18. února, 2013 Kateřina Hamplová
Potřeba jasně se vymezit vůči starým hodnotám byla po velké válce opravdu silná, a to nejen v novorozeném Československu. Celá Evropa se musela vyrovnat s pádem velkých impérií, řízených starobylými monarchiemi, které s sebou nesly i řád a jasně formulovaný světonázor. Po pádu multietnické habsburské říše byla katolická církev vnímána často jako pohrobek „starých časů“ a byla nucena čelit výzvám, které s sebou nová doba přinesla.
Hned v roce 1919 se od ní oddělila Československá církev husitská (státem schválená 15. září 1920 pod názvem Církev československá). Již v následujících měsících se k nově vzniklé církvi hlásilo na 200 tisíc obyvatel a ve sčítání lidu o rok později se k této konfesní příslušnosti, v té době již druhé nejsilnější, přihlásilo přes 5% obyvatelstva – tzn. 523 tisíc lidí, ve 30. letech to bylo až 7,3% (pro srovnání uveďme, že v roce 2011 se k církvi přihlásilo necelých 40 tisíc, avšak jedná se o celkový pokles a téměř polovina obyvatelstva se v současnosti k náboženské příslušnosti nevyjádřila vůbec a více jak třetina vyplnila kolonku „bez náboženské víry“). Velký podíl na oblibě Církve československé měl, jak uvádí religionista David Václavík, fakt, že se mohla prezentovat jako národní církev a korespondovala s představou nové společnosti, proto byla také podporována i velkou částí nové politické reprezentace. Katolická církev byla naproti tomu vystavena podezřením z absence loajality vůči republice a tendencím neakceptování vlastenectví.
Atmosféra se pak pročistila v roce 1929 během oslav svatováclavského milénia a dobudování Svatovítské katedrály, kdy katolická církev tyto obavy svými postoji rozpustila. Jednou z nejvlivnějších osobností této doby byl
bezesporu T. G. Masaryk, mnohými považován také za nejvlivnějšího českého filozofa náboženství. Jaký byl tedy jeho pohled na religiozitu moderního člověka nově vzniklého státu? Již ve svých raných dílech psaných v době monarchie poukazoval na dichotomii pojetí pravdy – náboženské a vědecké. Byl však přesvědčen, že polemika vědy s náboženstvím není nutně projevem její „protináboženskosti“. Člověk vzdělaný v moderní vědě získává „vyšší názory“ o Bohu, takový člověk už pak pro svou víru například nepotřebuje zázraky. Míru odnáboženštění společnosti pak dokládal svou studií o zvyšujících se počtech sebevražd v jednotlivých evropských regionech a poukazoval také na rozdílný potenciál pro vypořádání se s duchovní krizí modernity v případě katolicismu a protestantismu.
Moderní člověk a náboženství (1896): „Moderní člověk ztrácí svůj jednotný světový názor náboženský: tato ztráta znamená intelektuální a mravní rozháranost a anarchii, neboť tato ztráta je více méně násilným odhazováním starého názoru, je boj nehotového nového se starým: moderní člověk je nehotový, neucelený, nejednotný, polovičatý, je bojem unavený, umdlený, nervózní, rozčilený, nemá z života radosti plné a čerstvé – zoufá si proto velmi snadno a život samovolně opouští. Tak se jeví naše doba, naše století, jako doba přechodní: padá staré náboženství lidové a moderní člověk usiluje o to, nahradit si tuto ztrátu něčím novým – popřípadě zase náboženstvím novým, aneb alespoň obnoveným (…) Duchovnímu a mravnímu ovzduší náboženskému odpovídá statistika sebevražd: ceteris paribus všude tam je sebevražednost nejsilnější, kde starý náboženský život je nejvíce podlomený. Statistika tedy udává veliká čísla sebevražd ve Francii a hlavně ovšem v Paříži; dále je sebevražednost značná v zemích rakouských,
je značná v protestantských zemích německých a norských, je značná v Petrohradě a tak dále. Zato je poměrně slabší v zemích anglických, jižní Itálii – tedy tam, kde náboženství má ještě značnější vliv; proto je méně sebevražd v Rusku a tak dále, u národů posud náboženstvím (starým) nejvíce ovládaných.“
Masarykovy postoje byly samozřejmě mnohem obšírnější a toto je jen plytká generalizace, která má poukázat na fakt, že roli náboženství v životě člověka nijak nezpochybňoval. Velkou měrou do diskuze o novém pojetí náboženství přispěli zastánci Volné myšlenky, kteří šli ve svémprogramovém antiklerikalismu (ten byl reprezentován sociálními demokraty, agrárníky a národními demokraty) mnohem dále, a političtí představitelé ovlivnění právě tímto hnutím byli v procesu odluky státu a církve mnohem razantnější. Tato kulturní válka mezi starým a novým pojetím religiozity se projevovala zejména v oblasti školství: měnily se osnovy, ze škol mizely náboženské symboly a zrušeny byly také modlitby před a po vyučování, náboženská výchova už nebyla povinná. Některé osobnosti Volné myšlenky se také pokoušely o inovativní interpretace původu křesťanství a jeho liturgie, založené na výkladech opírajících se o pohanské základy nejrozšířenější monoteistické víry. Zejména katolictví tak podle této představy jen
reprezentuje stále přítomné pohanské kulty se starobylými polyteistickými rituály.
Volnomyšlenkáři však nebyli ideově ucelení a v roce 1924 se oddělil Svaz proletářských bezvěrců, marxisticky orientované křídlo hnutí. K velkým kulturním změnám moderního života patřila jednoznačně i legalizace pohřbu žehem. O rozšíření kremace se od konce 19. století snažila Společnost přátel žehu (zprvu pod názvem Společnost pro spalování mrtvol), reprezentovaná na počátku takovými osobnostmi, jakými byli Božena Němcová nebo Jan Neruda. Za zmínku také stojí rozmáhající se spiritismus, přestože politické dění nijak významně neovlivňoval, jednalo se však o velice svérázný projev religiozity, který v době svého vrcholu mohl ovlivňovat odhadem až na 300 tisíc obyvatel tehdejšího Československa.
Již v 80. letech 19. století byly na jihu Čech vydávány spiritistické spisy v německém a posléze i českém jazyce. Na Trutnovsku pak továrník Etrich organizoval týdenní spiritistické seance pro své dělníky, kteří tento proud úspěšně šířili po celém katolickém Podkrkonoší. Tato směs křesťanství, víry v posmrtný život a reinkarnaci se projevovala častými konzultacemi věcí důležitých se zemřelými za pomoci média. Projevovala se také spiritistickým časopisem s názvem Hvězda záhrobí, jehož jméno bylo po válce změněno na Posel záhrobí. Jak uvádí na konto spiritismu v prvorepublikovém kontextu sociolog náboženství Jan Jandourek „i v době, kdy se navenek rozpadá organizovaný náboženský život, žije vlastní a dynamická spiritualita, i když na sebe bere často bizarní formy.“
Kateřina Hamplová
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025