21. února, 2025 Júlia Lilian Szabó
Viktor Orbán (vpravo) při jednání s Vladimirem Putinem
v době, kdy se vládce Kremlu chorobně obával covidu.
Foto: Wikimedia Commons/Kremlin.ru
Jen co Viktor Orbán v roce 2010 podruhé nastoupil do premiérské funkce, oznámil, že vláda strany Fidesz–KDNP hodlá posílit vztahy s Putinovým Ruskem. Orbán cítil, že ve světové ekonomice „zavál východní vítr“ a v duchu si představoval příchod nového světového řádu. Státní návštěvy v Rusku se zintenzivnily a Maďarsko podepsalo zásadní bilaterální dohody, jako například rozšíření jaderné elektrárny Paks na ruský úvěr, čímž se zvýšila energetická i finanční závislost Maďarska na Rusku.
Orbán si vyhodnotil, že na světové scéně došlo k přeskupení, Západ se ekonomicky i civilizačně rozkládá, a proto je potřeba budovat ekonomické vazby s Východem, aby prvně zmíněný „nestrhl Maďarsko s sebou do hlubin“. Podle Orbána bude úspěch v novém světě rovněž záležet na schopnosti země vytvářet ve svém dosahu neliberální řád. Bylo tedy jasné, že Orbán našel s Vladimirem Putinem společného nepřítele v podobě normativní agendy Evropské unie, nepřítele, který je od té doby spojuje.
Několik měsíců před parlamentními volbami v roce 2022 si Fidesz v průzkumech veřejného mínění nevedl nijak oslnivě, nakonec však propagandistická mašinérie využila obav vyvolaných válkou v sousedství a vsadila na prověřený koncept zachránce maďarského lidu. Tentokrát před válkou, do níž se sjednocená opozice vůči Fideszu podporovaná Bruselem (za nímž stojí podle vlády George Soros) „snažila zemi zatáhnout“. Orbán si nasadil masku mírotvůrce a varoval, že se Brusel snaží svými sankcemi proti Rusku zničit maďarskou ekonomiku a zarazit dodávky plynu a ropy do země. Fidesz udělal z voleb otázku života a smrti a zvítězil.
Suverénní vítězství ve volbách ovšem nevedlo k tomu, že by Orbán svou rétoriku změkčil. Začal vyhrožovat vetováním sankčních balíčků EU, čímž zmařil veškeré naděje na rychlou a jednotnou evropskou reakci na válku. Na druhou stranu Evropská unie dodala Ukrajině finanční pomoc ve výši 50 miliard eur a i patnáctý balíček sankcí byl prodloužen. To vše Maďarsko odsouhlasilo, takže by se zdálo, že se Orbán nakonec podrobil. On tím ale Putinovi kupuje čas, když si od EU vynucuje někdy až absurdní ústupky, jako je vyškrtnutí patriarchy Kirilla ze sankčního seznamu (ten se mimo jiné snaží prosazovat narativ, že ruská agrese je „svatá válka proti západnímu satanismu“).
Nejdůležitější však je, že celá Evropa sleduje každý Orbánův krok ohledně Ukrajiny, a že se mu tak povedlo vnést do veřejného diskursu takovou intepretaci války, která je pro agresora nejvýhodnější: a sice že podpora Ukrajiny znamená podporu války.
Místo toho, aby se maďarské „otevření Východu“ protáhlo za hranice svých možností, posloužila ruská válka proti Ukrajině jako vzájemná legitimizační platforma pro Orbána i Putina a poskytla neliberálnímu režimu munici. Orbán dokázal ze všech svých politických oponentů udělat válečné štváče a z nekonečně zjednodušené dichotomie války a míru odvodil nově nabytou legitimitu. Díky čerstvé „nutnosti“ zajistit bezpečnost Maďarů našel Orbán nový základ pro rozšíření legálního „stavu ohrožení“, který je v podstatě vládnutím na základě dekretů.
Válka také zvýšila sázky na evropské scéně, kde Putin a Orbán mají již dlouho společný zájem na podkopání liberálně demokratického konsensu. Orbán podle všeho kalkuluje s tím, že jeho nekonvenční politika mu v kontextu Putinovy války dá větší prostor pro neliberální manévrování. Orbánova reakce na válku v době, kdy bylo konsenzu nejvíce zapotřebí, dále zatížila již tak napjaté vztahy s EU, které jsou výsledkem Orbánova soustavného testování unijního rámce.
Útoky v ruském stylu na občanskou společnost a nezávislá média pod záštitou „ochrany suverenity“ nabraly na síle. V loňském roce vláda zřídila Úřad na ochranu suverenity (s přístupem k tajným službám), který může vyšetřovat osoby a organizace, jež se zapojují do veřejného života a přijímají finanční prostředky ze zahraničí, včetně peněz z EU. Úřad nepokládá za prioritu vyšetřovat ruský vliv, a to ani v případě útoků, jako bylo nabourání serverů ministerstva zahraničí ruskými hackery těsně před posledními volbami. Z pohledu úřadu, který opakuje vládní narativ, není nijak překvapivé, že svrchovanost Maďarska nejvíc ohrožují aktéři kritičtí k vládě.
Zároveň vláda nejenže nezasahuje proti ruským dezinformačním aktivitám, ale prostřednictvím mediálního impéria, které ovládá, důsledně označuje proukrajinské postoje za proválečné. Putinovy destabilizační aktivity a s nimi spojená informační válka tak probíhají uvnitř Unie za aktivní asistence jejího členského státu. A i když režim už začíná vykazovat známky eroze, tato destabilizace zároveň přispívá k dalšímu rozšiřování Orbánovy autokratizace na domácí scéně.
Zatím není jasné, zda Orbánova reakce na válku na Ukrajině zvýšila šance na dlouhodobé přežití jeho režimu. Kdyby Orbán nelomil rukama nad Ukrajinou, EU by možná nenašla politickou vůli spustit takzvaný mechanismus podmíněnosti a vyvinout na maďarskou vládu finanční tlak. Přístup Maďarska k fondům soudržnosti EU a k Nástroji pro oživení a odolnost je nyní vázán na splnění různých institucionálních požadavků, které zemi přiblíží k zavádění hodnot právního státu a demokracie zakotvených v článku 2 Smlouvy o Evropské unii. Přijdou ty peníze vůbec, když Orbán nyní například podkopává byť jen stopu po nezávislosti soudů?
Orbán sice dokázal válku propagandisticky využít k tomu, aby si zajistil další drtivé volební vítězství, a díky ocejchování protivníků coby válečných štváčů získal určitý manévrovací prostor, jenže Maďarsko zmrazené prostředky EU potřebuje. Maďarská ekonomika není v dobré kondici a voliči tak úplně nevěří vládním tvrzením, že za ekonomické potíže země může válečnický Západ. A to pro Orbána není dobrá zpráva ve chvíli, kdy poprvé čelí nebezpečnému protivníkovi v podobě Pétera Magyara, jehož raketový vzestup proměnil opoziční scénu.
Zatímco byl Orbán na celosvětovém mírovém turné, Magyarovi se podařilo zvýšit relativní váhu, kterou veřejnost přisuzuje mimo jiné i rozpadajícímu se maďarskému zdravotnictví. Orbán opakuje heslo, že lidé už mají války plné zuby. Nepochybně zvažuje možnost, že by to mohla být pravda a že by to celé mohlo dopadnout jinak, než by si býval přál.
Válka dala Orbánovi záminku k neochvějné podpoře Donalda Trumpa. Maďarský premiér vsadil vše na to, že se Trump vrátí do úřadu, a podle všeho rozhodně věří, že teď má v Bílém domě přítele. Když Trumpa vykreslil jako kandidáta podporujícího mír, vpletl ho jako spojence do svého příběhu o evropském úpadku pod vládou „válečných štváčů z Bruselu“.
Co z tohoto přátelství vzejde, se teprve uvidí. Orbán již musel vysvětlovat, jak hrozba jeho promírového kandidáta zpřísněním sankcí proti Rusku zapadá do konstrukce sankcí coby podpory války. Nebyl to patrně úplně hvězdný rétorický výkon, ale podle Orbána chce Trump sankcemi dosáhnout míru, zatímco Brusel by místo míru rád viděl sankce.
Bez ohledu na sankce dal Orbán jasně najevo, co je jeho „zahraničněpolitickým“ cílem číslo jedna: vyhnat „Sorosovy vojáky“, kteří jsou v současné době dislokováni v Bruselu. V tomto ohledu má v Bílém domě přítele. Trumpovo oznámení o odříznutí Americké agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID) už zasadilo další ránu maďarským nezávislým médiím a neziskovkám orientovaným na občanskou společnost, které bojují o přežití. Tímto krokem Trump umožnil Orbánovi přiblížit se zase o něco blíž k vysněnému cíli likvidace organizací, které „pracují proti maďarské suverenitě“. Jak Orbánův mírový kandidát, tak Putin společnými silami nahrávají úsilí maďarského premiéra o utužení jeho moci v zemi a on bezpochyby udělá všechno pro to, aby jeho příkladu následovali další evropští vlastenci – v což upřímně doufá.
Z angličtiny přeložil Viktor Janiš.
Článek vznikl v rámci projektu Reflections of the War in Ukraine in Visegrad Countries. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025