22. září, 2015 Tomáš Fošum
Martin Putna s Jurijem Andruchovyčem v ukrajinských Černovicích. Foto: Eliška Studničková
Nedávno vám vyšla kniha Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Zanesl jste ji prezidentu Zemanovi na Pražský hrad. Když se oprostíte od toho, že jde o vaši knihu, proč by ji měli čeští politici číst?
Aby neříkali blbosti typu: „My Rusku rozumíme, protože jsme Slované.“
Dnešní české rusofilství má dozajista mnoho podob. U komunistů je to třeba stesk po sovětských časech. Z čeho ale podle vás pramení sympatie Václava Klause a Miloše Zemana pro Putinovo Rusko? Jedná se u nich opravdu o rusofilství, nebo jen o příchylnost k autoritářskému režimu?
Ono se to prolíná. Mnozí z těch, kdo milují Rusko, ho milují právě proto, že je jim vzorem autoritářského státu, kde vládce je vším a jedinec ničím. Dvouhlavý Klauzeman by také rád byl takovým malým carem, nebo aspoň velkoknížetem. Možná se mu zalíbilo i v té dvouhlavosti orla v carském znaku…
Ruský disident Vladimir Bukovskij považuje Vladimira Putina výhradně za produkt KGB a současný režim tak za jakési pokračování komunismu. Sovětský svaz je v Bukovského pojetí jen bludnou odbočkou ruských dějin. Podle vás však Putin nenavazuje jen na Stalina, ale třeba i na cara Ivana Hrozného. Co mají zmínění vládci společného?
Tento názor, že bolševismus byl jakousi anomálií a že vlastně ho způsobili „Nerusové“ – Žid Trockij, Gruzínec Stalin, Polák Dzeržinskij – se často objevuje, bohužel i u ruských autorů, jichž je třeba si vážit: Jak u Bukovského, tak třeba ve velmi dobrých dějinách Ruska z per kolektivu kolem profesora Andreje Zubova. Ale je to naprostý sebeklam, neochota přijmout vlastní vinu a reflektovat temné stránky vlastních národních dějin. Kult božského vládce, který je oprávněn dělat cokoliv, vraždit vlastní občany a zabírat cizí území, protože má jakési vyšší poslání – to je úplně stejné v ideologii kolem Ivana, Stalina i Putina. Ideologické barvy se mění – pravoslaví, bolševismus, postmoderní pravoslavný postbolševismus – , ale princip zůstává. A je bohužel opravdu autenticky ruský, respektive moskevský.
Můžete pro ty, kteří nečetli „Obrazy“, upřesnit, co myslíte moskevským principem? Proč moskevským?
„Moskevský“ znamená vztahující se k oné mentalitě a spiritualitě, která vzniká v Moskevském velkoknížectví v 15. a 16. století. Její podstatou je ztotožnění státu a církve, pocit světové vyvolenosti Ruska a polemické vymezení vůči „zlé“ Evropě. V ruských dějinách jsou však i jiné státy a jiné mentality a spirituality, bez tohoto absolutismu a nacionálního mesianismu. Kyjevská Rus či Novgorodská republika byly docela normální evropské státy.
Vzdělanost často do Ruska přicházela z území dnešní Ukrajiny. Píšete o tom i ve své knize. Myslíte, že by se Rusko nakonec mohlo inspirovat i Majdanem a současným ukrajinským směřováním na Západ?
Samozřejmě! Právě proto se Putin tak strašně vyděsil Majdanu a pádu Janukovyče. Pokud se „experiment Ukrajina“, tedy její proměna směrem k evropským demokratickým standardům podaří, bude to smrtelné nebezpečí pro Putinův režim. Hrozí totiž, že si občané řeknou – hele, ono to jde. Proto je vítězství Ukrajiny – nemyslím vojenské vítězství, ale vítězství demokracie a evropanství ve společnosti – Putinova smrt. Tedy: Bude, pokud se to povede.
V nedávné době jste po Ukrajině cestoval. Jaký na vás dělala dojem? Změnila se tolik, jak by napovídal její bouřlivý politický vývoj v posledních dvou letech?
Ukrajina na jedné straně nese smutné stopy sovětské éry, a ostatně i její předchozí dějiny nebyly většinou moc veselé. Jakmile se sjede z těch několika skorodálnic, narazí se na rozbité cesty a málo útěšná postsovětská městečka. Na druhou stranu je Ukrajina plná obrovského optimismu a nadšení, vědomí unikátní šance, kterou teď dostala – šance vrátit se do Evropy. Ty lepší stránky ukrajinských dějin byly vždycky spojené s Evropou. A ta nejkrásnější města jsou právě velmi evropská – barokní a secesní Lvov, nebo „rakouské“ Černovice s univerzitou, kterou stavěl Josef Hlávka, nebo klasicizující Oděsa. Kyjev nese víc stopy moskevského modelu, tak jak byl po druhé světové přestavěn ve stylu sorely (Pozn. redakce: socialistický realismus). Ale sorela nesorela – právě Kyjev je dnes město dynamické, plné energie a radosti. A ovšem, také plné paměti hrdinů Majdanu. Protože celé to odstartoval Janukovyč tím, že nechal do lidí na Majdanu střílet. Dnešní Ukrajina mi připomíná Čechy po sametové revoluci. A jako u nás, i tam bude ještě cesta na Západ velmi tvrdá. Ještě tvrdší, protože je to na Západ dál. A přece. Je to nejdůležitější událost celoevropských dějin, která se v jednadvacátém století zatím odehrává.
Proč Bělorusko v emancipování se od Moskvy tak zaostává za Ukrajinou? Je to hlavně proto, že nemělo svou Halič a Bukovinu, kde se za Rakouska-Uherska mohl ukrajinský národ poměrně svobodně rozvíjet?
Je to tak. A také Bělorusů je mnohem méně, mají méně jasně vyvinuté vnímání vlastní odlišné, tedy ne-ruské identity – viz i ten matoucí název státu. Ale pokud se zdaří projekt Ukrajina, je Bělorusko na řadě.
Zabýváte se literaturou. Kdybyste měl doporučit dva tři současné ruské resp. ukrajinské autory, jejichž četba napomáhá k lepšímu chápání soudobého Ruska resp. Ukrajiny, kteří by to byli?
Z ruských autorů samozřejmě na prvním místě Vladimir Sorokin se svými antiutopiemi – Den opričníka a Telurie. Ale myslím, že daleko větší dluh mají Češi vůči ukrajinským autorům. O ruské literatuře víme tradičně leccos, o ukrajinské tradičně téměř nic. A přece tamní současná literatura je nesmírně dynamická. Ze žijících klasiků je nutno jmenovat přinejmenším velkou rozhněvanou dámu Oksanu Zabužko či novodobého Gogola, Jurije Andruchovyče. S oběma jsme teď natáčeli na Ukrajině rozhovory, oba jsou naštěstí už překládáni do češtiny. Z Oksanina díla doporučím zejména román Muzeum opuštěných tajemství, o traumatech ukrajinské národní paměti. Z Andruchovyčova díla zejména román Moskoviáda – groteskní popis opileckého rozpadu sovětského impéria. Pozor, hrozí uchechtání k smrti. A pak ještě třeba Taras Prochasko, ukrajinský magický realista, ostatně českého původu. Podkarpatská Rus v postmoderním oparu každodenních nadpřirozeností… Sám teď čtu sarkastického esejistu Oleksandra Bojčenka, ale ten ještě není česky k dispozici. Zkusím iniciovat nějaký překlad, stojí to za to.
Co máte na Rusku rád kromě literatury? Je v současném Rusku nějaký převažující rys, z kterého by si měl Západ vzít příklad?
Tvrdošíjnost tamních disidentů.
Z čeho ta tvrdošíjnost pramení? Souvisí nějak s ruským fenoménem jurodivosti, který jste ve své knize popsal?
Určitě, ale i se středověkým kultem mučedníků a „strastotěrpců“ – těch, kteří vytrpěli protivenství a mravně v něm obstáli.
Tak budeme držet ruským disidentům palce, aby vytrvali. Moc děkuji za rozhovor!
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025