03. března, 2020 Peter Morvay
čele Budapešti stanul politolog a liberál Gergely Karácsony.
Foto: Wikimedia Commons/ Elekes Andor
Loňské komunální volby měly pro Maďarsko veliký význam. Fidesz premiéra Viktora Orbána věřil v další drtivé vítězství, jež by mu umožnilo získat většinu samospráv, které ještě neovládal. Opoziční politika by v takovém případě v Maďarsku prakticky skončila. Nevládní strany by sice dále existovaly, na místní a župní úrovni by však v podstatě hrály jenom roli statistů. Podobně jako je tomu dnes v parlamentu, kde má Fidesz dvoutřetinovou čili ústavní většinu, a opozice tak nemůže cokoliv ovlivnit nebo moc jakkoliv efektivně kontrolovat. V podstatě pouze pomáhá vládnímu režimu předstírat, že Maďarsko je stále normální pluralitní parlamentní demokracií, kde pořád funguje systém brzd a protivah.
Z vládnoucí strany dokonce přicházely zprávy, že Orbán chce své předpokládané vítězství v místních volbách využít k další centralizaci a upevnění moci. Součástí toho měla být i opětovná zásadní novela ústavy. Novou konstituci prosadila vláda v roce 2011, a byť tehdy premiér Orbán tvrdil, že je neměnná, jako by byla tesána do kamene, novelizovala se od té doby již sedmkrát.
Nakonec vše dopadlo jinak. Fidesz utrpěl řadu velice nepříjemných porážek a ztratil i několik svých tradičních bašt. Nejbolestnější je prohra v Budapešti, ve které žije 1,75 milionu lidí, což je skoro pětina obyvatel celého Maďarska. Hlavní město bylo vždy spíše liberální a levicové. V letech 1990 až 2010 stál v jeho čele bývalý disident Gábor Demszky z liberálního Svazu svobodných demokratů. Na první pohled se tak Budapešť zdá být přesným opakem Prahy nebo Bratislavy, které jsou tradičně spíše pravicové. Zdání však trochu klame. V Maďarsku jsou liberální a paradoxně i levicové strany často demokratičtější, více prozápadní, a dokonce i více nakloněné tržní ekonomice než strany považované za pravicové a konzervativní. Ty jsou spíše nacionální a nezřídka mají silné autoritářské sklony. Preference ekonomicky vyspělého a otevřeného hlavního města jsou tak celkem logické.
Přesto v roce 2010 Fidesz i kvůli nejednotnosti prodemokratických sil Budapešť ovládl. V čele města tak až do loňska zůstával konzervativní politik István Tarlós, který byl sice formálně nezávislý, ve skutečnosti však sloužil Orbánovi a Fideszu. Starostové zastupující tuto stranu řídili rovněž dvacet ze třiadvaceti městských čtvrtí.
V říjnu se situace radikálně změnila, když hlavní město naopak velice výrazně ovládla opozice. Tarlóse s bezpečným rozdílem porazil politolog, liberál a starosta jedné z budapešťských městských částí Gergely Karácsony. Získal 50,86 procenta hlasů, Tarlós pak pouze 44,10 procenta. Byl to veliký úspěch i vzhledem k tomu, že Karácsony v roce 2018 v boji o parlament výrazně zklamal jako jeden z opozičních kandidátů na premiéra. Navíc ještě krátce před komunálními volbami v průzkumech vedl Tarlós a o ohlasy příznivců opozice usiloval další nezávislý kandidát. Kontroverzní rozhlasový a televizní moderátor Róbert Puzsér však nakonec dostal pouze 4,46 procenta.
Ještě hůře dopadl fotbalista a celebrita provládních televizí Krisztián Berki, který si připsal 0,58 procenta. Jeho kandidatura byla zajímavá hlavně proto, že ukazuje jednu z oblíbených volebních taktik Fideszu. Vládní strana vytváří falešné opoziční strany a politiky, kteří mají zmást voliče a odčerpat hlasy skutečných opozičních nebo nezávislých subjektů. Orbánovo uskupení vychází z toho, že jeho vlastní voliči jsou jednotní, disciplinovaní a mají jasno v tom, komu dát svůj hlas. Na rozdíl od voličů kritických vůči vládě, kteří se tak dají snáze poplést nebo je neschopnost vyznat se v kandidátech od účasti ve volbách odradí.
Opozice v říjnu kromě postu primátora získala i většinu v zastupitelstvu hlavního města. Její starostové povedou čtrnáct ze třiadvaceti budapešťských čtvrtí. V dalších pěti bude sice starosta z Fideszu, opozice však bude mít většinu v zastupitelském sboru. Podobně to dopadlo i jinde. Z pěti největších měst v Maďarsku dnes opozice vede čtyři. Vedle Budapešti jsou to také Szeged (Segedín), Miskolc (Miškovec) a Pécs (Pětikostelí). Dříve z nich měl opoziční vedení pouze Szeged na jihu země. Opozice ovládla i další důležitá sídla, jako jsou Dunaújváros, Eger, Érd, Szombathely nebo Tatabánya, a udržela si panování nad již drženými městy. Zmiňme například Salgótarján.
Pro Fidesz byla symbolicky velice nepříjemná již druhá prohra v ostře sledovaném boji o více než čtyřicetitisícové město Hódmezővásárhely na jihovýchodě země, které platilo za jednu z nejpevnějších bašt Fideszu. Mezi jeho bývalé primátory a neomezené pány náležel János Lázár, jenž ve funkci ministra vede úřad premiéra. Lázár patřil dlouho mezi nejmocnější muže vládní strany, jeho pozici ale oslabila právě ztráta zmíněného města a také to, že on a jemu blízcí podnikatelé/oligarchové konkurovali skupině kolem zetě premiéra Orbána.
O druhou prohru Fideszu v daném městě šlo z toho důvodu, že v roce 2018 náhle zemřel jeho primátor a předčasné volby nečekaně vyhrál nezávislý kandidát Péter Márki-Zay. A přestože Fidesz nasadil opravdu všechno, v říjnu Márki-Zay opět zvítězil. Široká místní koalice stojící za novým primátorem ovládla i zastupitelstvo. Neúspěšný kandidát Fideszu István Grezsa představuje další typický jev Orbánova režimu. Bývalý lékař kandidoval jako nezávislý i přesto, že je zaměstnancem úřadu premiéra, a dokonce vládním zmocněncem jednak pro rozvoj spolupráce s Podkarpatskou Rusí, jednak pro rozvoj maďarských mateřských škol v celé Karpatské kotlině.
Zajímavý je však i Márki-Zay, příkladný konzervativec, věřící, otec sedmi dětí, úspěšný podnikatel s několika univerzitními diplomy a lokálpatriot pocházející z rodiny tradiční místní konzervativní honorace. Dříve byl voličem Fideszu, proti vládní straně se obrátil kvůli její zkorumpovanosti, autoritářské politice a odklonu od Západu. Márki-Zay symbolizuje dříve nemyslitelnou širokou spolupráci opozice, jejíž důležitou část tvoří i demokraticky smýšlející exvoliči Fideszu. Právě tato aliance zajistila opozici její říjnové úspěchy. Karácsonyho i Márki-Zaye podporovala Demokratická koalice bývalého premiéra Ference Gyurcsányho, která je dnes podle průzkumů nejsilnější opoziční stranou. Podporu jim vyslovily také hnutí Momentum, postkomunistická Maďarská socialistická strana, ale i krajně pravicový Jobbik, který v Budapešti nepostavil vlastního kandidáta a v Hódmezővásárhelyi byl součástí opoziční volební koalice.
Jobbik se již delší dobu snaží se střídavými úspěchy zbavit nálepky extremistického subjektu, přesto byla spolupráce s ním pro mnohé těžkým oříškem. Pomohlo to, že Fidesz prakticky vykradl dřívější jeho program včetně takových věcí, jako je protiimigrantský plot na jižních hranicích Maďarska. A dnes již je Fidesz jednoznačně extremističtější stranou než Jobbik.
Společný postup opozice včetně Jobbiku se nakonec uskutečnil ve více než sto šedesáti městech a obcích. A většinou fungoval. Z největších měst opozice prohrála jen tam, kde spolupráce nevznikla nebo na poslední chvíli zaskřípala, například v další tradičné baště Fideszu v druhém největším maďarském městě Debrecen (Debrecín). Opozice prohrála i v šestém nejlidnatějším sídle Győr (Ráb), kde kooperaci na poslední chvíli vypověděla část Jobbiku.
Orbán a jeho věrní se svou relativní prohru snažili okamžitě bagatelizovat. V Budapešti ji jeden z politiků Fideszu například odůvodnil tím, že v hlavním městě žije hodně cizinců. Faktem je, že z celostátního hlediska volby vyhrál právě Fidesz, který získal více hlasů než opoziční strany a nadále pevné ovládá většinu měst a prakticky všechny obce. V těch vyhráli i ti jeho starostové, na které se lepí jeden skandál za druhým a všichni o nich vědí, že si z obce udělali vlastní pašalík a kradou jako straky. Fidesz kontroluje také zastupitelstva všech devatenácti žup, byť jejich pravomoci právě Orbánova vláda výrazně ostříhala.
Na venkově Fidesz nemá konkurenci, a to často doslova. Opoziční strany tam prakticky neexistují a lidé stále hodně sledují „veřejnoprávní“ média, která jsou dnes v podstatě hlavním nositelem vládní propagandy. Venkov Fideszu pomohl i v posledních parlamentních volbách v roce 2018. Fidesz, vylekán mimo jiné zmíněnou výhrou Márki-Zaye v předčasných volbách v Hódmezővásárhelyi, vystupňoval propagandu založenou hlavně na strašení utečenci na do té doby nevídané obrátky, mobilizoval venkovské voliče a zajistil si opět těsnou dvoutřetinovou většinu v parlamentu.
Částečná vítězství opozice jsou přesto důležitá. Probudila zemi z letargie, ukázala význam spolupráce, která může Fidesz porazit. Opoziční samosprávy pomohou například nezávislé kultuře a médiím, jež doposud trpěla i tím, že jim stát upíral jakékoliv veřejné peníze včetně inzerce od místních úřadů a jejich institucí.
Na druhou straně je mezi komunální a celostátní sférou značný rozdíl a není vůbec jisté, že se opoziční strany dokážou dohodnout i před parlamentními volbami. Ideologické rozdíly hrají na celorepublikové úrovni větší roli a dohodnout se na stranickém programu je těžší než se domluvit na řešení místních problémů. Bez spolupráce přitom opoziční strany nemají šanci získat většinu v parlamentu, a to i kvůli tomu, že Fidesz upravil volební systém podle svých potřeb. Maďarský jednokomorový parlament má dnes 199 poslanců, z nichž 106 se volí v jednokolové volbě v jednomandátových obvodech podle většinového principu. Proti kandidátům Fideszu uspěje v těchto podmínkách pouze jeden společný zástupce opozičních stran.
Přes svá původní vstřícná prohlášení o součinnosti s opozičními samosprávami navíc vláda okamžitě přikročila k jejich šikanování, snaží se jim krátit finance a bere jim další kompetence. V parlamentě si Fidesz kdykoliv může odhlasovat cokoliv, co samosprávy oslabí. Maďarsko tedy stále zůstává zemí Orbánova Fideszu. Moc vládní strany pouze částečně omezuje řada opozičních ostrůvků včetně Budapešti. Opozice také bude mít problém voličům dokázat, že je schopna samosprávy řídit, když jim vláda bude vytrvale házet klacky pod nohy.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025