10. prosince, 2018 Tomáš Fošum
Nic než pravdu, Vladimire. Foto: Wikimedia Commons/kremlin.ru
Václav Havel se na vteřinu odmlčel a pak pronesl: „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal.“ Psal se 1. leden 1990 a lidé se u prezidentského novoročního projevu vzpamatovávali nejen ze silvestrovské noci, ale i z nenadálého příchodu svobody. Václav Havel, který byl hlavou státu už celé dva dny, se v danou chvíli zřejmě nemýlil. Lidé po desítkách let dusivého komunismu toužili po pravdě, s níž si spojovali lepší budoucnost, ať už si pod tím představíme cokoliv, třeba možnost bez překážek cestovat nebo nakupování v supermarketech plných západního zboží. Z dlouhodobého hlediska se ale Václav Havel asi spletl. Většina české společnosti dnes nepovažuje bezostyšné lhaní za něco, co by mělo politikovi bránit ve vykonávání nejdůležitějších funkcí.
Během sametové revoluce se českoslovenští občané s disidentem Havlem teprve seznamovali. Jistě, většina lidí znala díky režimní propagandě jeho jméno, ale nevěděla, jak vypadá, jak mluví, co si vlastně ve skutečnosti myslí. Miloše Zemana neznal téměř nikdo. Do veřejného povědomí vstoupil svým proslulým projevem na obří demonstraci na Letné, kde 25. listopadu 1989 působivě vypočítával, v čem všem socialistické Československo zaostává, a to i za rozvojovým světem. Bylo obdivuhodné, s jakou přesností během několikaminutového proslovu lovil z paměti četné údaje. Jen málokoho v revolučním nadšení napadlo, zda ten suverénní muž náhodou lidově řečeno nekecá. Byť komunistickým experimentem zbídačená země opravdu nevzkvétala, Zeman si ta čísla prostě vymyslel. Jen s malou mírou nadsázky tak můžeme konstatovat, že jeho politická kariéra začala lží.
Časté lhaní se pak stalo nedílnou součástí Zemanova stylu, ať už byl předsedou Poslanecké sněmovny, premiérem nebo pomstychtivým penzistou na Vysočině. V tomto ohledu bohužel Miloš Zeman zraje jako víno, ačkoliv na „in vino veritas“ můžeme v jeho případě v klidu zapomenout. Od té doby, co se v roce 2013 stal prezidentem, jemuž nad sídlem vlaje standarda s nápisem „Pravda vítězí“, zásobuje veřejný prostor pomluvami a falešnými informacemi. Jeho sveřepé trvání na tom, že Ferdinand Peroutka napsal oslavný text o Adolfu Hitlerovi, je notoricky známé. Z poslední doby zmiňme, jak s odkazem na vyjádření Cyrila Höschla označil Andreje Babiše mladšího za schizofrenika. Známý psychiatr se proti tomu ohradil s tím, že o zdravotním stavu premiérova syna nikdy nemluvil. Žádné jeho vyjádření na toto téma skutečně není dohledatelné. Zeman prostě zase jednou, ať už vědomě nebo nevědomě, nemluvil pravdu.
Zlému úmyslu nasvědčuje jeho přetrvávající aliance s Babišem starším. To on začal na veřejnosti propírat údajnou chorobu svého syna, aby zpochybnil jeho výroky, že si otec přál, aby zmizel ze země. Trestně stíhanému premiérovi hrozí kvůli podezření z dotačního podvodu na farmě Čapí hnízdo několik let vězení a výpověď jeho syna, kterého do skandálu zapletl coby údajného spolumajitele farmy, mu notně přitěžuje. A tak Miloš Zeman vyrazil svému spojenci na pomoc, přičemž si – v souladu se zásadou komunistického prezidenta Antonína Novotného – neklekal na kolena před fakty. Ostatně v tomto nekompromisním přístupu s ním drží krok právě Babiš starší, jenž jen o vlastnících Čapího hnízda odvyprávěl tolik odlišných příběhů, až se z toho hlava točí.
Sdíleným sklonem nemluvit pravdu lze možná částečně vysvětlit i spojenectví mezi prezidentem a premiérem, byť oba do něj ženou především pragmatické mocenské motivy, a nikoliv společné záliby. Každopádně Zeman je rafinovanější. Pokud se dopustí nepravdivého výroku, většinou se své verze neochvějně drží, zatímco Babiš je schopný říkat každý den něco jiného. Konzistentní je hlavně v tom, jak své kritiky viní ze lhaní. Pokud například někdo poukáže na jeho zjevný střet zájmů kvůli Agrofertu, Babiš automaticky vypálí, že to tak není. Veškeré pro něj nepohodlné skutečnosti přehluší výkřiky o lžích, „účelovce“ a kampani.
Občas zalže každý z nás. Důvody mohou být různé. I politici jsou jen lidé. Na druhou stranu na sebe dobrovolně vzali břímě odpovědnosti za společnost, které obnáší i jisté nároky na morální kvality. Václav Havel psal ve svých disidentských časech o „životě v pravdě“. I jako prezident se snažil být jakýmsi svědomím národa, filosofem na trůně. Ne vždy sám vlastním nárokům dostál, ale dalo se mu věřit, že mu na pravdě záleží, že chce měnit svět k lepšímu. To se o Andreji Babišovi ani o Miloši Zemanovi bohužel říct nedá.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024