezína. Tam se dobrovolně přihlásila jako ošetřovatelka 1200 deportovaných dětí z Polska a s nimi ji pak v září 1943 odvezli do Osvětimi, kde byli prakticky ihned zavražděni v plynové komoře. Její dcera Věra se po válce provdala za shakespearovského překladatele Erika A. Saudka, se kterým měla pět dětí. Zemřela v roce 2015 ve věku 94 let.
V roce 2017 vydal Jiří Slíva půvabnou knížku Můj šálek Kafky (Nakladatelství Franze Kafky 2017). Ta, kromě úvodu a několika stránek aforismů (které autor nazývá kafkorismy) v češtině, angličtině a němčině, obsahuje více než sto nádherných kreseb, grafik i barevných obrázků s náměty z Kafkova života a hlavně jeho literárních děl.
Uveďme na ukázku čtyři aforismy:
Nejvíce ilustrací ve Slívově knížce najdeme k literárním dílům Proměna, Dopis otci a Popis jednoho zápasu. Je tam ale i řada scén z dalších povídek i kuriózních portrétů, například Kafkova postava jako největší věž katedrály sv. Víta.
V roce 2000 konečně v češtině vyšla publikace Emanuela Frynty s fotografiemi Jana Lukase Praha – domovské město Franze Kafky (Nakladatelství Franze Kafky 2000), která byla připravena už před čtyřiceti lety. Předmluvu k ní napsal Ivan Vyskočil. Cílem knihy bylo umožnit procházku Prahou Franze Kafky, který zde žil v ghettu dvojnásobné izolace: Němce mezi Čechy a Žida mezi Němci. Historie Židů v Praze začíná už za prvních Přemyslovců, kdy uprchlíky z Litvy a Rusi přijal kníže Hostivít. Jeho syn Bořivoj jim pak přidělil místo na pravém břehu Vltavy, kde sídlili až do Kafkových let. I po asanaci ghetta provedené na přelomu 19. a 20. století dodnes stojí šest synagog (mezi nimi naprosto unikátní Staronová), židovská radnice a starý židovský hřbitov. Toto prostředí včetně nejbližšího okolí Staroměstského náměstí, kde Kafkova rodina působila, kongeniálně fotograficky zdokumentoval Jan Lukas.
Spisovatel Bohumil Nuska je spolu s historikem Jiřím Pernesem autorem pozoruhodné studie Švihova aféra a Kafkův Proces (Barrister & Principal 2000). Doktor práv Karel Šviha byl poslancem Říšského sněmu za stranu národně sociální a okresním soudcem v Žamberku. V březnu 1914 jej Národní listy obvinily, že je konfidentem pražské c. k. tajné policie. Následný soudní proces pak dal novinám za pravdu, což přineslo konec Švihovy politické a soudní kariéry a podstatně poznamenalo zbytek jeho života.
V roce 1966 našel Bohumil Nuska ve skladech antikvariátu Protokoly z procesu s JUDr. Karlem Švihou z jara 1914 u Zemského soudu v Praze. Již při jejich prvním čtení si všiml nápadné podobnosti některých momentů Švihova procesu a románu Franze Kafky Proces. Důkladnou analýzou obou textů pak zjistil desítky paralel mezi postavami Karla Švihy a románového hrdiny Josefa K., v průběhu jejich procesů a v podstatě i jejich osudů. To vše je v Nuskově textu podrobně rozebráno. Jako příklad lze uvést podobné postavy dvou činovníků, kteří v rozhodujících momentech doprovázejí jak Karla Švihu, tak Josefa K. Nuska tak prokázal, že Kafka jako právník průběh Švihovy aféry pozorně sledoval a že pro jeho zmíněný román byla významným inspiračním zdrojem a stavebním materiálem. Po přečtení Nuskovy studie je nám řada pasáží Procesu jasnější. Vyplývá z ní i další rozměr Kafkovy knihy – geniální charakteristika byrokratického systému končící habsburské monarchie.
Výše uvedené publikace vydané v posledních letech nám originálním způsobem přibližují postavu Franze Kafky, kterou vnímáme třeba jako pražští chodci kolem soch Jaroslava Róny či Davida Černého. Hlavně nám ale umožňují lépe chápat jeho stěžejní díla.
ROČNÍK XII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2023