22. září, 2015 Kateřina Hamplová
Kostel sv. Vavřince na Petříně. Zdroj: Wiimedia Commons/Martin Mašek
Za posledních sto let stoupl počet církví z původních šesti oficiálně působících na českém území na 38 registrovaných církví a náboženských společností (včetně nekřesťanských), které eviduje Ministerstvo kultury. Údaj je platný ke konci roku 2014, přičemž několik žádostí je stále v řízení.
Těžko paušalizovat a hledat nějaké jednotící prvky definující malé církve u nás. Zejména pak v případě církví registrovaných podle zákona č. 3/2002 Sb., kde je pro základní registraci (bez nároku na zvláštní práva) potřeba pouhých tři sta podpisů. Často jde navíc pouze o lokální „pobočky“ v jiných zemích zavedených církevních institucí či hnutí.
Řada církví ale byla dle zákona č. 308/1991 Sb. zařazena do seznamu oficiálních církví a náboženských společností v podstatě automaticky na základě uznání registrace z předchozího období, a navazuje tak na již dlouhodobé působení na našem území.
Jak autoři uvádějí, časté predikce, že se církve nezvládnou vyrovnat s modernizačními změnami společnosti a následkem toho zaniknou, se nenaplnily. Dokonce se dá říci, že Česká republika se vyznačuje bohatou církevní diverzitou a role menších křesťanských církví stále sílí. Jednou z nejstarších „menších“ církví na našem území je Starokatolická církev v České republice, jejíž registrace byla převzata už z doby Rakouska–Uherska.
Starokatolíci patří mezi tradičními církvemi k těm nejliberálnějším. Církev je dědičkou tradice reformního katolicismu, která má své počátky v 15. století. Je součástí mezinárodní Utrechtské unie starokatolických církví, hlásí se k liberalismu a chce být katolickou alternativou. To znamená mimo jiné odmítnutí I. vatikánského koncilu a vymezení se vůči takzvanému Seznamu omylů. Syllabus errorum je seznam osmdesáti bludů vydaný papežem Piem IX. v roce 1864 jako součást encykliky Quanta cura a v podstatě se jedná o explicitní zavrhnutí sekularismu, svobody vyznání, racionalismu, kritické teologické práce s biblí, liberalismu a modernismu. Starokatolíci také zavedli kompletní liturgii v mateřském jazyce a od roku 1922 je kněžský celibát postaven na bázi dobrovolnosti. Dále pak bylo dosaženo interkomunia s anglikánskými církvemi, na jehož základě starokatolíci v Praze sdílí jurisdikci s anglikány. Starokatolický kněz Petr Jan Vinš k tomu říká: „Prostupnost anglikánských a starokatolických struktur je taková, že mohu s licencí biskupa diecéze v Evropě v případě potřeby zaskočit v kterékoli anglikánské obci od Gibraltaru po Vladivostok.“
Starokatolická církev je postavena na synodálním způsobu správy, které se účastní členové církve. První synoda v Rakousku se konala v roce 1879, první zvolený správce však nebyl úřady uznán. Ty uznaly až v pořadí druhého správce zvoleného roku 1888. Byl jím Miloš (Amandus) Čech. Biskupství následně přesídlilo do Varnsdorfu, kde zůstalo činné i po roce 1918 jako centrála pro nově zformovanou československou starokatolickou církev.
Starokatolíci byli národností převážně Němci, ale po roce 1918 v souladu s legislativou museli vést úřad v češtině. I v německém starokatolickém prostředí se pak nutně projevilo rozdělení na příznivce a odpůrce nacismu. Po připojení Sudet k Německé říši v roce 1938 získala většina věřících říšské občanství. Poválečný odsun se tak dotkl podstatné části členů církve. Té byla také zabavena část starokatolických kostelů. Po roce 1989 starokatolíci v podstatě úspěšně navázali na svou činnost i v oblastech poznamenaných právě odsunem. V současné době spravují celkem dvacet tři farností, kdy přímo v Praze působí farnosti tři – při kapli sv. Máří Magdalény pod Letnou, v rotundě sv. Kříže v ulici Karoliny Světlé a anglicky mluvící (anglikánská) farnost při kostelu sv. Klimenta. Kromě toho církev využívá jako katedrální chrám kostel sv. Vavřince na Petříně.
Jak již bylo řečeno, starokatolické církve fungují formou národních církví, a tudíž mají prostor pro určité lokální modifikace. Jedním takovým specifikem je například fakt, že Starokatolická církev v České republice oproti starokatolickým církvím v Německu, Švýcarsku a Nizozemsku nevyužívá možnost kněžského svěcení pro ženy. „O svěcení jáhenek v české církvi rozhodla v roce 2003 synoda a tehdy již byly kandidátky. Svěcení do vyšších stupňů nebylo výslovně odmítnuto, ale tato otázka byla odložena, protože v církvi zatím nejsou ženy, které by se o tuto službu ucházely,“ vysvětluje Petr Jan Vinš.
Starokatolíci jsou příkladem souladu tradiční církve a liberalismu, jak ho projevují mimo jiné ve způsobu správy své instituce. Právo volit si své představitele a rozhodovat o zásadních záležitostech své církve mají všichni členové – muži i ženy. Starokatolíci rozhodně netrpí neschopností najít si místo v dnešní moderní společnosti. V rámci posledního sčítání se k této církvi explicitně přihlásilo 1 736 lidí. To samozřejmě početně nemůže konkurovat církvím s takzvaným „lidovým charakterem“ čítajícím desetitisíce (v případě římskokatolické církve přes milion) stoupenců. Starokatolíci se ale očividně ani tímto směrem ubírat nesnaží. Etablovali se spíše jako společenství, které vnímá katolicitu v plném významu slova, což je pohled dávající prostor jejich pověstnému liberálnímu přístupu.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024