14. května, 2015 Jan Průša
Orchestr Českého rozhlasu. Zdroj: Český rozhlas
Nádherná Devátá symfonie není svým obsahem přístupná každému. Je to hudba složitá, a pochopit ji jako celek vyžaduje značné soustředění všech v sále. Orchestr ji zvládl obstojně, i když v některých pasážích je potřeba více patosu a nadsázky. A tohle pravidlo platí pro velkou část Mahlerovy hudby.
Devátá symfonie měla podobný osud, jako většina Mahlerova díla. Ve své době nebyla všeobecně přijímána. Mahler ji psal na sklonku života, v době, kdy snad cítil blížící se konec a otázka smrti byla přítomna nejen v jeho nejbližší rodině (zemřela mu dcera), tak u něj samotného, kdy mu lékaři klasifikovali vážnou srdeční nemoc. To vše způsobilo zlom v jeho životě.
Velikost Deváté, její vážnost v tématu a jinakost vůči jeho dosavadní tvorbě mohla být stěží pochopena. Genialita Mahlerových symfonií tkví ve svém cyklu. Žádná nestojí osamocena, všechny dohromady udávají Mahlerovu myšlenku absolutní hudby.
Oproti předchozím symfoniím je Devátá čistě instrumentálním a především komorním dílem. Je silným protikladem vůči monumentální Osmé ,,symfonii tisíců“, která se opírá o Götheova Fausta. Devátá odhazuje jakoukoli velikost a s pocitem uvědomění vypovídá o Mahlerově smíření se smrtí.
Nad první větu Mahler napsal poznámku ,,Sbohem“. Její volná sonátová forma postupně rozvíjí melodii, za pomoci harfy orchestr jemným zvukem otevírá skladbu. Dialog mezi lesním rohem a druhými houslemi zazněl sebejistě a přitom jemně. Trubky v plném a jiskrném zvuku zopakovaly původní melodii harfy a nárůst orchestru v závěrečné fázi věty vyzněl stejně brilantně a přitom citlivě a vážně. V závěru věta končí do ztracena, rezignací, smrtí.
V druhé větě orchestr nedokázal vystihnout její požadovaný parodistický smysl. Melodie rakouského länderu je jakousi ironií na pozemský svět a pohled na něj. Proto i orchestr musí hrát s nadsázkou a částečnou melancholií.
Oproti tomu třetí věta ,,Rondo“ propuká v chaotickou až disharmonickou melodii. Trubka, která se v melodii neustále navrací a tvoří tak ,,refrén“, zazněla dobře a plným zvukem.
V poslední části se paradoxně vrátila orchestru energie. Ohromující výrazová síla závěrečné věty vyzněla dynamicky a dramaticky. Melodie symfonie se v závěru čtvrté věty vzdaluje. Dochází k ,,oddělování hudby od světa pozemských věcí“. Nastává transcendence.
Náročnou partituru orchestr zvládl. Výkon byl dobrý, i když v některých částech by hráči potřebovali více času pro lepší seznámení. Je dobré vědět, že vedle České filharmonie i další tuzemské orchestry dokáží pracovat s tak složitým tématem, jako je Mahlerova Devátá. A stejně tak je dobré vědět, že jsou zde posluchači, kteří chtějí takovou hudbu vnímat.
I když by se veškerá Mahlerova tvorba dala nazvat hudbou novou, do té doby nevídanou, právě Devátá je tím nejsilnějším příkladem pro novou hudební epochu. Zrcadlí se ní Schönberg i Shostakovich, její přesah je značný v ,,novém století hudby“. Proto Devátou velká část mahleriánů vnímá jako největší dílo.
HODNOCENÍ: 75 %
Koncert Symfonického orchestru České rozhlasu
Dirigent Ondrej Lenárd, 4. května 2015, Rudolfinum v Praze
Na programu:
Gustav Mahler, symfonie č. 9 D dur
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025