27. listopadu, 2012 Tomáš Fošum
Mnoho komentátorů označilo říjnové krajské volby v Česku za přelomové, a to hlavně s ohledem na vysoké zisky pro KSČM, která zvítězila ve dvou krajích a v celorepublikovém součtu se umístila na druhém místě, těsně za ČSSD. Mezi lidmi, kteří neobdivují předlistopadový nedemokratický režim, panuje znechucení a strach z jeho návratu. Tak zle určitě nebude. Počet hlasů pro komunisty totiž dramaticky neroste. Dokázali jen mobilizovat své disciplinované voliče a nízká volební účast jim dopomohla k překročení 20% hranice odevzdaných hlasů.
Připomeňme, že komunisté už jednou podobným způsobem zabodovali, a sice v daleko důležitějších sněmovních volbách v roce 2002 (18, 5 %). Tehdy se stejně jako letos projevil fakt, že se o levicové voliče přetahují hlavně dvě strany – ČSSD a KSČM. Když jedna ztrácí, druhá posiluje. Výjimkou potvrzující pravidlo se staly sněmovní volby 2010, kdy vstoupil do hry populistický kočkopes, Věci Veřejné, které svým programovým eintopfem nalákaly řadu pravicových i levicových voličů.
Nicméně letošní krajské volby jistý průlom znamenají. ČSSD se přestala za svou politickou orientaci na komunisty stydět, neboť ti, slovy místopředsedy ČSSD Zaorálka, „nekoušou“. Dvě oranžovo-rudé „vládní“ koalice vznikly již po minulých krajských volbách, letos se jich urodí bezpochyby více. Sociální demokraté to mají těžké. Jiného partnera na levici nemají, v úvahu připadající středoví lidovci se pohybují mezi parlamentním bytím a nebytím. Na krajské úrovni koalice s pravicovým subjektem ještě tolik nevadí, ale na vládní úrovni už je to pro levicovou stranu problém. ČSSD sice držela premiérský post v letech 1998 – 2006, ale vládla s podporou pravicových stran. Většinovou levicovou vládu Česko ještě nikdy nezažilo. Zřejmě si to, chtě nechtě, budeme muset na vlastní kůži vyzkoušet, byť za cenu komunistických ministrů.
Zubožené strany jsou odrazem lenosti společnosti
Frekventovaným námětem povolebních komentářů se stala nízká volební účast (37 %). Ta se ovšem oproti posledním krajským volbám zmenšila pouze o tři procentní body. Lidé se o krajskou politiku moc nezajímají, a jak ukázaly sociologické průzkumy, většinou ani neví, kdo v jejich kraji vládne. Voliči, kteří k urnám dorazili, si to často spíše šli vyřídit s vládou, než aby vystavili vysvědčení krajským vládcům za jejich práci. Vládní koalice sice prosazuje mnoho žádoucích věcí (mimo jiné církevní restituce a penzijní reformu), ale její mediální obraz je nevábný, za což nejprve mohlo řádění nevyzpytatelných Věcí veřejných a posléze rozklad uvnitř ODS mohutně podporovaný z Hradu. Pokud vláda kvůli vzpouře zneuznaných poslanců ODS padne nebo dovládne za cenu ponižujících ústupků od zásadních reforem, čeká pravici v příštích sněmovních volbách těžká porážka. Ani TOP 09 ji vzhledem ke svému aktuálnímu vyhoření asi nezachrání.
Z pohledu pravicového voliče půjde o to, aby pravice nebyla po volbách marginalizována tak jako na Slovensku. Možná by stálo za to obnovit tři roky staré úvahy o předvolební koalici ODS-TOP 09. Ti, co se bojí komunismu, by měli překonat svou štítivost vůči stranictví a v něja-ké formě se do budování občanského politického tábora zapojit. Dokud budou lidé pohrdat stranami, situace se u nás nezlepší. Personálně slabé strany se stávají sektami, jež vyznávanému „učení“ často ani nevěří a pro mnohé se stávají nástrojem osobního obohacení. Touto chorobou trpí jak pravicoví občanští demokraté, tak levicoví sociální demokraté. Je to začarovaný kruh. Většina lidí se nechce ve stranách angažovat, ať už
z lenosti nebo z mylného přesvědčení, že politika musí být nutně špinavá. Ovšem ani strany nestojí o to, aby do nich lidé masově vstupovali a na-
rušili zaběhané pořádky. Dokud se toto nezmění a strany nějakým způsobem nezapojí více lidí do svého života, politická kultura v ČR se jen těžko zlepší.
V dnešní zrychlené době je utopií očekávat, že by mnoho lidí bavilo vysedávat na stranických schůzích. Na druhou stranu není řešením ani jakási internetová „klikací“ demokracie, o níž leckteří sní. Bude to chtít vynalézt nějaký jiný způsob, jenž by strany otevřel i pro ty, kteří se nechtějí nebo z různých důvodů nemohou plně zúčastnit stranického života. Pro začátek by však úplně stačilo, kdyby tolik lidí nezahazovalo své právo volit. Jsou tu samozřejmě i další možnosti. Když se politici dostanou pod větší kontrolu veřejnosti, začnou stejně jako drcené olivy vydávat ze sebe to nejlepší. Existuje spoustu možností, jak politiky oslovovat, jak na ně – v dobrém slova smyslu – tlačit. Stačí jenom chtít a překonat určitou lenost.
Zlaté časy jsou pryč…
Jistá deziluze z politického vývoje posledních 23 let není nepochopitelná. Při přechodu z komunistického do demokratického systému se v politice děly velké věci, lidé se o svobodné soupeření stran po padesátiletém půstu přirozeně zajímali, vše bylo nové. Se stabilizací země a jejím ukotvením ve společenství západních států velká témata z politiky postupně vymizela. Svou roli samozřejmě sehrává předávání čím dál více pravomocí na evropskou úroveň. Řadový volič spletitému rozhodování v rámci EU často nerozumí a politici se zase na „Brusel“ nezřídka vymlouvají. Politika se v posledních letech často zplošťuje na to, kolik vyčerpáme evropských dotací. Skutečná diskuse o našich zájmech, které bychom chtěli v EU prosazovat a pro něž bychom si měli hledat spojence mezi dalšími členskými státy, neexistuje.
Musíme se smířit s tím, že zlaté časy – dejme tomu první polovina devadesátých let, kdy vzduch voněl nadějí – zmizely v nenávratnu. Ze snu o bezproblémové budoucnosti se musíme probudit. To neznamená, že bude už jen hůře a že v době, kdy ze všech světových stran k nám doléhá slovo krize, neexistují velká témata, která by mohla českou politiku oživit.
… ale možnosti tu jsou
Někteří čeští politici se tváří, jako by se svět zastavil na počátku devadesátých let. Jelikož ve Vltavě od té doby uplynulo hodně vody, vypadá mimořádně směšně, když se někteří prospěcháři v rámci své politické vendety odvolávají na ty „pravé“ hodnoty ODS a volají po návratu nic nového nepřinášejícího Václava Klause do čela strany. Ne že by dělení na pravicové a levicové ztrácelo smysl, jen se musí rétorika a hlavně program přizpůsobit dnešní době. Proč například při debatě o církevních restitucích nezvedla pravicová vládní koalice téma křesťanských kořenů naší civilizace? Proč se nesnažila zdůrazňovat, kolik dobrého církve pro společnost dělají a proč je dobré základní myšlenky křesťanství udržovat ve společenském povědomí? Proč vlastně slavíme na svatého Václava Den české státnosti, mnoho lidí vůbec netuší. V naší politické aréně se křesťanská láska k bližnímu příliš nenosí. Z říše sci-fi tak pochází představa, že by se lídři ODS a ČSSD před důležitou předvolební televizní debatou přátelsky objali po vzoru amerických prezidentských kandidátů Obamy a Romneyho. V zákulisí se možná čeští politici přátelí, ale před kamerami líčí ideologického protivníka jako zlo, jež hodlá zpustošit naši zemi.
Zatímco diskuse o křesťanských kořenech naší civilizace může někomu připadat odtažitá, existují i nové viditelné problémy, ke kterým by se politické strany měly nějak postavit. Co třeba konflikt ochrany soukromého vlastnictví se svobodou stáhnout si cokoli z internetu? To je přece daleko větší téma, než to, zdali bude DPH o jeden procentní bod vyšší nebo nižší. Na takových oříšcích by se měl brousit pravicový intelekt! Zavedené strany by neměly danou problematiku opomíjet, vždyť piráti jsou už před branami! Zajímavých témat, která by vtáhla širší veřejnost do politického dění, by se bezpochyby našlo daleko více. Zde se však vracíme k tomu, že nutnou podmínkou k oživení nabídky na trhu politických idejí je zboření zdi oddělující politické strany od nestraníků.
Oranžovo – rudá zkouška
Liberálně demokratickému systému prospívá, když se u moci střídají středopravé a středolevé koalice. Nemá cenu si nalhávat, že KSČM je moderní levicová strana, jak nám v rouše beránčím tvrdí „generální tajemník“ Vojtěch Filip. Nicméně zakázat ji už nelze a dlouhodobě jí blokovat přístup do vlády asi také ne, a to i s ohledem na značný programový průnik se sociální demokracií. V situaci, kdy jsme vázáni v západním civilizačním okruhu, kdy tu existuje rozsáhlá síť svobodných médií a stále více se vzmáhající občanská společnost, se případný vstup komunistů do vlády nerovná restauraci předlistopadového režimu. Svobodné volby si případná koalice ČSSD a KSČM zrušit (snad!) netroufne, takže nejpozději za čtyři roky s ní budou moci voliči zúčtovat.
Všechno zlé je k něčemu dobré. Pravicové strany v čele s ODS dostanou čas na tolik potřebnou regeneraci. Budou si moci v klidu vyjasnit, co vlastně chtějí, zbaví se konjukturalistů, kteří nejsou na opoziční lavice zvědaví. Občanští demokraté totiž doposud nikdy nezažili období, kdy by byli úplně bez vlivu na rozhodování v této zemi. I v letech 2002-2006, kdy plnili opoziční roli vůči vládě ve složení ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody, měli většinu krajských hejtmanů a starostů velkých měst. Jenže s každými dalšími krajskými a komunálními volbami ODS vyklízí pozice. To samé platí pro volby senátní. V případě očekávané porážky v příštích sněmovních volbách se promění ve stranu vpravdě opoziční, což je ta nejpříhodnější chvíle pro obrodu.
Případná spolupráce s komunisty na vládní úrovni bude náročným úkolem i pro sociální demokraty. Už dnes lze některá jejich vystoupení jen těžko odlišit od komunistických proslovů. Časem by se mohlo stát, že lidi už mezi nimi nebudou rozlišovat vůbec a ČSSD o své prvenství na levici přijde. Ostatně v krajských volbách mnoho nechybělo (rozdíl tří procentních bodů). Ve sněmovních volbách lze samozřejmě očekávat vyšší volební účast a snad i odpovědnější rozhodování některých voličů, nicméně krajské volby ukázaly ČSSD velký varovný prst.
Hrozící vláda s účastí komunistických ministrů znamená výzvu také pro nekomunistickou nestranickou veřejnost. Oranžovo – rudou koalici bude třeba více hlídat. Jak již bylo řečeno, možnosti tu jsou, rezignace, natožpak emigrace tudíž rozhodně není namístě.
Tomáš Fošum
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024